Vzpomínka na školu.

Historek ze školního prostředí je nespočet, ale ty autentické jsou naprosto jedinečné. Jezdila jsem do Ústí do školy a prožívala nejedno dobrodružství ve vlaku i v lavici.

Veškeré technické předměty včetně matematiky jsem zvládala uspokojivě, ale, pokud si pamatuji, největším strašákem všech byla čeština v podobě pana profesora v klotovém pracovním plášti, s kalamářem a deseti kočkami v bytě (školní šeptanda). Snažil se, abychom milovali češtinu, o slovenštině tvrdil, že je to jazyk, kterým hovoří andělé v nebi, a při výuce literatury se zcela ztotožňoval s osudy literárních hrdinů, a totéž očekával od studentů. Nikdy nezapomenu na první hodinu, kdy jsme veškerý čas věnovali vyplňování štítků sešitů a linkování (1 cm zleva, 3 cm zprava), a to jsme byli studenti prvního ročníku průmyslové školy. Naše sešity byly jeden jako druhý, protože pan profesor vše diktoval, včetně interpunkce. Byl postrachem studentů všech ročníků. Před jeho kabinetem bylo možné v odpoledních hodinách zahlédnout frontu potenciálních propadlíků, kterým bylo laskavě umožněno opravit si nedostatečnou. Uspokojivý výkon obvykle doprovodil větou "Dám Vám čtyřku s vykřičníkem a můžete políbit násadku mého pera." Přezkoušení nebožáci se vypotáceli z kabinetu na pokraji zhroucení, s pocity dílčího úspěchu, a vědomím, že v krátké době budou opět podupávat ve frontě.

Pana profesora jsem dlouho trápila lakonickými popisy děl největších klasiků, a když jsem pěti holými větami vyjádřila obsah díla jeho milovaného autora, zesmutněl. „ To, co Vy dokážete udělat s klasiky, nemá obdoby! Až dokončíte studium, odejděte na poštu psát telegramy!„ Ocenil moje schopnosti odpovídající známkou (tak opět zítra do fronty před kabinet). Moje ego velmi trpělo a matně si vzpomínám, že mě dokonce "opustilo".

To jsem ještě netušila, že toho dne utrpí i moje tělo. Vlak byl narván k prasknutí. V cílové stanici nastala strkanice, cestující se hrnuli ven aniž by vyčkali bezpečného vystoupení osob sestupujících ze schodů. Byla jsem na posledním roštu, pod sebou ještě minimálně půl metru k dosažení pevné půdy pod nohama a najednou se vše zaseklo. Ucítila jsem tah, který se stále stupňoval a začalo mi foukat pod sukni. Široká sukně na gumu byla sice maximálně in, ale dost nepraktická, když vám ji přišlápnul vystupující hromotluk. Guma se napnula na maximum, a když vtipálek zvednul nohu, katapultovalo mě to rovnou k východu. Bez ohlédnutí po příčině jsem utíkala pryč a nebyla k zastavení ani před nádražní budovou. Rána gumou do pasu byla příšerná! Jelito jsem léčila týden a ještě dnes mě bolí ledvina, jen když o tom píšu.

Ale bylo to krásné období. Pedagogické schopnosti podivínského profesora mně pomohly i na vysoké škole, kde jemu podobný milovík češtiny nenechal projít písemným testem z tecnického předmětu studenta, který měl v písemné práci "hrubky".