Rozhodnutí

Zastavil se mi dech. To nemohli myslet vážně. Věděla jsem to už prá týdnů, jenže tohle...tohle mne nikdy nenapadlo. Jak bych to mohla vůbec dokázat? zabít v sobě nový život, něco tak čistého jako je dítě!
"Ne." pronesla jsem rozhodně.
Joey na mne pohlédl s očima plnými vzteku, matka s pochopením a otec rovnou zrudl zlostí. A... Pak oba spustili.
"Myslíš někdy na svou budoucnost? školu, práci a pak můžeš mít rodinu!" vyjel táta.
Joey se nejdřív zhluboka nadechl a pak mi začal tiše domlouvat.
"Je to nebezpečné, je to ostuda. Myslíš vůbec na mě? jak to vysvětlím našim? to myslíš, že odejdu z vejšky jen kvůli tvému...ehm...rozhodnutí?" probodl mne pohledem
Jenže já byla rozhodnuta. Vstala jsem. Sice mi bylo zle, moc zle. V tu chvíli je ale taková věc žene, v mém případě skoro dívce ukradená. Fajn, ubere mi to část života, ale co mi to vše dá? Chtěla jsem to obětovat, bylo mi jedno, co si o mě bude svět myslet. Vždycky jsem byla taková. Do všeho jsem se vyrhala po hlavě. A bylo mi to fuk! Bude mi chybět práce venku se zvířaty a bude mi chybět ježdění na mé klisně, ale pak nebudu sama. Nebudu věčně sedět a zírat do prázdnoty. Posledních pár měsíců můj svět rozzářil Joey. Potkali jsme se v parku, to si pamatuju až moc dobře. Nikdy jsem neviděla chlapa na koni a tenhle dokonce vedl vyjížďku ve městě! Jsme si souzeni, to je jasné.
"Správně, moje rozhodnutí." přitvrdila jsem. "Je to moje dítě, můj život. Ty si dostuduj školu, najdi si práci a žij normální život. Bůh ví, jak dlouho spolu vydržíme."
Muž sebou trochu trhl. Tatí jen něco zabručel, mávl rukou a odešel do vedlejšího pokoje. Podrážděně třískl dveřmi. Joey překvapeně zamrkal.
"Pokud to vidíš takhle." sklopil hlavu
Jenže takhle to nemělo vyznít! chtěla jsem mu jen říct, že se o sebe i dítě postarám sama, moje budoucnost je mi ukradená, ale on...musel mít dobrou práci. Potřeboval něco dělat. Až dostuduje chtěli jsme se vzít. Teď k tomu máme další důvod!
"Ale ne!" chytila jsem ho za ruku. "Já tě miluju, chci s tebou zůstat. Jen chci, abys byl šťastný a nezničil si kvůli mému rozhodnutí život!"
Tentokrát pochopil.
"Jsou to už jenom dva roky, chtěli jsme počkat, až dokončím školu." odmlčel se. "Ale já nechci čekat. Chci, aby měl opravdovou rodinu..."
Položil ruku na mé břicho. Do očí mi vhrkly slzy dojetí. Málem jsem se mu vrhla do náruče. Jen jsem mu položila hlavu na rameno. Přesně takhle jsem chtěla žít. S láskou, s budoucností. Málem mi ani nedošlo, na co se ptal. Zvedla jsem hlavu. Maličko jsem ji naklonila na stranu a tiše se zasmála.
"Mojí odpověď znáš." zněla prostá slova.
Nečekaně vzal mou hlavu do dlaní. Měla jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi, jak splašeně bilo. Tváře mi zrůžověly. Přesně jsem věděla, co přijde. Zavřela jsem oči ještě předtím, než se naše rty setkaly....