Jak jsem nezachránil kalhoty.

Vešel jsem do vrátek a mimoděk za sebou otočil klíčkem v zámku, poté jsem se, ačkoliv byla sobota, kouknul, už tak ze zvyku, do schránky a překvapivě shledal, že zeje prázdnotou. Pro jistotu jsem však přejel dvakrát očima z rohu do rohu, pak úhlopříčně po dně a po tělesové úhlopříčce, abych si mohl být jejím neobsahem jist. Maminka zašívala a párala staré kalhoty a ustřihávala jim nohavice. Mně vždy přijde věcí líto, nerad vyhazuji třeba papír, na kterém je ještě část nepopsaná, tak mne napadlo, že bychom ty kalhoty mohly snad ještě využít jinak, než na hadry, záplaty a tašky. Navrhnul jsem tedy, aby, když je těch kalhot tolik, z nich udělala jedny- pro chobotnici. Maminka se udivila, kde ale vezmeme tu chobotnici? Řekl jsem jí, že mým dlouholetým snem je poříditi si chobotnici a že když mi pro ni sešije ty kalhoty, tak rád nějakou obstarám. Dala se tedy do práce, neveříc mi, že v Čechách splaším toho měkkýše, ale já byl vytrvalý. Pokud něco řeknu, snažím se to dodržet, a proto většinou raději nic neříkám, abych neztrácel na cti a hrdosti. Řekl-li jsem však, že přivedu chobotnici, nebylo pro mě možno jinak.
Vypravil jsem se do obchodu s akvarijními a terarijními tvory. Otevřu dveře a tam stojí velmi upravený pán, na obchodníka s rybičkami snad až příliš. Má večerní černé sako s jemným proužkem a čeká zákazníky. Porozhlédl jsem se jen tak letmo po krámu. „Vedete prosím vás chobotnice?“ „Takové věci bohužel nemáme, lidi to kupují akorát k večeři, a to ještě jen tehdy, když chtějí příbuzným lhát, že byli u moře. Takové akvaristy mi tady posíláme do samoobsluhy.“ „A jéje, to mě mrzí, já bych zrovna jednu chobotnici potřeboval.“ „Pak lituji pane, ale nepotěším vás.“ Na kostele, kterýžto stál o pár ulic dál, začalo zrovna odbíjet šest hodin. „Pardon.“ Řekl zdvořile prodavač. „Budeme zavírat, takže bych si dovolil pána, pokud si nic nekoupí, požádat o odchod.“ „Vezmu si tohle krmení pro rybičky.“ Napadlo mě, když už jsem tam byl. „Jistě. Bude to všechno?“ „Ano, všechno, děkuji.“ Sáhl jsem do kapsy a vytáhnul Karla čtvrtého. Živnostník sáhl do své kapsy u saka a vytáhnul hrst žížal. Pohlédl jsem naň nechápavě. Co tím chce říci? V zápětí je zastrčil zpět, oklepal ruku, jako by se lekl, a prohlásil. „Jéžiši pardón.“ Řekl to tak, že jsem nepoznal, omlouvá-li se mně, či žížalám. Byl to zvláštní člověk. Poté sáhnul do druhé kapsy, tam to vesele zacinkalo a mě naplnil klid z vědomí, že dostanu dvacet korun nazpátek. Zavřel za mnou dveře akvaristiky a teraristiky a mně se v hlavě vybavil zklamaný maminčin obličej, jenž by na mne zajisté hleděl, kdybych přišel domů bez chobotnice. Nabral jsem proto směr samoobsluha. K mému štěstí zavírala až v sedm.
Na krámě jsem byl ihned zamířil ke chlaďákům, hledal jsem chobotnice. Procházeje dlouhou řadu mražených potravin, upadal jsem pomalu v zoufalství. Na konci jsem je konečně našel. Nebylo to pravda nic velkého. Do těch kalhot bude muset ještě poporůst, ale co na tom, to se vykrmí, zavřeme ji doma ke králíkům a ona doroste, i přesto si ale raději vyberu tu největší. Nesl jsem si ji k pokladně v podpaží a všichni se za mnou ohlíželi. Když jsem ji pronášel za hlavičkou malého chlapečka, ten se náhle otočil a zakřičel hrůzou na celý krám, a tu se za mnou lidé otáčeli ještě více a já byl spokojen, jak jsem výjimečný. S pocitem stejné výjimečnosti jsem chobotnici v igelitu nesl i domů. Proděravěl jsem jí tam díru, aby se mohla konečně po dlouhé době nadechnout čerstvého vzduchu. Doma jsem ji nejprve poléval vodou, aby rozmrzla a když se začala třásti, přinesl jsem vodu teplejší a dal ji do vaničky. Každých pět minut jsem pak vodu doléval teplejší, až byla teplá jako … Doléval jsem vodu stále teplejší. Náhle začala chobotnice kvičet jako papiňák. Rychle jsem jí podal ruku a vytáhnul ji. Ta voda byla už příliš horká. Z vděčnosti mi začala olizovat ruku a ani si nevšimnula, že jsem z ní mezi tím odlomil jedno chapadlo, které už se stihlo uvařit. Pak jsem ji z té ruky, kterou neolizovala, ale pokoušela se ji pozřít, setřásl do vedlejší napuštěné kádě. Měla tam šňorchl, a tak byla šťastna, že si zaplave.
Donesl jsem chapadlo ukázat mamince. Moc nadšená ze mě opravdu nebyla. Teď bude muset zase tu jednu nohavici odpárávat a zašívat díru. Její nespokojenost jsem však umlčel ochutnávkou vařené části chobotnice. Navečeřel jsem se a vrátil se za svým novým zvířátkem.
„Tak jak se budeš jmenovat, ty jedna? No, vždyť je to jedno. Tak pojď, vyzkoušíme nové kalhoty.“ Chobotnice vylezla z kádě, utřela se do ručníku a šla se mnou k mamince. Jak tak ale vstala, pozoroval jsem její chůzi a v tu ránu mi to došlo. Přivedl jsem mamince chobotnici a povídám: „Maminko, jestli pak už jsi zašila tu díru po odpárané nohavici?“ „Ještě ne, zrovna se na to chystám.“ Odvětila maminka. „Tak už nemusíš maminko.“ „ Ale jakto?“ „Chobotnice kalhoty nenosí, je to přeci hlavonožec.“