Chicco

Chicco
Kočka s duševní poruchou
Již od nepaměti jsou tyto obratné šelmy předmětem uctívání, kultů i náboženských představ. Fascinují nás svoji důstojností a nezkrotnou duší. Pohled do jejích očí nám připomíná, že je toho ještě mnoho, o čem nemáme ani potuchy.Věděli to již staří Egypťané, kteří je pokládali za převtělení svých pradávných bohů. V knize mrtvích se dokonce píše, že sám bůh Slunce Rá se jednou proměnil v kočku, aby mohl bojovat s hadem, jenž měl znázorňovat temnotu.Tato úchvatná stvoření, která i přes svou zdánlivou obyčejnost v sobě skrývají sílu pátého elementu, vždy vyzařují auru klidu a až nadpřirozené důstojnosti, jež musí oslnit každou všímavou mysl. Ale přesto se jich jako stín drží i jistá hravost a nezkrotnost duše, která jim umožnuje zachovat si svoji přirozenou podstatu.
Ale poslední dobou se mezi světovou kočičí populací začíná šířit nebezpečný neidentifikovatelný virus, který podle zjištění vědců z mezinárodní asociace pro ochranu práv zvířat a domácích mazlíčků způsobuje, že nakažené kočky se stávají debilními a straní se společnosti ostatních koček, včetně svých rodičů a potomků. Slovy předsedy asociace George Willsona se nakažené kočky stávají „debilními schyzofreniky s mírnými znaky autismu“. Dále se předseda asociace obává z možného rozšíření viru i do oblastí, které doposud zůstávali netknuté a to předevšim z důvodu neochoty státních úřádů i ostatních mezinárodních organizací vyslyšet jejich argumenty, natož pak vůbec jednat. I my jsme se celý den snažili spojit s naším ministerstvem životního prostředí, ale na otázku, jak hodlá ministerstvo řešit šíření debility s mírnými znaky schyzofrenie a autismu mezi kočičí populací, nám každý odmítal odpovědět, včetně tiskového mluvčího, který nás pouze navedl k personálnímu oddělení s tím, že toto není v jeho kompetenci. Na personálním oddělení se s námi již nikdo, vyjma recepční nebavil.
Přitom podle nejnovějších údajů sbíraných vědci z mezinárodní asociace OPZDM z výzkumných stanic po celém světě, se za poslední dva týdny počet nakažených koček téměř zdvojnásobil a to na celých 18 568 kusů, přičemž nesmíme zapomínat, že značnou část nakažených koček se ani nepodaří odhalit, jelikož není v silách asociace zdokumentovat každý případ debílní kočky s mírnými znaky schyzofrenie a autismu. Vůbec nejhorší situace je ve střední a jihovýchodní Evropě, na kterou případá něco málo přes polovinu z celkového počtu nakažených kusů. Jedinou útěchou nám tak může být, že zatím není znám případ přenosu na další živočiššné druhy.
Také jsem měl příležitost se s jednou takovou kočkou seznámit, ale z našeho prvního setkání mám velmi rozporuplné pocity, jelikož vir na ni zapůsobil zcela nečekaným a ojedinělým způsobem. Jmenuje se Chicco a čirou náhodou je to kocour mojí ségry, což on sám velice nerad slyší, protože sám sebe už považuje za plnohodnotného člena společnosti, vir totiž způsobil, že se naučil lidské řeči a postupem času dokonce i číst a psát. Sestra, která má Chicca ve veliké oblibě, nikomu nic neřekla z obavy, aby se nestal jen ubohým pokusným králíkem v nějaké tajné laboratoři. Já sám jsem na to přišel pouhou náhodou, když jsem zaslechl Chicca, jak rozmlouvá se sestrou o tom, že jeden z její kamarádů si v práci uřízl flexou skoro půlku ukazováčku. Dělá zámečníka v jedné německé firmě spolu s mým biologickým otcem, bratrem i strýcem. Ten den měl zrovna kocovinu, takže stačila jen chvilka nepozornosti a ejhle, půlka ukazováčku je fuč.
Naše počáteční rozpaky poměrně rychle vystřídala vzájemná empatie a brzy jsme si získali důvěru toho druhého. Stali se z nás přátelé, ba dovolím si tvrdit, že dokonce blízcí přátelé, nějakým záhadným způsobem jsme si k sobě našli cestu. Samozřejmě, že to nebylo ze dne na den, museli jsme postupovat krůček po krůčku, ale jak je vidno, pouto přátelství stírá rozdíly i mezi živočišnými druhy.
Ale přesto, že vykazuje tyto nesporné znaky nesmírně vysoké inteligence, i nadále zůstává psychicky narušenou osobností. V tomhle ohledu na něho vir působí stejně jako na všechny ostatní kočky.
Povídám si s ním pokaždé, když zajdu navštívit svoji sestru. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, tak často nejdu ani tak za ní jako spíš za ním. Svým způsobem ho mám rád, oslovil mě svým způsobem myšlení i svým přístupem k životu, jakoby jen nezúčastněně proplouval kolem, ale i tak to měl v hlavě srovnané, jakoby jen všechno pozoroval z povzdálí. Za těch půl roku, co se u něho projevily účinky viru, jsem měl už dostatek příležitostí ho poznat blíže, ale přesto mě někdy stále ještě nepřestává udivovat. Možná, že nás tak stmelilo, když jsem se mu vypovídal ze svých problémů, mám totiž problémy se svou povahou, občas prostě nedokážu uhasit ten žár, co mě zevnitř spaluje a dělám věci, který bych dělat nechtěl, věci, kterých pak později lituju. On mě pochopil a toho si cením.
Na první pohled působí odpuzujícím dojmem, řekl bych, že nejvýstižnější slovíčko je slovo „debílek“, protože se furt jen něčemu přiblble směje. Jenže to není takový ten opravdový smích od plic, spíš je to jen jeho automatická reakce na podměty, u kterých neví, jak jinak by se měl zachovat. Připadá mi, že kolikrát ani on sám pořádně neví, čemu se vlastně směje. Někdy prostě jen řekne něco nesrozumitelného a sklopí oči k zemi a jindy se zase pro změnu stává, že na někoho neustále zírá a když mu pak ten dotyčný pohled opětuje, tak hned odvrátí svůj zrak, jakoby se bál tomu dotyčnému podívat do očí. Většinou se straní společnosti, vždycky je to on, kdo je vzadu, či se schovává někde ve stínu. Raději vše pozoruje z povzdálí, nechává věci volný průběh, protože se bojí čelit pro něho nepřekonatelným překážkám, jež představuje komunikace s dalšími lidmi, bojí se, že neobstojí stejně, jako už neobstál mnohokrát předtím. Ačkoliv to zní absurdně, je to tak a on sám si to velice dobře uvědomuje. Pociťuje fyzický strach, že se stane terčem nežádoucí pozornosti, byť i jen předmětem něčího rozhovoru. Přitom v hloubi srdce touží po tom stát se středem pozornosti, touží po uznání a toho nutí ze sebe dělat ještě většího debila, než jakým ve skutečnosti je, protože netuší, jak jinak by na sebe mohl upozornit. Chce, aby už ho lidé konečně přestali ignorovat a pozastavili se nad jeho příběhem, ale zároveň se bojí čelit věcem z toho vyplívající. Zato někdy má chvíle, kdy je až přehnaně otevřený, kdy zahodí svoji společenskou masku a říká věci, které by většina ostatních lidí v životě nepřiznala. Nevím, proč to dělá, asi už ze zoufalosti, jelikož spoléhá, že soucit druhých lidí mu zajistí lásku i přátele. Ale přitom toho má tolik co nabídnout, jen o tom sám ještě neví. Při bližším poznání člověk zjistí, že se občas vyskytnou i chvíle, kdy řekne něco hodně moc chytrýho. Jednou mi ve slabší chvilce řekl, že se někdy v noci probudí a už nemůže znova usnout, protože se mu v hlavě promítají všechny ty špatné věci, které se staly jeho rodině. Prý v tom nějakým způsobem figuroval jed na krysy a nenávist jistých tvorů. Sestra si vzala Chicca z útulku, jelikož se domnívala, že tím podpoří správnou věc. Našli ho prý v tak zuboženém stavu, že veterinář dokonce uvažoval o utracení, ale nakonec dostal šanci a zub času jeho rány zahojil, i když, jak on sám říká, už je poznamenaný do konce života.
Poslední dobou zkouší psát povídky, pár z nich jsem četl, ohromil mě jeho smysl pro poezii i humor, s jakým je to napsáno, ale přesto to má v sobě také jistou tragédii. Má opravdové nadání, jeho slova mě přinutila se na věc podívat trochu jinýma očima.
A proto se ptám, co je to za duši, která pláče i směje se zároveň, která se utápí v minulosti, ale přesto dokáže zachytit krásu všedních dnů. Je snad smích jejím klíčem k úspěchu nebo jen pouhou zástěrkou, za kterou se ukrývá akorát nezměrné utrpení, strach, ale i touha po lásce? Říkám si, co se asi tak skrývá za tím připitomělým úsměvem.