Matrjoška 2/7

Listopad 1994, Praha - Žižkov

Pověstná část města. Každé město má své příjemnější či drsnější části. On tady vídával spíš ty špatné. A zvlášť v noci to stálo za to. Procházel temnější uličkou, kus od silnice. Bylo sychravo. Měl černý kabát a kalhoty. Vypadal důležitě. A hlavně bohatě. To potřeboval.
„Ahoj, fešáku.“
Narovnal hlavu a podíval se na ženu před sebou, jež právě kouřila cigaretu. V obličeji zmalovaná. Bílá bunda, krátká sukně a přes nohy punčocháče. Ale místo bot s podpatkem měla v tom nečasí tenisky. Módu štětek nikdy moc nechápal. Takhle oblečená se mu jednou zalíbila jen jeho žena.
„A… a… ahoj.“
„Chtěl by sis užít?“ zamrkala na něj.
„Jo… Já… já chtěl…“ zakoktal se.
Šlapka se uculila a zašla za roh. Vzápětí k němu přiskočil její pasák. Hubený, dlouhý slizák. Měl jen pár vlasů, které si ulízal do pěšinky jako Hitler. V obličeji měl červené fleky.
„Tak co bys přesně chtěl, borče?“ zeptal se namachrovaně.
„No… já jen rychlovku… ale mám speciální přání.“
Pasák se podivně usmál. Bylo jasné, že ho chce oškubat. Kývnutím hlavy poslal holku stranou, aby mu zákazník mohl sdělit své přání.
Medvěd vytáhl z kabátu peněženku. Pasákovi zajiskřily oči a ztratil pozornost.
„Víte, jak se to říká,“ šeptl Medvěd a položil pasákovi levici podél ramen. Natočil si ho ke zdi starého domu.
„No… Co se říká?“
„Nepokradeš.“
Levá dlaň upustila peněženku. Pasák sledoval tu padající věc a zapřemýšlel se nad pointou Medvědova posledního slova. Když mu vše docvaklo, tak už měl dlaní zacpaná ústa. Vzepjal se, ale Medvěd byl silnější. Svoji přezdívku neměl jen tak. Nůž se zabořil do krku. Dvanáct centimetrů dlouhá čepel. Krkavice, hrtan, hlasivka, druhá krkavice.
Muž zachrčel a po pěti sekundách se přestal vzpouzet zcela. Těžká ztráta krve. Medvěd ho pustil a pasák spadl jako opilý na zem.
Schoval nůž, rychle vzal ze země peněženku a vyšel se s rukama v kapsách svižnějším krokem dál. Když štětka začala řvát, zaběhl za nejbližší roh a vytratil se v uličkách.
Po dobře vykonané práci zavolal z telefonní budky Carovi, že má splněno a poté odjel nočním autobusem ke svému bytu.
Vyšel do čtvrtého patra. Oprýskaný činžák bez duše v Dejvicích, jakých byly v Praze stovky. Bydleli ve špeluňce 2 plus kuchyň, ale jim dvěma samotným to bohatě stačilo. Jim dvěma ještě ano.
Potichu se vyzul a stejně tiše přešel do koupelny. Umyl nůž. Dnes si musel řádně vymydlit i ruce, protože pasák prskal nezvykle moc krve. Vysvlékl se do košile a přešel do ložnice s malou manželskou postelí, kde spala jeho žena.
Byla v noční košili. Ležela zády k němu a hleděla k oknům mířící na další činžák. V šeru, kde jí osvětloval jen měsíc dorůstající do úplňku, se na ní ve dveřích podíval. Mohl se na ni dívat celou noc. Dvacet šest let. Bílá kůže a černé vlasy po půli pasu. Jemné antické rysy v obličeji, malé růžové rty, modré oči. Malou postavu měla ideální, ani hubenou, ani tlustou. Za poslední tři měsíce trošku nakynula v bocích, ale líbila se mu stále. Hlavně ty dolíčky na zádech nad zadkem. Ty si zamiloval hned, když se poprvé okolo něj otočila v tom baru. A hlavně ty smutné, upřímné a krásné oči. Ty oči ho hlavně dostaly. Ty ho úplně zlomily.
Lehl si k ní. Nespala. Čekala na něj. Čekala a plakala do polštáře jako ty týdny předtím. Zachvěla si, když jí položil horké ruce na ramena. Byla studená.
„Proč nespíš?“ zeptal se jako malý kluk a políbil jí na rameno.
Otočila se na něj. Oči měla celé skleněné. Tohle mu rozechvělo srdce nejvíc za celou noc. Takhle jí nikdy neviděl rád.
„Já na tebe čekala. Víš, že vždycky čekám,“ šeptla.
Objali se a chvíli mlčky hleděli do oken.
Zítra vstávala brzo do práce. Prodávala v obchodě s ruskou veteší kousek od Staromáku. Tuhle práci sehnala díky manželovi, protože on pracoval pro ty, kteří se o svoje lidi starali. Rozhodně to bylo lepší než zaplivaný bordel na výpadovce na Plzeň. Tam začala pracovat hned, jak dostala občanku, aby uživila rodinu. Otec dělník-opilec, matka za pokladnou a věčně zmlácená.
První noc, když přišel do jejího podniku, se na sebe jen dívali jako dva puberťáci - scéna jak z trapného romantického filmu. Když přišel podruhé, dali se do řeči o životě. Potřetí už u něj byla celou noc. Dalších deset nocí si také jenom povídali a on jí dával tak velké dýžko, že nemusela další den pracovat. Dvacátou noc došel i s Voloďou, ona dostala od šéfa výplatu na další půlrok a odešla s ním.
„Já nejsem dobrá žena,“ řekla po chvíli ticha a podívala se na něj.
„Proč?“
„Nemůžu ti dát děti.“
„Jsi dobrá žena i bez dětí. Nemysli už na to. Jsi dobrá žena.“
„Já bych chtěla být lepší.“
I přesto v jaké díře a poměrech vyrůstala, byla milá a hodná. Žádná mrcha. Uměla vyšilovat jako všechny ženy, zvlášť během jejích dnů si s ní užil svoje, ale jinak byla svatá. To bylo tou pravoslavnou výchovou od matky pocházející z Moskvy. Rusové k víře vždycky přistupovali odpovědně. A ona snad dvojnásob. Tahala ho do kostela, nad postelí měli kříž a každý den se modlila. Nejspíš si tím i něco kompenzovala.
„Už na to nemysli. Ono se nám zadaří… Třeba na Moravě. Na Moravě o líbánkách ti bylo dobře.“
„Tam se mi moc líbilo. Tam bylo krásně.“ rozzářila se konečně.
„Tak se tam jednou zabydlíme.“
„Slibuju.“
Dobře moc věděla, že on sliby dodržuje.
„Myslíš si, že nás Bůh za něco trestá?“
„Ne. My nejsme Židi,“ mrkl na ni.
„Co?“
„Židovský Bůh trestá. Ten náš odpouští."
Konečně se usmála. Nějak jí dokázal udělat šťastnou. Zrovna on co byl jako mrtvola. Ale to bylo asi tím, že ona ho dělala mnohem šťastnějším. Díky ní rychle zapomínal na to, v čem pracoval. I dnes se mu rychle vytratila z hlavy vzpomínka na to, jak někomu párá krk.