Matrjoška 3/7

Prosinec 1994, Praha - Stodůlky

Praha má kromě věží i pestré podzemí. Ve sklepích a chodbách pod městem se dá ukrýt téměř vše. Na povrchu se děly šílenosti sami o sobě, ale dole to občas dokázalo být daleko horší. Aspoň Medvěd to tak znal. Kolikrát už do jejich starého cihlového sklepa jako šelma tahal chudáky, kteří šlápli vedle. A dnes to nebylo jiné. Se dvěma mladšími kumpány právě položil na zem obtloustlého obchodníka. Unesli ho přímo z postele v jeho luxusním bytě. Tiše a precizně. Hodili ho do auta a odjeli sem.
Rozsvítil světlo v místnosti, sundal mu pytel na hlavě a mladí se do něj hned dali. Párkrát ho bouchli pěstmi a kopli. To bylo jen pro navození strachu a síly, aby oběť nechtěla vzdorovat nebo utéct. Tlusťoch si zakřičel, ale rychle pochopil, že z tohohle sklepa ho nikdo neuslyší.
Medvěd by dnes byl raději doma. Žena se dostávala do stále větších depresí. Bál se jí nechávat v noci samotnou. Jenže věděl, že dnes to bude na celou noc. I s mladými, které učil, jak to v jejich firmě chodí, odbude stejně většinu práce sám.
Ve dveřích se objevil vysoký, postarší muž s hustým černým plnovousem. Medvěd nechal si mladé hrát a zašel s ním na chodbu.
„Všechno v pořádku?“
„Jo… Rychle jsme ho dostali do auta, nikdo nás nesledoval. Borec si nachcal do kalhot, ale na víc se nezmohl,“ odpověděl poslušně Medvěd.
Muž v hnědém kabátě, jenž měl přes černý oblek, naklonil hlavu na stranu. Takhle zachmuřeně vypadal výhružněji než Medvěd.
„To vím. Když na to pošlu tebe, tak vím, že to bude v pořádku… Já se ptám na tvoje věci. Osobní.“
„Co? Já… Já jsem v pohodě.“
Před Medvědem stál Car. Říkalo se mu tak, protože vypadal jako poslední ruský car Mikuláš II.. Byl to Medvědův šéf. Vlastně to byl jediný vysoko postavený chlap, kterého v organizaci znal. Dostával od něj příkazy. S velkými rybami se jinak nesetkával.
„Prý máš problémy s občanstvím… Nevím, proč si to nedal mě, ať to zařídím.“
„Já to chtěl udělat sám. Když tady žiju a mám i ženu Češku tak to půjde. Jen si asi nebudu moc nechat ruské občanství.“
„My zařídíme obě."
„Děkuju. To nemuselo být.“
„Nezapomínáš, kdo jsi? My se o svoje lidi staráme."
„Nezapomínám.“
Car by něco jako jeho otec. Medvěd pracoval v takové velké rodinné firmě. I přes tu špínu, ve které se pohybovala, se sebou jednotliví členové vycházeli nesmírně přátelsky. To bylo dané i revolucí, kdy se Rusové neoficiálně stali novými nepřáteli státu. Češi, kteří nevěděli, jak se s novou pozicí Rusů a svojí čerstvě zavedenou demokracií vyrovnat, téhle ruské organizaci jen přihráli. Volný obchod otevřel Rusům tisíce možností a nepřátelství na ulicích od domorodců tohle etnikum akorát více sblížilo.
Car svoje lidi hodně podporoval. Ovšem museli makat a málo mluvit. Medvěda měl díky tomu rád nejvíce.
„Taky se ke mně dostalo, že se stěhuješ na Moravu,“ dodal Car a přimhouřil oči. Někdo jiný by se při tomhle pohledu lekl, ale Medvěd ne. To byl pouze jeho starostlivý pohled.
„Ten Voloďa má ale prořízlou kušnu!“ zvedl obočí Medvěd.
„Voloďa je debil. Ale já se divím, že jsi o tom nikomu vůbec nic neřekl.“
„Já se nikam zatím nestěhuju. Nejdřív bych požádal o svolení… To je jen takové přání."
„Žena tam chce, že?"
„Moc. Na líbánkách si jí tam líbilo. A taky jí to prospělo. Aspoň trochu.“
„Tak ty Voloďovi řeči o rodinném domu a autoservisu byly jen sny?“
„Byly.“
"Pěkný sny. V tom bychom ti i pomohli. Pokud by ti nevadilo, že bys dělal pořád pro nás.“
„Nevadilo. Já chci být v rodině. Jen by to chtělo změnu.“
„Já tě chápu,“ pokýval Car hlavou a otevřel zase dveře. Mladí mezitím vyvlékli obchodníka do naha a pověsili ho na dva háky. Vypadal tam jako prase.
Medvěd se chystal jít pracovat.
„Děkuju, Care. Já… jen že to byly jen plány, nic vážného.“
„Dobře. Já jen že mi můžeš říkat i to… Chtěl bys to občanství do konce roku?“
„V lednu to bude stačit."
„Tak dostaneš dárek na naše Vánoce.“
Ve tváři Cara se objevil něco jako úsměv a pak velký muž zmizel z chodby.
Medvěd přišel k muži, který mezitím dostal do pusy roubík. Chtěl mu něco říct, tak bylo nutné, aby ho nepřerušoval. Dostal do ruky hadr s ostrými nástroji. Potěžkal ho v ruce. Právě se chystal na svůj monolog. Nejdelší monolog, který jako jediný byl schopný říct. Podíval se muži přímo do očí.
„Abychom měli hned jasno. Bude tě to bolet a budeš mluvit. Všechny to bolí a všichni mluví…“
Obchodník vyvalil oči zoufalstvím. Čekal všechno, jen ne upřímnost.
„Mučení je jednoduchá věc. Stačí znát anatomii lidského těla a rozvrhnout práci tak, aby byla pečlivá a hlavně intenzivní. Tohle všechno umím, o to neměj strach… Je zbytečné používat silné údery, oheň nebo třeba kyselinu. Hlavní jsou nože nebo jehly. Takže tě budu jen řezat a bodat… Začneme nejdřív na kůži. Na rukou a obličeji. Taky nehty. Pak se podívám na svaly. To znamená, že odhalím svaly a budu tě do nich bodat a řezat.“
Mladí za ním mlčeli. Učili se. Muž pověšený na hácích se tiše rozplakal.
„Neměj obavy, že bys přitom umřel nebo ztratil vědomí. Máme látky, které tě udrží naživu a ve stavu bdělosti. A i kdyby se stalo, že bys omdlel, tak prostě počkáme a začneme zase tam, kde jsme předtím skončili.“
Obchodník se začal cukat. Už tušil, že se jeho čas krátí. Medvěd mu začínal působit bolest, aniž by se ho dotknul.
„Času je dost… Jinak po svalech přejdeme na genitálie. A nakonec se ti podívám na hlavní nervy a orgány. Některé ti i ukážu… A skončíme až tehdy, až uznám, že jsi toho řekl dost nebo až se mi bude chtít.“
Proslov skončil. Medvěd se odstrojil do košile a dal si řeznickou zástěru. Odstranil muži roubík. Ten se ihned rozeřval. Bylo mu to k ničemu.
Trvalo to šest hodin. Muž povykládal o celém svém životě až do okamžiku, kdy ho přišli navštívit domů. Udával na všechny - na své kumpány, manželku, milenky, i třeba na dávno mrtvou matku.