Princezna Nia - Kapitola VII.

Kapitola VII.

  Aislinin pokoj nebyl nikterak honosný. Jednalo se o malou temnou místnůstku. Chladné kamenné zdi jen doplňovaly její ponurou večerní atmosféru. Místnost sestávala z malé dřevěné truhly na ukládání věcí a z jednoduché pečlivě ustlané úzké postele, na níž Aislin právě seděla.
  Stále přemýšlela nad princezniným dopisem a odhodlávala se princeznu navštívit. Věděla, že s ní nemůže utéct, ačkoliv by to velice ráda učinila, ale nechtěla se zachovat zbaběle a nedat princezně žádnou odpověď.
  Po další chvíli váhání, která se zdála být nekonečnou, se Aislin přeci jen postavila a vydala se vstříc princezniným komnatám. Nenápadně vyklouzla ze svého pokoje a snažila se našlapovat tiše jako myška, aby nevzbudila nepatřičnou pozornost. Zdálo se jí, že poslední dobou jsou královští strážci hradu až příliš opatrní a příliš hlídají každý krok všech králových poddaných. Přesto to Aislin nepřipadalo podezřelé. Už si zvykla, že král má v oblibě mít všechny pod dokonalým drobnohledem.
  Prošla kolem kuchyně, na níž bylo také cosi podezřelého. Začala být v nebývalém pořádku a královský kuchař den ode dne připravoval jedno lepší jídlo za druhým.
  „Kdo ví? Třeba král chystá nějakou slavnost k příležitosti princezniných nadcházejících narozenin,“ pomyslela si Aislin.
  Částečně měla pravdu, netušila ovšem pravou podstatu této slavnosti a netušila ani to, že ruka její milované princezny byla už dávno přislíbena princi Viktorovi.
  Aislin bez povšimnutí proklouzla kolem dalšího ze strážců a tiše zaklepala na dveře princezniny komnaty.
  „To je dost, že jsi tady,“ otevřela dveře princezna, „už jsem se bála, že jsi nedostala můj vzkaz, nebo že ses rozhodla jej ignorovat.“
  Aislin vešla dovnitř a jen tiše mlčela.
  Princezna se postavila naproti ní a změřila si ji dlouhým tázavým pohledem. „Aislin?“
  Aislin přemítala, jak co nejšetrněji vysvětlit princezně, že s ní utéct nemůže. Dlouho však přemýšlet nemusela, neboť princezna vycítila, že je něco v nepořádku.
  „Aislin?“ zeptala se znovu, „nechceš mi doufám říct, že se mnou nikam nejdeš?“
  „Já, já…“ zakoktala se Aislin, „víte, Vaše Výsosti, já prostě nemůžu.“
  Princeznin tázavý pohled se v jedné vteřině změnil v pohled plný úžasu. Nenapadal ji jediný důvod, proč by s ní Aislin nemohla utéct. Ale co když byl problém v tom, že Aislin ani nechtěla? Co když s ní nechtěla utéct proto, že už jí na ní nezáleželo? Princezniny myšlenky byly už tak hlasité, že si je nedokázala nechat jen pro sebe.
  „Aislin, ty už mě nemiluješ?“
  „To není pravda, Vaše Výsosti.“ Aislin samotnou překvapilo, jak pro ni najednou bylo těžké mluvit o svých citech k Nie. „Nemůžu s vámi utéct kvůli lidem, kteří jsou mi blízcí. Ani si nedokáži představit, co by král mohl udělat babičce, kdyby zjistil, že jste se mnou utekla. A nejenom babičce. Co takový statkář Devin? Co celá jeho rodina? Vy se na nikoho jiného vůbec neohlížíte. Vám na nikom jiném nezáleží. Vy nemáte co ztratit.“
  Nia nevěřila svým uším. To, co právě slyšela, jí ani trochu nebylo po chuti. Jak si Aislin mohla dovolit být tak vyčítavá? Jak jí, princezně, mohla říkat, že nemá co ztratit a že jí na nikom nezáleží.
  Nie záleželo především na Aislin. Když ale teď vyslyšela její surová slova, ocitla se ve spirále zmatku. Ze své situace až do teď viděla jediné východisko. A ta, které nejvíce důvěřovala, ji právě nyní zradila.
  Princezna zkoušela novou taktiku. „Pořád jsi moje poddaná, uvědomuješ si to?“
  Aislin však okamžitě nalezla odpověď. „Jestli si myslíte, že když mi přikážete, abych s vámi utekla, já vás poslechu, mýlíte se. Pořád se zodpovídám především vašemu otci, králi Marcasovi.“
  To byla poslední rána, kterou mohla Aislin Nie zasadit. Argumentovat tím, že slouží především králi. Chtěla tím snad naznačit, že pokud by jí princezna jejich společný útěk přece jen přikázala, byla by Aislin schopná jít za králem?
  Nia popadla Aislin za límec její košile a přitáhla si ji k sobě blíž. Její momentální výraz v očích téměř naznačoval, že Aislin pohrdá.
  „Podívej se na mě,“ procedila mezi zuby rozčílená princezna. „Pořádně se na mě podívej. Ty jsi moje poddaná.“ Přičemž princezna obzvlášť zdůraznila slovo „jsi“. „A já jsem nikdy neměla dopustit, abys byla víc než to. A teď běž. Nechci tě vidět.“
  Aislin věnovala princezně jeden nenávistný pohled a beze slova odešla pryč.

  Ani jedna nemohla uvěřit tomu, co se před chvílí odehrálo. Jak bylo možné, že se mezi nimi najednou ocitlo tolik nenávisti, tolik strachu a tolik pochybností?
  Aislin by přísahala, že ještě před pár dny bylo vše v nejlepším pořádku. Nemohla však ignorovat, že princezna se ji znovu pokoušela využít jenom proto, aby utekla před svým despotickým otcem. Nemohla utéct. V okamžiku, kdy by tak učinila, už by utíkala do konce svého života. A to nechtěla. Netušila přitom, že důvodem plánovaného útěku nebyla pouhá princeznina sebestřednost, nýbrž také její strach o Aislin.
  Nia zase neuměla pochopit, jak ji mohla Aislin tak rázně odmítnout. Uvědomovala si, že nabídka na útěk se nepodobala ideálním pohádkovým koncům, přesto nyní pochybovala o tom, že to s ní Aislin někdy myslela vážně.
  Obě dvě po zbytek noci nebyly schopné zamhouřit oči. Neustále musely přemítat o jejich společné hádce. U obou se střídaly okamžiky, kdy se pokoušely porozumět té druhé, s okamžiky, kdy by byly nejradši, kdyby se spolu už nikdy nesetkaly.

  Noc byla dlouhá a neklidná. A potíže se spánkem měl i král Marcas. Zažíval totiž další ze svých obvyklých nočních můr. Ve spánku se k němu vracely jeho dávné vzpomínky, které se mísily s obavami o jeho budoucnost.
  Té noci se do jeho snů vkradla královna Elisa, manželka krále Ivera, ta královna, kterou před necelými dvaceti lety nechal zajmout, aby tak vyhrál válku proti Iverovi. Alespoň to se tradovalo.   Skutečnost však byla poněkud jiná. Král Marcas opravdu zmíněnou válku vedl a také ji nakonec vyhrál. Pravdou ale bylo, že královnu zajal ze zcela jiného důvodu. A právě o tomto důvodu se králi oné noci zdálo.

  ***

  „Co chcete?“ otázala se královna svého věznitele, když ji po několika dnech přišel navštívit. „Myslíte si, že můžete mého muže vydírat, že s ním vyměníte vyhranou válku za můj život?“
  Mladý král Marcas poklidně přecházel po místnosti, v níž nechal královnu Elisu střežit a která, nebýt obyčejné postele a malého okna, vypadala by jako vězeňská cela.
  „Vaše Výsosti, pravou příčinou vašeho uvěznění není to, že bych chtěl vyjednávat s králem Iverem.“
  Královna poněkud znejistěla a král sebevědomě pokračoval: „Kdepak. Nedávno jsem pátral ve vaší rodové historii a odhalil jsem nesmírně zajímavou věc.“
  Královna zalapala po dechu, neboť si nyní uvědomila, kam tím král míří.
  „Přišel jsem na to, že jste jedním z potomků starodávného rytířského rodu. Ba co víc. Jste přímým potomkem rytíře, který zabil mého praděda, krále Torana. A nemýlím-li se, jistě dobře znáte Proroctví.“
  Královna nyní věděla, že je její tajemství vyzrazeno, a věděla také, jak s ní král Marcas hodlá naložit. Nezbývalo jí nic jiného než zašeptat: „Ano, znám.“
  „Jistě tedy víte, že vás nemůžu nechat žít. Vás ani jiného člověka vaší krve.“
  „To nemůžete myslet vážně!“ zhrozila se královna, „přece nemůžete zabít malé dítě?“
  „Ale ano, můžu,“ pronesl král úlisným hlasem, „nemůžu dopustit, aby princ Viktor dospěl a mohl tak ohrozit mě, nebo můj osud. Proroctví se nesmí naplnit. A pokud vás oba sprovodím ze světa, nikdy se nenaplní.“
  Králův plán byl ukrutně geniální. Vraždou posledních žijících členů rytířského rodu Whitespearů zajistí svou vládu a svou moc nad lidem Eldenu už navždy. Nikdo a nic jej už neohrozí.
  „Vaše Veličenstvo, nesmíte zabít prince Viktora,“ prosila zlomená královna. „Nesmíte zabít nevinné dítě. Dítě, kterému navíc v žilách ani nekoluje vznešená krev Whitespearů.“
  „Co tím chcete říct?“ zpozorněl král Marcas.
  Královna Elisa padla na kolena. „Princ Viktor není můj syn. Mé dítě zemřelo při porodu. Místo něj jsem si osvojila Viktora, který byl nalezen opuštěný v ten samý den. Kromě mě a porodní báby to nikdo neví, dokonce ani král Iver. Musíte mi věřit.“
  Král se zdráhal. Nechtěl naletět na tak jednoduchou léčku a dát tak všanc svou budoucnost. Královna ovšem vypadala neoblomně.
  „Vím, že máte zvědy na každém rohu a že víte o naší královské rodině téměř vše. Řekněte mi tedy, jakou barvu očí má princ Viktor.“
  „Co je to za otázku?“ podivil se král. Po chvíli přece jen odvětil: „Nemýlím-li se, jeho oči jsou hnědé.“
  „Nemýlíte se, Vaše Veličenstvo, jsou hnědé. A teď se podívejte do mých očí. Všichni z rodu Whitespearů mají stejnou barvu očí jako já. A teď mi řekněte, je-li princ Viktor můj syn.“
  Král žasl. Věděl, že nikdo ze starodávného rytířského rodu neměl hnědé oči. Musel proto uznat, že princ Viktor doopravdy není syn královny Elisy. Tato skutečnost snížila jeho problém na pouhou polovinu. Stále se musel dříve nebo později zbavit královny. Vzniklou situaci se rozhodl vyřešit ihned. Ze svého pláště vytasil dýku a v nestřeženém okamžiku ji zabodl královně do zad.
  Královna se otočila ke králi a se svými posledními výdechy odříkávala slova Proroctví:

  Lide Eldenský, až budeš lkát
  bezprávím a bezmocí,
  až tvůj posvěcený kat
  zbavený všech emocí
  bude ti chtít setnout hlavu,
  rytíř ušlechtilých mravů
  pozvedne své bílé kopí,
  krví svou zde zem pokropí…

  Než však stihla vyslovit jeho závěrečný verš, padla mrtvá k zemi.

  ***

  Princezna Nia se znovu obrátila ve své posteli, která jí nyní připadala neskutečně veliká a nekonečně prázdná. Až příliš byla zvyklá na Aislininu společnost, na její teplé tělo, které se ovinovalo kolem toho princeznina. A teď, když spolu již několik dní nepromluvily, se Nia cítila více osamělá než kdy dříve. A čím více myslela na Aislin, tím více si uvědomovala nesmyslnost jejich hádky. Vzpomněla si, jak Aislin slíbila, že budou spolu bojovat proti královým intrikám. A co udělala? Stačila králova jediná výhrůžka a Nia se ho zalekla natolik, že od sebe Aislin odehnala a dost možná ji i rozhněvala. Přitom Aislin od ní nikdy nic nechtěla a nikdy se na nic neptala.
  Princezna si uvědomila, že její počínání nebylo zrovna nejšťastnější, proto se rozhodla vše napravit a co nejdříve se s Aislin udobřit.

  Venku se pomalu začalo rozednívat a hrad Elden se začal probouzet do rána, které naznačovalo, že jaro začíná přebírat vládu nad zimou. Nad obzorem vycházelo slunce, které svými paprsky zahřívalo královský hřebčín, v němž již delší chvíli pracovala Aislin, která se tak rozhodla zahánět své myšlenky na princeznu.
  Když Aislin dokončila vše, co si naplánovala, zamířila do kuchyně, aby se nasnídala. Nečekala, že by v tuto dobu byla spousta králových poddaných vzhůru, přesto cestou potkala malého Patricka, jak si hraje se psy, pozdravila také jeho otce, který v tento nezvyklý čas také pracoval, a zahlédla princezninu komornou Deidru, jak si něco potají šeptá s nějakou jinou služkou, a pár dalších sloužících. I to však bylo více lidí, než bývalo zvykem.
  Aislin stála ještě napůl v kuchyňských dveřích a už se nestačila divit.
  „Babičko!“ zvolala, „co tady děláte?“
  Babička se zvedla od stolu a objala šťastnou Aislin. „Také tě ráda vidím, Aislin,“ odvětila.
  Aislin zjevně potěšilo, že se babička od jejich posledního setkání očividně uzdravila a s úsměvem velice nerada opouštěla její objetí. Ve chvíli, kdy tak učinila, si ale povšimla princezny, která taktéž seděla v kuchyni u stolu. Radostný úsměv okamžitě zmizel Aislin z tváře.
  „Myslím, že ti dlužím odpověď na tvou otázku, Aislin,“ promluvila babička, podívala se na princeznu a zpět na Aislin. „Ptala ses mne, co tady dělám. Tak tedy vedla jsem tady velice zajímavý rozhovor s Její Výsostí, princeznou Niou.“
  Jestliže se Aislin nezamlouvala Niina přítomnost, tak po tomto zjištění to nebylo o nic lepší.
  S citelnou ironií v hlase Aislin pronesla: „To ona tě sem nechala zavolat?“
  „Ona?“ zamračila se babička.
  „Omlouvám se. Měla jsem na mysli Její Výsost, princeznu Niu.“
  „Ano, je to tak,“ odpověděla babička, „a myslím, že vy dvě byste si měly o něčem promluvit.
  Z Aislinina výrazu se dalo usoudit, že o společný rozhovor s Niou nemá v žádném případě zájem, když ale viděla, že babička se tváří neoblomně, přeci jen svolila.
  Babička ještě Aislin přinesla krajíc chleba s máslem a šálek teplého čaje a pak už nechala obě dívky o samotě.

  Do dlouhé chvíle ticha jako první promluvila princezna.
  „Aislin, musím ti něco říct,“ zamyslela se na chvíli, „a především se ti musím omluvit.“
  Aislin se zájmem pozvedla obočí, přesto dál nechala mluvit princeznu.
  „Něco jsem ti slíbila a při první příležitosti jsem to porušila. Zachovala jsem se zbaběle a sebestředně a chtěla jsem to dát za vinu tobě.“
  Princezna položila své ruce na stůl a v koutcích jejich očí bylo možné spatřit slabý odlesk jejich slz.
  „Nevím, jestli jsem to udělala proto, že jsem se víc bála o sebe, nebo o tebe, ale chci, abys věděla, že mi na tobě pořád záleží. Promiň mi to, Aislin,“ zakončila princezna.
  Aislin pozorovala princezniny slzy a v té chvíli zapomněla na všechno zlé, co se mezi nimi přihodilo. Svými prsty utřela princezninu tvář zmáčenou slzami a chytila ji za ruce. Chtěla Nie říct, že ji všechno odpouští, ale nebyla schopná nalézt ta správná slova. Přesto Nia všechno vyčetla z Aislinina smaragdového pohledu a pousmála se. Aislin se nyní s chutí zakousla do svého krajíce chleba a vše se zdálo být v pořádku.
  „Aislin, musím ti říct ještě něco,“ vrátila se k rozhovoru Nia.
  Aislin za celou dobu poprvé promluvila: „Přihodilo se snad něco, Vaše Výsosti?“
  „Víš, o něčem jsem ti neřekla,“ pronesla Nia poněkud rozpačitě. „Nevím, jestli jsem před tím chtěla chránit tebe, nebo sebe, nebo jestli jsem si myslela, že když na to přestanu myslet, tak se to nikdy nemůže stát. A je také pravda, že v té přítomnosti je samo o sobě těžké myslet.“
  Při této poslední větě se Aislin nenápadně uculila, ale nechala princeznu pokračovat.
  „Máš právo to vědět. Musím ti to říct a doufám, že společně budeme schopné se tomu nějak postavit.“
  „Už mi, Vaše Výsosti, řeknete, o co se jedná?“ skočila princezně do řeči Aislin.
  Princezna se užuž nadechovala, aby Aislin pověděla celou pravdu, ale znenadání se ozval královský trubač. Aislin neměla ponětí, co to mohlo znamenat, a princezna se obávala nejhoršího.

  Obě dívky se okamžitě zvedly od stolu, a když doběhly na nádvoří, hradní brána byla otevřená a dovnitř vstupoval jeden muž za druhým, až nakonec jako poslední vstoupil na hradní nádvoří muž v nablýskané zbroji, který se nesl na hřbetu nádherného bílého koně.
  Muž zastavil a seskočil z koně. Jeho průvod byl shromážděn kolem dokola. Pak přistoupil k princezně a odložil svou helmu.
  Nia zůstala stát v úžasu. „Princ Viktor!“
  „Princ Viktor?“ tázavě zašeptala Aislin.
  Princ poklekl a políbil princezně ruku. „Doufám, že jsem vás, má drahá, přespříliš nezaskočil. Původně jsem neplánoval přijet tak brzy před svatbou, ale po naléhání vašeho otce jsem změnil názor.“
  „Před svatbou?“ Aislin se ohromeně podívala na Niu a snažila se najít vysvětlení. Nia její pohled oplatila a Aislin si nyní uvědomila, o čem to s ní princezna chtěla mluvit. O svatbě, kterou jistojistě zosnoval král Marcas. Ach ten proradný král. Přece jen si našel způsob, jak nadobro Nie a také Aislin zničit život.
  Aislin chtěla co nejdříve opustit nádvoří. Nesnesla být ani vteřinu vedle prince Viktora, vedle toho, který se měl brzy stát manželem její milované Niy a který se s ní nyní procházel po nádvoří a zdravil poddané. Věděla ovšem, že se nemohla jen tak rozutéct. To by bylo považováno jako neslušnost. Aislin ale nyní nebyla schopná se řídit jakýmikoliv pravidly, proto se v nestřežené chvíli otočila a zamířila přímo ke stájím.
  Ve stejné vteřině se princezna otočila jejím směrem, a když viděla, že Aislin odchází, musela se velmi přemáhat, aby ji nenásledovala. Bohužel si však uvědomovala, že nyní se od ní očekávají zcela jiné věci.
  Aislin ihned po doběhnutí do stájí osedlala Ceruse a tryskem vyrazila pryč. Neměla ponětí, kam jet, chtěla co nejdál od všeho. Její kůň však věděl kam zamířit.