Medvídek - I. kapitola

Prolog

Během 2. světové války zemřelo nespočet lidí. Nacisti posílali Židy, a i ostatní lidi, do koncentračních a pracovních táborů, hromadně popravovali a znehodnocovali jejich žití. To, co se dělo za ostnatými dráty koncentračních táborů a vůbec vše, co nacistická armáda napáchala v tomto období, bylo roku 1946 označeno tribunálem v Norimberku, jako válečné zločiny a zločiny proti míru. Nejen pro celý svět, ale hlavně pro lid židovského vyznání to byla temná doba. Tento příběh vypovídá o dětské nevinnosti, síle odhodlání, brutalitě nacistů, ale také o naději, víře a hlavně o síle bratrské lásky. Kam až jsme schopni zajít, abychom ochránili to, co je pro nás nejdůležitější?

Odchod z Varšavy

27. září 1942, Polsko. Už několik dní jsme na cestě. Z toho co jsem slyšel od kolemjdoucích lidí, je Varšava zcela obsazená nacistickými vojsky a vojsky Rudé armády. Cesty jsou přeplněné. Lidé berou, co můžou. Nakládají vše na vozíky a trakaře. Co se jim nevleze do trakařů, berou na záda nebo do rukou. Jsou vystrašení. Města jsou zničená nebo ještě zvládají odolávat útokům. Občas slyšíme sirény, které burcují na poplach. Z dálky, k nám doléhá střelba. Letadla se prohánějí po nebesích a svádějí boj na život a na smrt. V celém tomhle chaosu jsem zůstal s bratrem sám. Je mi 18 a bratříčkovi pouhých 7 let. Co sami zmůžeme?

Byl večer. Bratříček si nasazoval čepici na hlavu, aby ji natáhl až na uši. Byla mu už malá. „Počkej. Nechej tu čepici.“ Zastavil jsem. Vytáhl jsem ze svého batohu kousek plátna. Sbalil jsem ho tak, aby bylo dost silné na zahřátí. Nasadil jsem mu to pod čepici, aby mu to zakrývalo uši. „Lepší?“ Podíval se na mě a s drobným úsměvem dětské tváře kývl hlavou. Pokračovali jsme dál. Před námi byla dlouhá, polní cesta. Nebe bylo temné, nad obzorem se blýskalo. Bratříček se na mě podíval a zeptal se „To je bouřka?“ Bál se. Klepal se mu hlas. Stiskl jsem mu ruku na znamení bezpečí. „Ano, je to bouřka.“ Řekl jsem mu to, i když jsem věděl, že to pravda není. Před námi bylo město, které bylo zjevně bombardováno. Hukot, který mu připomínal hřmění při bouřce, byly doopravdy motory německých bombardérů. Blýskání byly zase výbuchy bomb a jejich ničivé výsledky.
Před námi byl les. Byl u něj krmelec plný sena. Myslivci zřejmě na zvířata ještě nezanevřeli. To bylo plus pro nás. Aspoň nám v noci nebyla zima. Vysadil jsem bratříčka do krmelce, hodil jsem tam batohy a vylezl za ním. Pod střechou se cítil ve větším bezpečí. Vytáhl jsem deku, aby mu bylo tepleji. Zachumlal se do ní a objal malého medvídka. Byl v klidu. Za celou tu dobu, co jsme museli utéct z Varšavy, jsem cítil, že je v klidu a cítí se stejně jako dřív. Nebýt války, hrál bych si s ním doma, on by na mě žaloval mamince, že jsem se líbal s mojí Agnészkou a já bych ho za to na nějakou dobu nenáviděl. Jedli bychom všichni u jednoho stolu, táta by pronesl modlitbu před jídlem a naše maminka by nás během oběda kárala za zbytečné mluvení. Tohle všechno je pryč. S nenadálým bombardováním se náš život zhroutil a zbyl jsem jen já, on a malý medvídek.
Nespal jsem. Nemohl jsem usnout. Celodenní napětí z toho, co bude dál, mě nenechalo si odpočinout. Hlídal jsem celou noc. Vzpomínal jsem na náš život před bombardováním. Na mou krásnou Agnészku. Vzpomínka na její černé vlasy, hnědé oči a její něžný dotek mi dodávala klidu. Vzpomínal jsem na to, když jsme spolu byli naposledy.

Byl večer. Sešli jsme se na obvyklém místě. Už jsem na ni čekal. Netrpělivě jsem sledoval uličku, ze které vždy vyšla. Bylo kolem deváté večer a tma už padala na Varšavu. Přišla. Objal jsem ji, jak nejpevněji jsem mohl a pak políbil. I když na sobě měla, jen obyčejné šaty a červenou stužku ve vlasech připadala mi jako to nejnádhernější stvoření na světě. „Jsi nádherná.“ Lichotku opětovala ruměncem na tváři a úsměvem. S výrazem naprostého štěstí jsem ji chytl za ruku a ona propletla své prsty do mých. Procházeli jsme uličkami. V naprostém tichu jsem se bál říct cokoliv, aby to nenarušilo, ten moment naprostého štěstí a oproštění od reality. Věděl jsem, že Němci postupují v tažení Polskem, taky jsem věděl, že tohle je možná poslední večer, kdy jsem s mojí milovanou Agnészkou. Čím víc informací jsem o postupu Němců měl, tím větší jsem měl strach. Ne o sebe. Ale o Agneszku, bratříčka a svou rodinu.
Přišli jsme až k lavičce v parku. Našemu obvyklému místu. Naproti lavičky byl uměle vytvořený rybník, na kterém bylo pár kachen. Sedli jsme si a dívali se na sebe. V hloubce jejích očí jsem viděl její duši. Nádhernou, čistou, nedotknutou od té vší špíny kolem. Políbil jsem ji. Chytla mě za ruku. Objal jsem ji. Začal jsem ji líbat. Její kudrnaté havraní vlasy mi hladily tvář. Po nějaké chvíli naprostého ticha, jsme se na sebe zase dívali. Byla šťastná, miloval jsem ji celou svou duší. Pod jejími havraními vlasy její obličej jen zářil. Obvykle jsme spolu mluvili. Mluvili o věcech budoucích, co by s námi mohlo být. Nebavili jsme se o válce. Jen občas jsme k tomuto tématu zabrousili, ale hned jsme od toho upustily. Dnes, ale ne. Tak, jako je svatokrádež odnést nejsvětější tělo z kostela, tak by byla svatokrádež promluvit do ticha myšlenek a emocí, které v tu chvíli vyplňovaly prázdná místa slov.

Do reality mě probudilo nenadálé osvícení místa, kde jsme nocovali. Pak zazněl hřmot výbuchu. Vzpřímil jsem se a podíval se do stran. V lese jsem viděl, že město, které za ním bylo, hoří. Němci neustávali v ničení. Co bude dál? Kudy jít, aby to bylo bezpečné? Nikudy. Člověk se bál každého kroku. Nacističtí vojáci se proháněli krajem a nechávali za sebou spoušť. Byli jako morová nákaza stejně jako bombardování. Z měst, která dřív oplývala krásou, zbývaly už jen trosky.