Jak jsem se stal zločincem

  Vzduch byl těžký, jako by varoval. Vysoký muž pokročilého věku s čepicí na hlavě vešel do podchodu a já ho od malého stolečku v kavárně pozoroval. Když jsem zahlédl jeho tvář, zamrazilo mě po celém těle. Bylo to jako kdybych se vrátil v čase, ale vydal jsem se pouze po cestě svých životních vzpomínek.

  „Lásko, měli bychom jít nakoupit něco k jídlu,“ smála se na mě má novomaželka a vyskočila z postele pouze v noční košilce a kalhotkách, na kterých se celkem šetřilo látkou, ale nestěžoval jsem si. Byl bych blbec, kdyby ano.
„No tak, pojď už,“ volala na mě z kuchyně.
„Už jdu,“ zavolal jsem zpět, vylezl z postele a následoval ji.
„Co kdybych udělal snídani?“ navrhl jsem.
„Klidně,“ popoběhla ke mně již v bílém kabátku, připravena na cestu. „Ještě musím do banky pro peníze. Takže tak za půl hodiny jsem tady … Snad to bez tebe vydržím,“ zakňourala a nahnula se ke mně. Políbil jsem ji. „Tak už utíkej, ať máme z čeho udělat oběd,“ plácl jsem ji po zadku a má ženuška ladně vyběhla z bytu.
  Dal jsem se do kuchtění. Aby snídaně byla vydatná, rozhodl jsem se udělat vajíčka. V lednici jsem jich našel šest, ale ve spíži žádné pečivo. Už jsem si vzpomněl, včera jsme ho snědli k svačině. Rychle jsem uchopil telefon a chtěl zavolat ženě, ať ho koupí. Slyšel jsem ale, jak manželčin mobilní telefon vyzvání v bytě.
  Vzdal jsem to a taktéž se oblékl a vyrazil za ženou. Když jsem zamykal dveře, zaslechl jsem houkání policejního auta a záchranné služby.
„Co se zase děje,“ zamračil jsem se a hladový vyrazil do ulic. Prošel jsem první blok a můj pohled utkvěl na situaci před bankou. Dav lidí, policejní vozy, záchranná služba. Před bankou, před bankou!
  Rozběhl jsem se ihned, jak jsem si uvědomil, že do banky šla má žena. Zpomaleně jako v hloupém holywoodském filmu jsem se prodral davem. Spatřil jsem ji. V břiše se mi vnitřnosti zkroutily, s hladem to nic společného nemělo, ležela tam! Na bílém kabátku ji prosakovala krev. „Došlo k loupežnému přepadení v bance na Hubbard Street. Zraněn jeden civilista. Lupič zadržen,“ slyšel jsem jako z dáli policejní hlášení do vysílačky. Ženu jsem chytl za ruku. „Lásko, lásko …“ šeptal jsem. Naše pohledy se spojily. Pokusila se o úsměv. Její tvář však ztuhla, z očí se jí vytratila jiskra.
  Byla mrtvá! Uchopil jsem její tělo a už ho nikdy nechtěl pustit. „Ne, ne, ne … Miluju tě, miluju tě Lili!“ Byl jsem v šoku, necítil jsem nic, jen prázdno. Přesto jsem pohlédl na muže sedícího v policejním autě. Na vraha, co byl zadržen, ale ŽIV. Jeho pohled byl bez zájmu a bez jakéhokoliv pocitu viny, bez soucitu.

  Ani já teď nebudu mít soucit. Dvacet let poté, co byl, stále živý, propuštěn na svobodu a já ho konečně našel.
„Dáte si ještě něco?“ zeptala se mě servírka.
„Zaplatím,“ hodil jsem na stůl dvacetidolarovou bankovku a vyšel z kavárny.
  Pomalu jsem následoval muže v tmavém podchodu. Bylo mi z něj zle. To on mi zničil život. Úplně mi ho změnil. Sebral mi to nejcennější, co jsem kdy měl.
„Haló pane, prosím vás,“ zavolal jsem na něj. Muž se otočil, výraz nechápavosti v jeho tváři očekával, co po něm já –muž v obleku s deskami a pracovní taškou, budu chtít.
„Mohl byste mi prosím podržet tyto desky?“ vrazil jsem mu je do ruky, aniž bych čekal na odpověď.
„No, mohl,“ zabručel.
„Musím si tady něco vyndat z tašky,“ naoko jsem šátral v tašce, ale celou dobu jsem měl v ruce zbraň. Zbraň, která měla vykonat obřad pomsty. Aniž bych ho varoval, vystřelil jsem. Rána zasáhla svůj cíl – srdce. Muž padl mrtvý na zem.
  Já věděl, že nejsem o nic lepší než on. Také jsem byl zločinec. Také jsem byl vrah. Nemohl jsem ale zabránit pocitu uspokojení, který ve mně vyvolala pomsta. Oko za oko, zub za zub.