Pia - část 7.

„Ach bože…“ špitla jsem.
Alfred se s úsměvem uklonil.
„Nemohu uvěřit, že jsi to vážně ty!“
Rozpažil a začal se pomalu otáčet. Když stál opět čelem ke mně, položil mi ruce na ramena.
„Jsem to já.“
„Opravdu ti to sluší.“
Jako odpověď mi postačilo uchechtnutí.
Vzal mne kolem ramen a vedl na terasu. Zahradou se neslo tiché šplouchání vody a občas se její hladina maličko zčeřila – to když na ni dopadl komár, nebo jiný hmyz. Usadili jsme se na lavičku.
„Pio, ach, můj nejjasnější anděli.“
„Nejsem tvá.“
„Ale no tak…“
Pár desítek sekund jsme mlčeli. Pak se tichem rozezněl jeho měkký melodický hlas.
„Pověz mi něco o sobě.“
„Nevím, co chceš slyšet..“
„Vyprávěj mi o svém smrtelném životě.“
Ztuhla jsem. Nechtěla jsem vzpomínat Alfred mou nechuť zpozoroval.
„Proč se ti o tom nechce mluvit…“
„Příčí se mi byť jen pomnout na ty časy.“
Povzdechl si. Nakonec jsem tedy zpustila…
„Narodila jsem se teprve asi před patnácti lety. Má matka zemřela při porodu, takže jsem vyrůstala s otcem a třemi sourozenci. Nejstarší z nich – Evženie, byla obdařena vysokou inteligencí. Otec na ni velmi naléhal, co se týče vzdělání. Moc majetku jsme neměli a on do ní vrážel spousty peněz. Na nás ostatní už pak moc nezbylo. Další byl Franci. Můj nejmilejší bratr. Kdykoli mi bylo špatně – ať už psychicky nebo fyzicky, mohla jsem k němu přijít. Svěřovali jsme se jeden druhému. Hodně mi chybí. Kdo ví, jak si teď vede… Posledním sourozencem byla Lisa. Narodily jsme se ve stejný den. Pamatuji si ji jako trochu rozverné copaté děvčátko s umolousanýma tvářema a roztrhanou sukní – jen o pár minut starší než já. Kolikrát jsme spolu spadly do pekelné kaše.“
Odmlčela jsem se.
„Pokračuj.“ Pobídl mne.
Nadechla jsem se a lovila ve vzpomínkách…

--------------------------------------------------

„Pio!“ veselé výskání mě probralo ze spánku. Kdosi se mnou zatřásl.
„Pio, vstávej!“
Otevřela jsem oči a před sebou spatřila rozmazaný obličej Lisy.
„Co se děje, Liso?“
Zívla jsem a protáhla se.
„Vždyť tys na to úplně zapomněla! Jedeme za babičkou!“
Počáteční napětí z očekávané radostné zprávy se bleskurychle změnilo v nechuť vidět tu protivnou stařenu.
„Aha…“
„Copak ty nemáš radost?“
„Ale ano…“
„Tak vstávej!“ Lisa mě popadla za ruku a vytáhla z postele. Na vyhřátých chodidlech mě zastuděly chladivé dlaždice.
Přetáhla jsem přes rozcuchanou hlavu noční košili, hodila ji za sebe a natáhla na sebe pár hadrů, které jsem sebrala ze židle.
Lisa, která stála opřená o zeď, kde se začínala ujímat plíseň, si zaplétala cop.
„Tatínek říkal, že vyjedeme zhruba za půl hodiny. Máš se ještě nasnídat.“
Podala mi půl krajíce chleba. Přijmula jsem jej od ní a zkoumavě na něj hleděla.
„Co na něj tak hledíš.“
„Ty by sis nedala konečně něco jiného než chleba?“
„No…“
„No?“
„Ale jo, dala, jenže…“
„Jenže co:“
„Vždyť víš… Nemáme moc peněz. Tatínek většinu dává Evženii na studium.“
V hlavě se mi začala rodit nekalá myšlenka.
„Liso… Na co peníze?“
Sestra udiveně pootevřela ústa.
„Pio, nemyslíš snad… Že bychom něco mohly ukrást?“
„Co jiného?“
„Ale to nemůžeme! Co kdyby na nás někdo přišel? Měly bychom horu problémů a tatínek taky!“
„Jenže na nás nikdo přijít nemusí…“
„Pojď už raději za ostatními.“