Světlo naděje

Její oči tápaly ve tmě. Ruce i nohy měla svázané a na puse roubík. Všude byla tma ... jen to strašlivé ticho. Netušila, kde se tu vzala. Z poslední noci si nepamatovala vůbec nic. Jen to, jak k ní přišel a pošeptal jí do ucha, ať nekřičí, že to nebude bolet ... Pořád v hlavě slyšela ten oplzlý hlas a nechutné řeči. Cítila jeho ruce po celém svém těle. Chtělo se jí zvracet ... Tma objímala vše. Zahalila oči a sahala na duši. Záblesky proudícího světla pode dveřmi jako by sahaly po nohách. Děs v očích... nic víc ...

Chytil ji pod krkem. ,,Nebudeš křičet, jasný?" zakřičel na ni. Upřela na něj své oči, jindy krásné, nyní plné strachu a slz. Přikývla. Sundal jí roubík z úst, rozvázal ruce a podal jí pití. Pila tak hltavě, jako by se bála, aby jí to pití zase nesebral. Bála se vydat hlásku. ,,Víš, proč seš tady?" zeptal se. Zavrtěla hlavou. Nevěděla to. ,,Chtěl jsem si jen pohrát. Říkal jsem, že to nebude bolet. Neměla jsi křičet. To nesmíš. Jsi přece moje malá hodná holčička ... ne?" Jeho úsměv byl tak cynický. Cítila, jak se jí dělá zle. Znovu přikývla. Snad v tu chvíli musela ... asi ze strachu. Řekl, že jí pustí. Ovšem ... pokud bude hodná. A ona byla ... musela ...

Když dokonal svou potřebu, chytil ji za bradu. ,,Nikomu o tom necekneš, jasný, ty mrcho?" Strašně se ho bála. Vyděšeně kývla a on ji pustil. Utekla do svého pokoje, ty schody ze sklepa, ach Bože ... byly tak dlouhé ...

Seděla na posteli a plakala. Nedokázala zastavit své slzy. Ani celý den sprchování z ní nesmyl všechnu tu zášť a bolest. Cítila jeho pach, jeho ruce na svém těle ... byl tak odporný ... Nenáviděla ho! Jak strašně nenáviděla svého otce! Tolik si přála, aby jí to už nikdy neudělal ... má to někomu říct? Né, nesmí ... vždyť by jí zabil ... Tolik se bála. Nenáviděla svůj život, své tělo, nenáviděla jeho ...

Někdo zaklepal na dveře. Bála se pohnout. Dveře se otevřeli a uslyšela něčí dech. Jeho dech ... Byl tu, zase ... znovu ... a ona věděla, že to neskončí ... i když ... naděje přece umírá poslední ...