Syndrom fotrovatění

Syndrom fotrovatění

  Je sobota. Hodiny poplašně hlásí už osmou hodinu. Ale já jsem, jako každá pracující matka, pěkně unavená a proto, přestože už nespím, se ještě válím v posteli. Vzpomínám na to, jak jsem se zde před dvaceti lety probudila po bouřlivé svatební noci. Vedle mě ležel on! Můj skvělý novomanžel Pepan, přikrytý jen do půlky těla, zubil se na mě štěstím a jeho svalnaté tělo mi bylo důkazem, že svatba byl dobrý krok.

  Ze snění mě vytrhl zvuk, jako když vraždí slona. Slon se proměnil v mého manžela. Nebo můj manžel slona pozřel? Jeho vyvalený pupek by tomu dostatečně nasvědčoval. Ne, ne, žádný slon. To jen můj manžel začíná stárnout a s tím se zde objevují takového symptomy. Slon Pepa opět zachrápal, převalil se a probudil.
„Dobré ráno,“ popřál mi optimisticky. Já jen přikývla. Při pohledu na chlapíka, který místo blond kudrnatých vlasů měl prakticky pleš a přibral tolik kilo, že by se mohl vymlouvat, že to má po třech dětech, mi moc dobré nepřišlo.Odkryl peřinu a ukázal se další symptom stárnutí – jeho příšerné bavlněné pyžamo. Ach, kde je to vysvlečené svalnaté tělo? Pryč! Svaly se rozhodly raději emigrovat.

  Oba jsme šli do kuchyně. Já začala chystat snídani a Pepa si jako turecký paša sedl ke stolu a čekal. Jen co spořádal téměř bochník chleba odvalil se do obýváku. Po dobu jeho dopoledního sledování deset tisíc druhů kriminálních seriálů, jsem stihla pouze uklidit, vyprat, udělat s nejmladším synem úkoly do školy a uvařit.

  Tatínek po čuchu dorazil do kuchyně a nadšeně zvolal: „Děti, oběd!“ Tři kobylky se s vrchním kobylákem Pepíkem vrhli na řízky se salátem. Po obědě si manžel hlasitě říhl a pochválil oběd: „To bylo žrádýlko!“ Ve chvíli, kdy jsem právě sklízela nádobí, vzkřikl: „Zápas!“ Vymrštil se zpoza stolu a vrhl se k lednici, kde uloupil lahev piva. Kobilák se proměnil v toho nejvíce zapáleného fotbalového fanouška. Společně s nejstarším synem se popral o křeslo nejblíže u televize.

  Neseděl snad ani sekundu, když slyším volání: „Mařenko? Máš čas?“ Nemám! Vykonávám svůj nejoblíbenější rituál – mytí nádobí. Přesto si ruce opláchnu a běžím za ním. Naskytne se mi doopravdy zajímavý pohled. Pepan v křesle. Na sobě bílé pokydané tričko a trenýrky. Dále ponožky téměř pod kolena. Chodidla zasunutá do papučí, které by mu i můj praprapradědeček mohl závidět. Na tváři má však úsměv malého dítěte, které si moc přeje koupit vše, co v obchodě mají. „Lásko? Přineseš mi otvírák?“ Zazubí se stejně šťastně jako před dvaceti lety a já mu ten úsměv, doprovázen kroucením hlavy, musím opětovat.

  Snad to s ním nebude ještě tak strašné, vždyť v pracovních dnech je to voňavý, čistý a oblíbený pan učitel. Třeba se mi ještě podaří ho alespoň částečně z fotrovatění vyléčit.