Hřbitov

© Megynka


Sedla si, unavená, ruce zmrzlé, nos červený.
Seděla a přemýšlela, zda leží tu i nevinní.
Četla jména na náhrobcích, byla stará, cizí ...
A jí se zdálo, že po přečtení, každé z nich hned zmizí.


Procházela hřbitovem a u každého z hrobů
slyší šepot starých moudrých stromů.
Cítí vůně, vzdechy těl,
kam jen ten čas uletěl?


Chladné ruce se k ní natahují,
kolem šedé mraky plují,
cítí závan větru, něčí dech,
už je příliš pozdě na to rozumět.


Mezi cizí jména tam,
pod veliký kaštan,
najednou i její se objeví,
však je to dobré znamení.


Tančí tam teď každou noc,
získala snad všechnu kouzelnou moc.
Občas se chodím dívat,
až když se nad světem začne stmívat.


Je krásnější než byla dřív,
slyším i její nádherný smích.
A to místo, kde sedávala,
mi určitě ráda přenechala ...