Adamův kříž

Adamův kříž

K vesnici se polní cestou, jako procesí z afrikánských listů, přibližoval povoz tažený dvěma hnědáky. Tíha nákladu byla na zvířatech znát, a byla také znát na sedlákovi, který držel opratě. Adamovi táhlo na padesát a před hodinou sám naložil vůz dřívím, které mělo posloužit na zimu.
„Prr,“ zavelel a na chvíli se zastavili. Adam se protáhl. Ukrutně ho bolela záda, jenže co naplat? Dříví bylo hotové dnes a muselo se odvézt. Chvíli postál a dlaněmi se opřel v kříži. Protažením těla trochu srovnal bolest v zádech. Ne vždy měl to štěstí, že mohl navozit tolik dřeva. Byly doby, kdy neměli koně, ba ani vůz, a přesto se museli s Marií postarat rodině o teplo.
Ještě chvíli postál a otočil se směrem k západu slunce, které se chystalo ukousnout z vrcholu kopce. Zaclonil si rukou oči a podíval se na zářivé barvy červené se zlatou, přecházející do černé.
Už, už chtěl koně popohnat dál, když se ještě na chvíli ohlédl po tom krásném západu.
Stál a díval se a hlavou se mu začala linout melodie. Nebyla to ovšem hudba, ale melodie barev a najednou on, Adam Vrchota, cítil, že musí něco udělat.
+++
Tenkrát, u řeky Piavy na italské frontě, se také díval do západu slunce a myslel si každým dnem, že to bude jeho poslední zapadání. Jednotka se přesunula z haličské fronty do Itálie k hoře Montello. Přes rozvodněnou řeku dobyli území, ale pro špatné týlové zásobování se museli stáhnout zpátky na levý břeh. Došla munice a vypadalo to, že se jim Francouzi a Britové pokusí vrátit vše i s úroky. Šeptalo se o konci války a vojáci s vyhladovělýma očima chtěli strašně moc žít. Adam měl velké přání a svého boha prosil každý den o návrat k rodině.
+++
Vypřáhl koně. Vůz může vyložit až zítra. Od té doby, co se jejich syn Jan odstěhoval, byl už na tu tíhu sám. Marie měla dost práce kolem hospodářství, a proto jen nerad žádal o pomoc.
Když se vrátil z války, hladila ho po vlasech a dívala se mu z blízka do očí. Až po měsíci se odvážila prolomit hráz jeho smutku.
„Adame, jsi jiný. Už nemáš ve tváři jiskry a já nevím... nevím, jak ti mám dát najevo svou přízeň. Kolikrát se dívám na tvé oči, ještě než se ráno probudíš. Tvá víčka se ve spánku vzrušeně pohybují....... a často v noci slyším tvůj přerývaný dech. Jak ti mohu pomoci? Jak ti můžeme pomoci?“
Bylo mu tehdy třicet čtyři let a poslední tři roky bojoval ve válce.
„Kdybych zůstal stejný, Marie, bylo by to se mnou asi špatné.“ Odpověděl tiše Adam.
Proto se Marie modlila ke svému bohu, protože od Adamova návratu už neměli společného boha.
+++
Postaral se ve stáji o koně a přišel ke stolu, kde na něj čekala žena. Usmál se na ni a pohladil ji po ruce. Byla skromná a on ji za to miloval.
„Někdy... někdy vidím, když se slunce přiblíží k zemi, na obzoru kromě červeného světla také tmavé skvrny, které mi připomínají temné stíny odlétajících ptáků. Slyším křik a prosby. Mám pocit, že to křičí a prosí má duše. Promiň mi to Marie.“
Povečeřeli spolu při slabém světle petrolejové lampy. Každodenní sýr a chléb s mlékem.
Prosté jídlo prostého člověka.
Přesto Adam věděl, že musí něco udělat.
+++
17.února 1915 narukoval k 11. střeleckému pěšímu pluku. Loučení s Marií a malým synem nebylo lehké, ale musel nastoupit k rakousko-uherské armádě, protože by jinak mohl ohrozit svou rodinu. Vojenské úřady jednaly nekompromisně.
„Moje milovaná ženo a synu,“ napsal Adam v jednom dopisu z války, „když nás rozdělovali k marš komp, zpívali jsme a hráli nám modlitbu, ale nyní slyšíme jen dunění děl a kolem nás je rozseto plno zdechlin koní a vojáků. Nedávám na žádné modlení a nehněvejte se na mě, cítím jen chlad a bolest nad mrtvými kamarády. Jak rád bych s vámi seděl u kamen a držel vás za ruce. Jednou ta chvíle příjde, věřím tomu.“
+++
Adam vzal na půdě starý tlumok. Byl to takový pytel s popruhy, který se dal schovat, ale když bylo třeba, unesl spousty jídla a mnohdy zachránil kamarády před hladověním.
„Marie, neboj se o mně. Rozhodl jsem se upokojit své svědomí. Dnes jsem při pohledu na kopec zahlédl v zapadajícím slunci krvavý kříž. Tam, kde z cesty je vidět, jak se obloha dotýká země. Rozhodl jsem se, že právě tam postavím mohylu na počest všech padlých kamarádů. Možná, že přestanu a nedokončím své dílo, ale do té doby budu nosit na kopec kameny, jak jen to bude možné.“
Pod kopcem byla drobná pěšina, která vedla do vrchu a rozdělovala polnosti. Pravé pole patřilo Adamovi. Při každé orbě se po celá pokolení vyorané kameny ukládaly k pěšině z obou stran. Začal nabírat kameny odspodu a usmyslel si, že nepřestane, dokud na mohylu nepoloží poslední kámen v řadě. Dnes tedy nabral do tlumoku tolik, kolik unesl a do rukou vzal větší balvan.
Začal pomalu stoupat k vrcholu. Srdce zrychlovalo tep a on zaslechl dunění děl, křik kamarádů a povely k útoku. Každý následný krok znamenal utrpení, bolest a beznaděj.
Marie se z dálky dívala, ale neplakala.
+++
„Poslední dny v Itálii jsou dlouhé. Jsem teď trochu nemocen. Prochladly mi nohy. Čekání je nekonečné. Už dlouho jsem nedostal Vaši odpověď,“ napsal Adam v jednom ze svých posledních dopisů rodině, „Bojovali jsme Čech proti Čechům, bratr proti bratrovi, jaký to má smysl? Bude mít náš pán větší území? Jak je to směšné při pohledu na mrtvého kamaráda.“
Adam si všiml, že jeho spolubojovníci dostávají jiný odstín kůže. Změnila se jim barva ze světlé do šedočerné. Nikomu to nepřipadlo divné, ale jen do té doby, než mezi ně přišly posily z řad nových rekrutů. V té chvíli si Adam uvědomil, že se stali padlými anděly. Už nejsou obyčejní lidé. Jsou z nich vrahové. Všichni to mají vepsané do svých tmavých čel, v každé vrásce kolem očí a úst.
+++
Byl to skoro rok, co Adam vynášel v tlumoku kameny na kopec. Nechodil každý den, ale když mohl... tak šel. V zimě při velkých závějích pochopil, že by tam mohl také zůstat a proto přece nebojoval v Itálii o svůj život, aby ho pak nechal prochladlý na větrném kopci. Každý den do vrchu tedy nechodil, ale jak nastalo jaro, vycházel pravidelně navečer po vykonání všech svých povinností.
Každým krokem slyšel praskání střel a nářek raněných. Při každém nádechu se mu ozývala písnička, kterou si zpívávali: „Levá noha uražená - pravá ruka uťatá! – Pojď má milá, pojď a podívej se, - jaká je ta vojna zlá!“
Když mohl, naložil kameny a za všechny své kamarády je vynesl na kopec a poskládal.
+++
Po dvou letech se na kopci začal rýsovat malý pahorek. Sousedi si všímali Adamových výstupů, ale neptali se. Všichni věděli, čím si prošel a zároveň každý měl někoho, kdo v té veliké válce sloužil také.
+++
Třetím rokem byla mohyla kolem tří metrů široká a metr vysoká. Stoupající muž měl ve tváři odhodlání. Nemohl se dočkat konce dne. Potom nabral kamení a šel. Stoupalo se mu lehčeji než na začátku jeho poutě.
Tehdy si Adam uvědomil, že nastoupil na cestu pokání.
Pod kopcem stála Marie a někdy svému muži pomáhala s nákladem na záda. Potom se dívala, dokud nezačal kameny vykládat. Věděla, že je to jeho cesta, a proto nikdy nepožádala svého muže, aby mu směla pomáhat.
+++
Po pěti letech Adam vysbíral větší polovinu kamenů po obou stranách pěšiny. Spolu s Marií vždy došli až k začátku řady a spolu naložili tlumok, který musela Marie vyspravit, aby se náklad nevysypal. Pak svému muži pomohla s tím údělem na záda a ten vykročil na svou pouť. Sice se mu cesta stále zkracovala, ale zase roky mu přidaly na únavě.
Na druhou stranu, Adam se cítil spokojený. Salvy z děl už nezněly tak mohutně.
+++
Před Vánocemi roku 1917 byl u řeky Piavy zajat mladý nepřátelský legionář, který se snažil české vojáky přemluvit k dezertaci. Přinesl vyhladovělým krajanům bílý chléb, ale oni ho zadrželi a během chvíle bylo rozhodnuto o jeho popravě. Adam v mladíkovi poznal Václava, jediného syna kamaráda a souseda Jaroslava. Musel se dívat, jak se do chlapce zarývají kulky popravčí čety.
Adam neplakal, nemohl plakat.
+++
Šest let to trvalo, než nanosil všechno to kamení na vrcholek kopce. Marie tam byla s ním.
Adam během léta vytesal hrubý kříž z padlé větve lípy, kterou za letní bouřky rozčísl blesk.
Kříž obložil na vrcholku mohyly pevnými balvany. Nevěděl proč to udělal.
Věděl jen to, že něco udělat musel.
+++
Slunce večer zapadalo a poslední paprsky se dotkly kříže, který tam jako symbol utrpení postavil Adam Vrchota a věnoval Václavovi, synovi této země... země posílající své děti do nesmyslné války. Oni se museli bít v té krásné krajině, v Dolomitských horách u řeky Piavy, odkud se při hezkém počasí dalo dohlédnout až do Benátek. Ptáci nad řekou, při západu slunce, odlétali a vytvářeli na obzoru tmavé skvrny.