Jak jsem se poučil

Kouknul jsem na svou ženu Jiřinku a napadlo mě, jestli nejsem magor.
„Jsi, ty vole, jsi. A kardinální!“ podpořil mě můj kamarád Víťa při třetím pivu.
O co vlastně šlo? Tak abych to vzal po pořádku:
S Jiřinkou jsme se seznámili, když nám bylo šestnáct let. Pro oba to bylo „poprvé“. A já si nikdy se žádnou jinou neužil. O Jiřince bych to s notnou dávkou jistoty mohl říct taky, ale abych se nedivil, že? V osmnácti jsme se brali, protože přišla „nehoda“. Naše dcera Lenka a dva roky po ní ještě syn David. Dnes už jsou skoro dospělí, my máme vlastní dům, auto, Jiřinka pracuje ve státní správě a já u jedné soukromé firmy. O peníze nemáme nouzi, vlastně taková rodinná idylka. A přece.
Ten večer, kdy mě napadlo, že jsem magor, mi došlo, že opět nic nebude. Po těch letech – no kdo by mohl věřit v pravidelný, originální, vzrušující a bůhví kolik nej bych ještě mohl přidat ke slovu sex. Prostě už nám to nešlapalo. Přiznávám, měl jsem si pocit, že mi po těch letech jaksi ujel vlak a já si vlastně nic neužil. A tak jsem si řekl, že bych si mohl najít milenku. Víťa byl samozřejmě pro. Prý to tak dělají všichni.
Posilněn kamarádovou pozitivitou jsem po několika marných pokusech navázal vztah s Adrianou. Krásné jméno, že? Vysoká, pohledná, štíhlá brunetka, kterou manžel zanedbával stejně jako mě moje žena. Mělo to ovšem háček. Adriana žila ve městě vzdáleném 200 kilometrů. Pokud se ptáte, jak jsme se stýkali, pak musím zahanbeně přiznat, že z počátku šlo pouze o virtuální vztah. Posílali jsme si smsky.
Pilně jsem běhal do trafiky pro kredit a doufal, že manželce nezačne být divné, za co utrácím tolik peněz. Jenže zprávičky od mojí milované Adrianky se pro mě staly drogou. Psali jsme si téměř neustále, ráno při snídani, přes den v práci, na jednání, cestou z práce, odpoledne, při večeři i při usínání. To byl ale adrenalin! Aby mě žena nenačapala, abych si ty zprávičky řádně užil. Časem totiž byly opravdu dost intimní a nebudu tu popisovat všechno, co jsem při nich dělal! Virtuálně jsme spolu prožili Vánoce, Velikonoce, narozeniny, různé rodinné oslavy, chvilky, kdy to už už vypadalo na prozrazení našeho krásného vztahu.
Musím dodat, že Adrianka byla prostě skvělá! Vždycky měla pochopení, vlídné slovo, pohlazení na dálku. Když jsem si stěžoval, že mě žena nutí opravit kapající kohoutek, konejšila mě, že počká, než svou práci dodělám. I když ona by mě s tím neotravovala a sjednala by si odborníka. Tedy ne, že by nedůvěřovala mým schopnostem, ale abych měl čas si po práci odpočinout.
„Miláčku, já bych tě tak ráda viděla!“ četl jsem už poněkolikáté v mobilu. Adrianka začala naléhat, abychom se setkali live. Asi čtrnáct dní jsem marně přemýšlel, jak se vydat tak daleko a nevyvolat sebemenší podezření. Dokonce jsem opět požádal o radu kamaráda Víťu.
„Ty vole, tady je každá rada drahá! Ono to má svý pro i proti, co? Tam tě nikdo nezná, nemusíš se bát, ale zase jak se tam dostat, co? Ty vole, tady je každá rada drahá. Sakra drahá!“ rozumoval.
Problém se nakonec vyřešil sám, když mě můj šéf poslal na pracovní cestu. K Adriance to bylo už jen pár kilometříků.
Zakoupil jsem nákladný parfém, nechal si ho pečlivě zabalit, na mapě si nastudoval cestu, oblékl se do svého nejlepšího oblečení a vyrazil. Pracovní povinnost jsem měl vyřízenou než bys řekl švec. A pak se jen nedočkavě třásl, kdy už to přijde a já uvidím svou milovanou, krásnou, chápající Adrianku.
Přišla přesně tak, jak avízovala. Dlouhé vlasy rošťácky sepnuté, na sobě měla bílou bundu, růžové tričko s vyzývavým výstřihem mi způsobovalo zrychlený tep a zatajený dech. V kalhotách se skrýval poněkud větší zadeček a dlužno dodat, že ani výška nebyla taková, o jaké mi psala. Ale čert to vem, tohle všechno se schovalo za stůl v restauraci a já učarovaně koukal na růžové tričko.
Strávili jsme spolu víc než dvě hodiny. Sice jsem občas usilovně přemýšlel o tématu ke konverzaci, ale nakonec jsem musel uznat, že to byl velice příjemně strávený čas.
Další měsíc se naše zprávy staly ještě intimnější. A tak jsem to risknul a znovu se vydal za mou krásnou Adriankou. I když teď už jsem někde v podvědomí nedokázal odpustit pár drobných chybiček.
Adrianka už na mě čekala na předem domluveném místě a navigovala mě kousek za město do odlehlého parku. Tam na můj vkus příliš zkušeně rozprostřela deku.
No, nebudu zabíhat do podrobností, jen přiznám, že když mi rukou zajela do kalhot, nerozprostřel se ve mně ani pocit štěstí, ani vzrušení, prostě nic pozitivního. Ale najednou jsem strašně zatoužil být doma.
Dnes už ani nevím, jak jsem se z onoho parčíku dostal do auta, protože jsem si přece jen chtěl zachovat určitou mužskou hrdost. No šrotovalo mi to v hlavě docela dost, to mi věřte. Cestou k domovu jsem porušil snad všechny rychlostní limity. A když už jsem konečně za sebou zabouchnul domovní dveře a kouknul na Jiřinku, jak pro mě kuchtí večeři, musel jsem k ní přijít, obejmout a políbit.
„Za chvilku to bude, už musíš mít hlad, že?“ usmála se na mě a letmo mě pohladila po paži.
Večer jsme se milovali a já pochopil, že to, co jsem tolik týdnů hledal, jsem měl přímo pod nosem doma. Akorát jsem to neviděl, možná ani nechtěl vidět. A tak od té doby nezazlívám Jiřince, že bývá unavená, protože to já bývám taky. Však už nejsem žádný mladíček. A navíc od toho dne se mezi námi zlepšilo fakticky všechno :-)
S Adrianou jsem to skončil hned druhý den. Sice mě ještě chvíli bombardovala zprávami, ale já už, možná i ze strachu, dál neodpovídal.
Dnes musím říct, že jsem asi potřeboval potkat Adrianu, abych si uvědomil, že pořád miluju svou ženu. Jsem za to setkání rád a jsem rád i za to, že jsem neudělal chybu, které bych musel celý zbytek života litovat. Že jsem svou Jiřinku nepodvedl do slova a do písmene!