Rozloučení

ROZLOUČENÍ

Tmavě modré auto zahnulo na křižovatce doprava. Vyjelo mírný kopec, kde celou dobu míjelo několik lidí v černém. Auto zaparkovalo pod kostelem. Vystoupila z něj mladá 18-ti letá dívka se svým otcem. V ruce držela kytici ovázanou černou stuhou. I ona byla v černém, jediné co na ní působilo optimisticky, byly světlé blond vlasy splývající do obličeje. Její tvář byla ustaraná a zhroucená jako tvář staré ženy.

Chytla otce za předloktí a oba se vydali ke kostelu. Před ním již viděli houf lidí v černém. Dívka poznávala své příbuzné. Babička, teta, strýc, bratranec, sestřenice … Teta z vedlejší vesnice … Ano i tyhle lidi poznávala, i když jejich jména neznala.
„Ahoj,“ pošeptala babičce a postavila se vedle ní. Jeden strýček jí uvolnil místo, aby mohla být v první řadě zástupu a dívce se naskytl smutný pohled. Na trávníku před kostelem byla vystavená rakev. Dívka trochu zavrávorala. Ihned ji ale uklidnilo, že její taťka stojí vedle ní. Viděla jeho zachmuřenou tvář. Rozhlédla se na další lidi okolo sebe. Vpředu rodina, všichni smutní a v černém. Za shlukem nejbližších byli další desítky lidí, co se přišli rozloučit se zesnulým.

Nebe jako by také truchlilo. Slunce bylo schované za mraky, ze kterých začali kapat slzy deště. Všichni rozevírali deštníky. Dívka se pod jedním blíže přitiskla k otci. Nebe již nepoplakávalo, ale doslova řvalo. Nad malou vesnicí z mraků padaly stovky, tisíce snad i desetitisíce kapek deště. Kapela začala hrát, v kostele se rozzvonily zvony. Dívkou proletěl mrazivý pocit, který s počasím neměl nic společného. Strýc, co jí předtím uvolnil místo nyní vyšel vpřed směrem k rakvi. Následovali ho další tři muži. Společně se vydali se zdviženou rakví ke kostelu. Za nimi se ihned utvářel průvod pozůstalých. Dívka s otcem šli na začátku průvodu, ihned za svými nejbližšími příbuznými.

Při vstupu do kostela dívku u srdce bodla vzpomínka. Naposledy tu byla, když strýc, který dnes má být uložen k věčnému spánku, ještě žil a o pouti zde zpíval. Rodina usedla do lavic. Rakev byla položená uprostřed uličky, okolo ní svíce a věnce.

Za oltářem se objevil farář. Všichni povstali. Dívka pohlédla doprava. Při pohledu na rakev se jí rozbušilo srdce. Jako by si to vše začala uvědomovat až teď. Tam leží … A už nikdy nevstane. Sice již starší, ale velmi hodný strýček je opustil. Strejda, který ji nahrazoval dědu, jehož si vůbec nepamatovala vůbec. Strejda, který pro ni vždy byl velkou součástí rodiny, i když to většina příbuzných netušila.

Farář přestal s klasickými frázemi a modlitbami a zahleděl se směrem, kde dívka stála.
„Dnes jsme zde, abychom se rozloučili s naším bratrem, strýcem, švagrem či přítelem Ladislavem.“
Dívka opět pohlédla na rakev a potlačila první nával slz, které se chtěly ukázat.
„Asi je to boží vůle, ale i když nejsem Ladislavův farář, jezdil jsem za ním do střediska na Chvalkově. A možná proto mám tu čest se tu dnes s ním rozloučit,“ odmlčel se. Kostelem se ozvalo první vzlyknutí. Dívka hleděla na květinu, která ležela na lavici a poslouchala dále.
„Byl jsem s naším bratrem v těch posledních a již těžkých chvílích. Do poslední chvíle se u něj střídali příbuzní a on děkoval bohu za rodinu, kterou má. Naposledy jsem s ním byl ve čtvrtek, tedy ten předtím, než nás opustil. Bylo vidět, že již nemá moc sil, ale stále myslel na svou rodinu.“

Již po první větě se dívce po tvářích linuly slzy jako hrachy. Snažila se je utírat, jen co jednu utřela, byla tu další sprška slz. Farář dále odsloužil celou mši již podle klasických postupů. Dívka celou dobu hleděla před sebe a otírala slzy. Nechtěla, aby bylo slyšet, jak vzlyká, ale i tak ji sem tam unikl tento zdrcující zvuk.

Mše skončila, ozval se poslední zpěv a zahrály varhany. Čtyři muži opět rakev vynesli ven. Tam již svítilo slunce a vzduch byl, jako po každém dešti, vlhký, ale příjemný. Přesto se nad celým průvodem snášel smuteční oblak, který plnily slzy většiny příbuzných a známých. Pozůstalí šli za rakví, která byla následována kapelou až ke hřbitovu, který byl kousek od kostela.

Všichni přítomní se shromáždili okolo připraveného hrobu. Farář pronášel poslední modlitbu. Dívka se zahleděla na hrob. Znala ho … Chodila se za dědou. Nyní už tu budou ležet oba dva. Už navždy …

Smuteční hudba začala opět hrát. Rakev byla spuštěna dolů. Dívka utřela další slzy. Když na ni přišla řada, vhodila květinu na rakev a naposledy se podívala na místo, kde by zemřelému měla spočívat hlava.
„Sbohem,“ pošeptala a otočila se zády. Věděla, že tohle už je konec … Sice konec, ale se spoustou krásných vzpomínek. Utřela poslední slzu a nehledě na pohledy ostatních se pousmála.





Konec