Medvídek - II. kapitola

  3. říjen 1942. Na cestě jsme už dobrých 14 dní. Tolik času nás dělí od domova. Vedu si zápisky, abych z toho stresu nezešílel. Nemám si tu s kým promluvit. Jediný koho tu mám, je můj malý bratříček a jeho plyšový medvídek. Oba máme nějaké zásoby sebou. Bohužel s nadcházejícími dny, už i ty docházely. Dnes jsme se připojili ke skupině lidí, kteří nás přijali mezi sebe. Rodina s dvěma dětmi. Byly to holčičky, které nemohly být o nic moc starší, než můj malý bratříček. Měli povoz, na kterém seděly jejich dcery. Matka tam seděla s nimi. Jako by je chránila svým, už značně poškozeným, pláštěm. Otec seděl na kozlíku a popoháněl koně.


Šli jsme po kraji cesty, aby mohli povozy projíždět kolem. Najednou na mě nějaký muž zvolal „Odkud jste?“

Podíval jsem se na něj. „Varšava.“ Pod kloboukem jsem viděl jeho zamračený pohled.
  „Jste jen vy dva? Nikdo jiný s vama nejde?“
Podíval jsem se na bratříčka a pak zpět na otce té rodiny.
  „Ne pane. Jsme jen my dva.“
„Kolik ti je roků?“
Žena co seděla v zadu na povoze se otočila na svého muže a řekla
  „Nevyptávej se pořád. Poďte kluci. Ještě tu máme místo.“
Vzal jsem bratříčka a posadil jsem ho na vůz. Vzápětí jsem si sedl za ním.
  „18 pane. Je mi 18. Mému mladšímu bratru je 5 let.“
Podíval se na mě a pak jel dál. Po cestě jsme minuli pár povozů a kolemjdoucích. Rodiny, páry nebo jen osamělé lidi, kteří neměli nic a nikoho. I za námi bylo pár vozů.
  Ujeli jsme možná dva kilometry, když se před námi objevila skupina vojáků. Bylo jich pět. Nebyly tak daleko, abych nemohl poznat, že to byli esesáci. Otočil jsem se za sebe a viděl jsem, že na dalším povoze za námi se někdo urychleně skrývá pod plachtu. Stihl jsem ještě zachytit hvězdu na kabátu. Byla to židovka. Malá holčička se na pokyn mladíka rychle schovala pod plachtu. Zamrazilo mě. Při představě, že by na ni hlídka přišla. Snažil jsem se na to nemyslet. Byl jsem vyděšený. Hlídka se přibližovala. Koně začaly frkat. Otec je uklidňoval. Matka k sobě přitáhla své děti. I já jsem k sobě přitiskl svého bratříčka. V hlavě jsem myslel na holčičku pod plachtou. Ať na ni nepřijdou! Ať na ni nepřijdou! Hlídka prošla kolem. Asi měli naspěch. Nikoho nezastavili. V jeden moment jsem si myslel, že už nic nehrozí. Mýlil jsem se.

  Jeden z vojáků se náhodou otočil a uviděl malou holčičku na povoze. Odkryla plachtu moc brzy. Nikdo nemohl tušit, že se to stane. Uviděl hvězdu. Zastavil se. Začal řvát.
  „Jude! Es ist ein Jude!“
Mladík u vozu ji postrčil směrem k nám. Vytáhl pušku zpod plachty.
  „Utíkej! Rychle uteč!“
Bránil ji. Chtěl ji zachránit. On nebyl žid. Našel ji při bombardování. Plakala. Vzal ji pod svou ochranu a staral se o ni. Už několikrát se mu podařilo obelstít hlídky. Tentokrát to nevyšlo. Rozutíkala se naším směrem. Nabíjel pušku. Těkal pohledem po hlídce a po holčičce. Vzali jsme ji k sobě. Chlapec jí právě zachránil život. Neměli jsme zbraně. Jediný způsob, jak mu pomoci bylo odvézt holčičku pryč. Vůz se rozjel. Otec švihal bičem. Koně se rozběhli.

Klekl jedním kolenem na zem, aby si mohl podepřít ruku při střelbě. Klapnutí uzávěru. Výstřel. Kulka zasáhla jednoho z vojáků. Padl k zemi mrtev. Nabití. Klapnutí uzávěru. Výstřel. Dalšího vojáka kulka zasáhla do obličeje. Nemohl pocítit bolest. Zemřel. Jeden z vojáků vystřelil. Kulku ho škrábla přes paži. Povolil ruce. Hned, ale sevřel pušku znovu. Chtěl nabít. Následující chvíle byly jeho poslední. Zbývající vojáci měli nabito. Výstřel. Chlapec upustil pušku. Padl na zem. Nebyl mrtev. Měl prostřelenou nohu. Přišli k němu. Ten, co ho postřelil, měl sklopenou zbraň. Pěšák. Zbývající voják byl důstojník SS. Vytáhl revolver.

Byli jsme už kus cesty od toho masakru. Holčička se choulila k ženě. Od teď byla její matkou. Zazněly tři výstřely. Schovala tvář do jejích šatů.

Mladík mohl být starší, než já. Jen o něco málo. Bránil ji, jako svou sestru. Do posledního dechu. Tvář toho esesáka jsem si zapamatoval. Maska smrti, která mě pak pronásledovala ve snech. Bratříček se ke mně tlačil a svíral plyšového medvídka. V ten moment mi problesklo hlavou, že On je teď to nejdůležitější, co mám. Věděl jsem to už dřív. Ale masakr na cestě mi připomněl, že nebezpečí je ještě větší, než jsem si dokázal představit. Naděje na to, že by se všechno zlepšilo, byla mizivá. Nepřestával jsem, ale věřit. Už jen kvůli dětem ne. Ale to, co nás čekalo, bylo to nejhorší, co jsme zažili. Věděl jsem, že toho esesáka znovu potkáme.

Byl večer. Na noc jsme zůstali s rodinou. Náš vůz jsme zastavili u lesa, co byl podél cesty. Bylo tam ohniště a dost místa, aby kolem mohly projíždět ostatní. Povoz byl dost prostorný, abychom jsme se na něj všichni vlezli. Muž objímal svou manželku a děti byly kolem nich. Já jsem s bratříčkem spal na druhé straně. Byl jsem opřený o stranu vozu. On se ke mně choulil zabalený v dece. Díval jsem se po noční krajině. Přemýšlel jsem nad tím, co se dnes stalo. Přemýšlel jsem i nad Agnészkou. Co s ní je? Kde může být? Je v pořádku? Rukou jsem podpíral bratříčka, aby nepadal, když se otáčel při spaní.
  „Nemůžeš spát?“
Když jsem se otočil, uviděl jsem otce té rodiny, jak se na mě dívá.
  „Ne. Někdy nemůžu usnout.“
  „Já taky ne. A jsem za to rád. Aspoň na všechny můžu dohlédnout, když spí. Starám se o svou rodinu a nedovedu si představit, že by se jim něco stalo, jenom kvůli tomu, že jsem je dostatečně neochránil. Představa mého selhání je pro mě nepřijatelná. Miluji svou ženu a své děti.“ odmlčel se.

  Odklonil pohled, políbil svou manželku a druhou ruku dal kolem dětí. Nezáleží na tom, jak člověk vypadá, ale na tom jaký je uvnitř. Člověk může vypadat sebevíc tvrdě, ale srdce je stále srdcem člověka. A v tento moment tohle platilo. Muž vypadal jako pořádný hromotluk, ale uvnitř to byl starostlivý muž, který by za bezpečí své rodiny udělal cokoli. Podíval se na mě.

  „ Bránil bych je i za cenu vlastního života, hlavně, aby byli v pořádku.“

Přitiskl svou manželku k sobě. Neprobudil ji, i při jeho mohutnosti. Byla v tom vidět síla, ale zároveň starost a něha. Něha, která vypadala naprosto nemožně s tím, co všechno jsem už viděl.

Noc byla chladná. Obloha byla poseta hvězdami. Měsíc zářil. Vše vypadalo, tak jakoby se vůbec nic nedělo. Nebyla žádná válka. Děti, i když prožily takovou hrůzu, vypadaly klidně. Měli kolem sebe ty, kterým na nich záleží. Ty, které se o ně starají a dávají na ně pozor. Noc byla klidná a tichá. Vše bylo téměř jako dřív.