Budeme si hrát?

Teplé letní dny vyzývaly k dlouhým procházkám a mě napadlo zpestřit vycházkový program nějakou hrou. Koupila jsem "házedlo" s míčkem a hodlala naučit Čikinu aportovat. Byla nadšením bez sebe už jen při pohledu na rozbalený předmět.

Chtěla jsem vyzkoušet funkčnost hračky a v obýváku lehce mávla rukou, spiše pohyb jen naznačila, míček se neočekávaně uvolnil a urazil dva ověsy drahého lustru, což přítomnou návštěvu hodně pobavilo, a já vůči míčku zaujala rezervovaný postoj. Ovšem psí slečna byla u vytržení a přinutila nás odejít na další testování před dům. Za přihlížení hrajících si dětí jsem "namachrovaně" švihla chňapkou a hodila míček do hustého křoví. Děti se ochotně ujaly hledání, po čtyřech prolézaly křovíčka, povykovaly, ale míč se nenašel. Nezdar nás notně otrávil.

Nevzdala jsem se, koupila rovnou dva nové míčky a opět vyrazila ven. Tentokrát před školní jídelnu, kde postávalo několik studentů. Se zájmem sledovali radostí šílícího psa, který neúnavně vracel míček a dožadoval se dalších hodů. Chvíli nám to šlo, ale pak se stala někde chyba a míček vyletěl úplně jinam, než jsem chtěla. Přistál na hlavě jednoho z nedočkavých strávníků. Kdybych ho chtěla trefit, tak se mi to nepodaří, ale stalo se. Omluvila jsem se, ale přesto jsem vyslechla pár peprných poznámek se závěrem, že na obědy budou muset chodit asi s helmou!

Po chvilce váhání, povzbuzována nedočkavým psím štěkotem, jsem hodila míček na opačnou stranu a s hrůzou zírala, jak se odrazil od stěny a praštil do kotníku druhého studenta. Veškeré omluvy postrádaly smysl a za hrubých nadávek potrefených jsme vzaly nohy na ramena a doslova utekly domů. Jen jsem se ohlédla, zda nás výrostci nepronásledují. Ještě dlouho jsem slyšela otevřeným oknem nereprodukovatelné nadávky. Dnešní mladá generace ovládá hodně výrazů, které, dle mého názoru, by student gymnazia neměl vyslovovat. Nedobrovolně jsem změnila výcvikové časy, ale

...... budeme si hrát!