I psi mají své dny - II

"Už zase,“ povzdechla jsem při zjištění, že Čikinu budu muset opět pečlivě hlídat před nápadníky. Násilím jsem jí navlékla kalhotky a už jsem ji celý den neviděla. Ležela v koupelně na předložce, jen při výzvě k procházce trošku ožila a těšila se, že bude bez nežádoucího prádélka. Jsem slaboch. Zkoušela jsem týden nepovolit, ale opět jsem rezignovala, pokryla celý byt prostěradly a obden prala. Pejsek byl štěstím bez sebe, narozdíl ode mě. Ze Zámecké zahrady jsme byly vyhnány chovateli psů, jejichž pejsci dali přednost volání přírody před voláním svých majitelů. „Co lezete s hárající fenou tam, kde jsou psi?“
„Psí diskriminace!“, vřelo moje nitro, ale při pohledu na zanedbaného hulváta jsem beze slova odcházela. Několik dnů jsme se plížily odlehlejšími místy, ale křivda a neuvolněný vztek se změnily ve vzdor a touhu nenechat se vyhnat ze „zámeckého ráje.“

Opět jsme byly na známé cestičce, když nás dohonil jezevčík. „Zase jezevčík,“ vyděsila jsem se při vzpomínce na loňské léto a měla proč. Čikina se čoklovi bránila, štěkala, vrčela, a tak se milovník pustil do mě. Skočil mi na nohu a nedal se odehnat. Snažila jsem se násilníka setřást, tahala za krk, nadávala. Marně! Dalších deset metrů jsem vlekla pravou končetinu za sebou i s přívažkem. Změnil taktiku, přesedlal na levou a tím mě podrazil. Upadla jsem na zablácenou cestičku. Nedůstojná pozice mě katapultovala nejdříve na všechny čtyři, následně v souladu s Darwinovou evoluční teorií na dvě, a když jsem se důstojně vztyčila, chtěla jsem potvoru zpacifikovat řevem. Rozléhal se celou Zámeckou zahradou a přivolal majitele, který se evidentně bavil. Bez omluvy připnul vzdorujícímu zrzounovi vodítko a odcházeli, jako by se nic nestalo.

Vracely jsem se domů se smíšenými pocity. Já zablácená, vzteky rozpálená do ruda, fena spokojená vycházkou. Na schodech jsme potkaly sousedku, která se mým zážitkem neuvěřitelně bavila a při pohledu na můj zevnějšek potlačovala smích jen s obtížemi.

Čikina začíná přitvrzovat! Co nás čeká příště?