Lyrické večery ponocné básnířky (1-4)

Večer č. 1, 29.1.2014

Poznala jsem svého nepřítele. Svou mysl, šatlavu. Neříká se mi to lehko, ale pevně doufám, že po mé smrti uhyne i mravenčí královna, která neustále rodí další a další mravence, kteří štípou a roznášejí po mé existenci bolest. Je mi 22 let a myslím, že neumím žít. Objev.

Říkejme tomu, jak chceme. Dříve jsem brala mysl a duši jako propojenou jednotku, každá měla své vlastní bahénko, jakási osmička, místy lehce propojená, s vibracemi jak rozvlněná katedrála, všichni umrlci a chlad dole a ve věži to, co určuje hodiny.
Dnes vnímám tyto dvě esence zcela odděleně. Pokud můžu to něco mezi prsy nazývat srdcem, tak se tam rozprostírá vykotlaný kmen topolu, popel, prach a bahno, sem tam pentle od nějakého zatoulaného pejska. To je vše. Radost vnímám jako pomíjivý závan větru v poušti. Sebelítost.

Jo, žiju se sebou už nějaký ten pátek a štěkat na sebe taky pořád nemůžu. Není nad to obejmout sama sebe v posteli, kterou s láskou povlíkala moje matka, která mě ani zdaleka nevidí takovou, jaká jsem, ale když se mnou mluví, tak nakonec stejně zjistím, že tu sílu odpovědět mám. Není nad to si pobrečet v náruči platonických lásek, které se mění po třech dnech. Neznám větší pokušení, než možnost pitvat se v těch zkažených jablkách, které Eva nestihla dojíst. Prostě přemýšlím a trochu to vidím.

Co je mi po tom, že ulice jsou šedé. Co je mi po všem.
A tak tu teď sedím, oči mám poleptané tím nechutným odličovacím prostředkem, chce se mi smrkat a říkám si, jak velký objev lze zaznamenat v každodenním řečišti svých strachů, myšlenek, poryvů bolesti, nádechů a výdechů, depresí, sebedestrukcí, které tancují a občas vyvrhnou na denní světlo naději, radost a mír se svým Já.

Patří to ke mně. Nedá se svítit, a to doslova, je tu tma a teď se mi zdálo, že něco u mne sedí a opírá se o mé stehno. Ledacos šustí. Skříň skřípe a žije si vlastním životem. Kdybych na to měla náladu,
řeknu, že je přežraná mým šatstvem a po nocích krká a naříká. A stejně tak zdi mohou dýchat, protože jsem je slyšela.
A pokud to nebyly zdi, tak co tedy?

Raději nepřemýšlet, nebo výboje opět začnou jančit. Růžová přikrývka čeká a vedle pravé ruky podezřelé chladno.
Uvidíme se jindy, kuse papíru. Jdu spát.



Večer č. 2, 13.2.2014

Přemýšlím, jestli mají smrtky nebo démoni psa. On tu totiž nějaký raťafák je, pokaždé štěká ve stejnou hodinu, vždy v době, kdy se ve mne chvěje i poslední myšlenka.

Stačí se občas protáhnout, uvolnit trochu napětí, co se mi nahromadilo v páteři, ale možná by to chtělo, aby se mi po zádech proběhlo stádo slonů. Ale nikoliv po duši, na tu nesahat! Aby si zase někdo nespletl pojmy.

No, chci tím vším vlastně říct, že mne to jeho štěkání děsí. Je chraptivé a ostré a nejspíš cítí skulinky a zákruty v mé duši, protože udeří vždy jak půlnoc a já se smrtelně leknu.

Pár vtipálků už mne varovalo, vyčisti si svědomí, jinak ti to setne hlavu. No, čisté svědomí tak úplně nemám, to je fakt, ale nač mít něco čistého v tomto období dešťů? Někdy je špína prostě zažraná.

Takže jestli mne budeš chtít obdarovat, kup mi bělidlo na svědomí a šicí stroj na duši a k tomu ještě lahvinku životabudiče.

Ale znáš to, zase vše dramatizuju. Nejvyšší čas se pokochat něčím nekonečným.

Vzbudím tě papíre, až mi zase dojde všednost a zdravý úsudek. Nyní jdu obdivovat chlad a vůni města.
Děkuji ti za bílé objetí.


Večer č. 3, 14.2.2014

A někdy přece jen přijde tsunami. Znáš to, moře se nejprve samo vyhostí někam do pryč a potom způsobí katastrofu nepředstavitelných rozměrů. Tento jev se pravděpodobně netýká jen přímořských států, ale lze to pozorovat i uvnitř člověka.

Myslela jsem si, že mé nitro je vydlabané, ale ejhle! Stačilo si dát ránu, trochu se začít rochnit v citlivých místech a přišly slzičky a bolení a totálně vyčerpaný stav.

Ale teď jsem v klidu, vím že žiju, možná víc než dřív a proto vše vnímám intenzivněji. Jsem přecitlivělá, ale po každé bouřce přichází to pomyslný klišovatý sluníčko. Možná se dočkáme i nějaké té duhy a zneuctíme drsnou zimu... No, ale vážně.

Zatím jsem v tunelu. Je to cesta a pokrok, ale až z toho tunelu vylezu, budu na rozcestí a rozprostře se přede mnou tolik dalších cest a nakonec se ocitnu v obrovském bludišti. Když se spoutám (jak jen nerada to dělám), donutím svojí mysl nelítat v nějakých odpadcích a umrleckých prostorách a začnu konečně činit.

Chybí mi činy, to je to slovo. Ještě týden zdravotní dovolená v přírodě, pak tucet doktorů, vyšetření, pak znovuzačlenění do společnosti, terapie, roztodivné pocity. To všechno mě čeká, ale musím to skutečně udělat. Nikoliv, že o tom budu jenom mluvit a nechám se dál otloukat podivnou havětí v mé duši i hlavě.

Víš, ono se totiž vůbec nic neděje a přitom se děje strašně moc. Měním se, nejvíc to vnímám právě v ty večery. Jenomže večery jsou negativní a přes den se cítím jinak, lépe, nadějně a barevněji. Dokonce i hubeněji a zachovaleji. O to je kontrast mezi dnem a nocí děsivější.

Ale nyní musím spát, neboť zítra jdu do další etapy.
Drž mi své růžky, kuse papíru!


Večer č. 4, 27.2.2014

Nebýt sám. Ale copak jsem sama? Nejméně tři lidi jsem rozesmála. Za dva dny. Tři, dva.
Je večer, únava kolísá. Vídávám zelenou trávu, v myšlenkách tak metr před sebou. Jsou do ní zabodnuty růžové slunečníky
a sem tam nějaký kopeček žluté zmrzliny padá na zem. Což znamená, že se asi rýsuju.

Ovšem nedávno jsem před spaním viděla jiný obraz. Zjevil se mi člověk bez obličeje, což detailněji znamená, že místo nosu, očí a úst zel kráter a bylo mu vidět akorát na mandle. Nechápu, proč se mi ukazují takové nesmysly. Na horory nekoukám a takové bezvýznamné a hnusné výjevy nemusím vidět. I když duše tak nejančí, stále málo spím. To bude tím. A dnes jsem si všimla, že stárnu. Vrásky okolo očí si vybírají svoji daň. Ale dokud mám víru v sebe a existenci, mohla bych být chvíli přízemní a něco s tím začít dělat.

Moje noční bludy a halucinace začínají být skromnější, ukazují mi absurdno a psycho už jen namátkou, v řidším proudu.
Nechci to samozřejmě zakřiknout, ale vidím se teď barevně. Rozhodně jsem o něco blíž duze.
Tím samozřejmě nemyslím, že bych chtěla přejít za duhový most. Ale mám hroznou chuť na borůvky a na to svézt se na horské dráze.
A taky se vybarvit. A chodit bosá v blátě a zdvihat obočí a pít čaj. Litry čaje.

Čaj a já jsme jedna duše. Žádný alkohol, v čaji jsem nalezla mír. Uklidňuje mne, zalévá tu trávu, kterou vidím. A vím, že i on trochu může za to, že nespím. Ale nevadí mi to.

Je toho ve mně už trochu víc. Něco se slepuje, skořápky tvrdnou a mé nitro zalévá o něco více tepla. A nikdo mi s tím nepomohl, jen já
sama, ačkoliv sama nejsem. Ale lidi nevidí to, co vidět nechtějí. Ale vím jedno, dnes budu snad klidně spát.

Milý kuse papíru, stejně se zase vrátím, jen doufám, že toto není jen sen a příště nebudeš muset čelit holce v zajetí démonů.
Hezky lež a nešusti.