Cikánka.

"Zemřeš násilnou smrtí. Sebevraždou nebo utopením,“ řekla cikánka poté, co do mě zabodla černé oči, aniž by si všimla ostatních a bez dalšího slova odešla. Baba jedna! Vyděsila nejen mě, ale i ostatní kamarády z ulice ve chvíli, kdy jsme lezli z cihlové zdi brněnské psychiatrické léčebny. Dodnes ji vidím a bojím se pravdivosti věštby.

Prohlížela jsem černobílé fotografie zhotovené před více jak šedesáti lety a vybavila se mi scéna s cikánkou, kterou nemohu vymazat. Byt se rozplynul, já seděla v kraťasech na trávě před zdí léčebny a vyprošťovala z hlíny miniaturní lahvičku. Ne, že bych byla klientkou zmíněného zařízení, jen zeď byla v bezprostřední blízkosti našeho domu. Denně jsme soupeřili v rychlosti lezení a běhu po vysoké zděné ohradě, ve snaze zahlédnout obyvatele jednotlivých pavilonů. Některé jsme znali jmény a k jejich velkému potěšení loupili dozrávající úrodu z jimi obhospodařovaných záhonů. Pravděpodobně vše s vědomím a pod tajným dohledem ošetřovatelů. Adrenalinovým zážitkem byly chvíle, kdy některý z pacientů utekl a začala honba za uprchlíkem. Nevím, jak nehoda byla řešena ústavem, ale verbální pošta aktivovala rodiče, obávající se o zdraví dětí, a všichni, včetně nás dětí, neúnavně pročesávali stráně směřující k letišti tak dlouho, pokud nedal někdo podnět k ukončení akce. Stráně byly laskavé i nebezpečné a dnes mohu přiznat, že nás zde několikrát obtěžoval podivný „strejda“ v době, kdy jsme si ještě hrály s panenkami. Není absurdní, že vzpomínka skončila u takového zážitku?

Že by opět nešťastná třináctá komnata ? Nebo přichází čas naplnění věštby cikánky?