Pepan

Pepan.

Při pohledu na hromady spadaného listí jsem si vzpomněla na den, kdy syn se spolužákem hlídali mladšího synovce. Dětičky byly venku už natolik dlouho, že jsem znejistěla a vydala se na inspekci jejich aktivit, protože jsem věděla jaká kvítka všichni tři jsou. V Zámecké zahradě jsem uviděla větší kluky pokřikující na obrovskou hromadu listí, kočárek však nikde. Zrychlila jsem krok a už z dálky volala, kde mají Pepana, což je náramně pobavilo, rozchechtali se jako pominutí a otočili hlavy směrem k rybníku. Hrklo ve mně při představě, že se nejmenší dítě topí nebo snad ještě něco horšího. Okamžitě jsem začala s výslechem, kluky natřásala jako peřiny, vyhrožovala těmi nejhoršími tresty, slibovala nejlákavější odměny když se přiznají. Dění za zády jsem nesledovala.

Po chvíli jsem zaregistrovala šustění, ale to už k mému úleku hromada listí ujížděla směrem k mohutnému stromu, zde se po prudkém nárazu rozpadla a uprostřed se vyloupl hýkající synovec v chatrném kočárku, který si kluci zřejmě někde „vypůjčili“. Všichni se náramně bavili, jen já jejich radost nesdílela a pod pohrůžkou žalování rodičům jsem hnala kluky k sobě domů, abych alespoň částečně uvedla Pepana do přijatelného stavu.

Kluci zabrali dětský pokoj a hodlali ho v co možná nejkratší době zdemolovat. Najednou nastalo ticho a když trvalo nebezpečně dlouho vtrhla jsem k nim právě ve chvíli, kdy Pepana přivazovali za kšíry k noze stolu a syn mu cpal kapesník do pusy. Pepan vzdoroval a jako projev protestu počůral vše co bylo v „dostřelu“. Zajatce jsem vysvobodila, uklidila a vykázala návštěvu z bytu. Právě se chystali odejít když zarachotil klíč v zámku a vracející se manžel si s hlavou mezi dveřmi začal zouvat boty. Pepan nezaváhal ani vteřinu, vší silou práskl do dveří a manželovi téměř splácl hlavu. Následující verbální útok manžela, tentokrát na moji hlavu, byl velmi, velmi dlouhý. V pauze jsem se chtěla ospravedlnit tím, že děti zlobily, že jsem musela Pepana odvazovat od stolu a ….., nedokončila jsem větu, protože manžel se rozzuřil ještě víc a zařval na mně:“ To jsi ho tam nemohla ještě chvíli nechat přivázaného?!!“. To už měl jednu lícní kost růžovoučkou a na druhé tváři rýhu od hrany dveří. Nenechal si však uniknou pohled na prchající děti, aby měl jistotu, že Pepan někde u nás neuvízl .