Itsumademo

Za okny už půlnoc rozprostřela svá křídla a luna na obloze zářila jako překrásný šperk. Zvenčí bylo slyšet rozrušené hlasy skupiny mladých bavících se lidí… A já ležel na gauči. Ležel na gauči, nepřítomně se díval na obrazovku televize a neměl sílu na něco myslet. V hlavě jsem neměl nic krom tmy. Naprosté tmy, která pohlcovala veškeré myšlenky, všechno. A pak… Z dálky jsem skrz tu neproniknutelnou temnotu ve změti tónů rozpoznal dobře známou melodii… Melodii, která něžně laskala mé uši... A která následně bodala do mého srdce, které se sevřelo, jakoby se chtělo ubránit před rojem sršňů.
Okamžitě ses mi vybavil. Jak moc jsi ji měl rád. Ach, promiň mi, Tooru. Miloval jsem tě… A milovat navždy budu, ale už na tebe nechci myslet. Nechci, protože to tak bolí…
Natáhl jsem se pro ovladač, vypnul televizi a oblékl se. Musel jsem se jít projít, abych zase zapomněl, ale už když jsem zamykal dveře bytu… Vzpomněl jsem si, jak jsme tady jednou celou noc čekali, protože jsi zabouchl dveře. Tenkrát jsem byl docela rozhořčený, ale teď mě ta příhoda donutila k úsměvu. Povzdychl jsem si, zastrčil klíče s chrastěním do kabátu a scházel schody. Jeden po druhém a pořád dokola… Už na chodbě šla cítit atmosféra nedělní noci a když jsem vyšel ven, nosem mi prostoupil příjemně vlahý vzduch. Vykročil jsem. Dovírající se dveře za mnou zaskřípěly. Nevěděl jsem kam jdu, ale bylo mi krásně. Smutně, ale krásně. Podél cesty se táhla řada stromů, za kterou se třpytilo menší jezero odrážející oblohu. Na jeho hladinu začaly dopadat kapky. Zastavil jsem se a díval se na něj… Konečky prstů jsem se dotkl svých tváří. Stékaly po nich slzy.
Tooru… Ty na mě taky myslíš, viď? Taky teď pláčeš… To proto ten déšť… Nikdy na mě nezapomeneš, tak jako já na tebe. Bože… Pamatuji si to, jako by se to stalo právě teď. Hodně jsme pili… Vyměnili si pár ostrých slov a ty jsi pak opilý odešel. Prý jsi se mnou nechtěl strávit už ani vteřinku a já tě přesto ještě na chodbě prosil, abys u mě přespal. Bál jsem se o tebe. Kéž bys mě poslechl… Jak jsi byl krásný, tak jsi byl hloupý. Víš… Mrzí mě, že jsme se museli rozloučit právě takto… A já tomu mohl zabránit… Kdybych více naléhal.
Déšť začal sílit. Mokré vlasy se mi lepily na rty, z kterých každou chvíli uniklo úzkostné zasténání. Nemohl jsem jen tak stát, zabilo by mě to. Rozběhl jsem se, kapky se tříštily o můj obličej a bodaly do očí. Bolest mě ale stále doháněla. Boty dopadaly do hlubokých kaluží a já najednou upadl na zem. Rukama jsem prorazil kalnou hladinu špinavé dešťové vody. Nemohl jsem vstát - možná jsem nechtěl.
Čím dýl jsem tady bez tebe, tím míň se s tvým odchodem vyrovnávám.
Sebral jsem poslední zbytky sil a zakřičel tvé jméno s nadějí, že se objevíš, položíš mi ruku na rameno a zeptáš se… Katashi.... Co se ti stalo? Proč tady klečíš? Vždyť jsi celý promoklý, prosím tě pojď domů…
Já vím, že tady jsi se mnou, Tooru… Odpovídáš mi… Voláš na mě… Ale my prostě prohráli… Co já bych dal za to, kdybych tě mohl zase obejmout, pohladit, cítit… Nejde to. Avšak jednou se zase setkáme, uvidíš…
Lehl jsem si na záda a nechal se napospas kapkám, které bubnovaly o mé prokřehlé tělo, díval se na posmutnělou oblohu a dal bych svůj život za to, že jsem mezi mraky na okamžik zahlédl tvůj úsměv… Tvůj nezapomenutelný úsměv. Tooru… Aishiteru. Itsumademo…