Zaslepenost a stereotypy 2: Zkrocení zlých hlásků

Kapitola 2 - Zkrocení zlých hlásků

— „Kdybych aspoň byla zpolovice tak hodná jako ty, maminko,“ posteskla si Jo.
— „Ty? Ty budeš daleko hodnější,“ ujistila ji paní Marchová. „Musíš si jen dávat pozor na svoje „zlé hlásky“, jak říkal tatínek. Protože ty dokážou lidem zkazit celý život. Dneska jsi dostala výstrahu a pamatuj si to!“
— „Slibuju ti to,“ řekla Josefína. „Umluvme si nějaké znamení a ty mi je vždycky dej, kdybych začala řádit. Já si náhodou moc dobře pamatuju, že tatínek k tobě někdy přišel a položil ti ukazováček na nos a potom se na tebe zasmál. Že to něco znamenalo?“

ALCOTT, Louisa May. Malé ženy. 1. vyd. Praha: Albatros, 1974, 257 s.¹

****

Přes noc se Melanie Navrátil vyspala a ve čtvrtek ráno se vydala opět do školy. Než umyla tabuli a zalila pokojové rostliny, na sobotu zapomněla a celý ten den o ní vůbec nemluvila ani nepřemýšlela. Vzpomněla si na ni až v pátek o přestávce mezi literaturou a zeměpisem, když si povídala se dvěma svými spolužáky – Mojí vinnou révou a Ester Krejčí.

V EDDR lidé často vystupují pod takzvanou přezdívkou, neoficiálním jménem, které si sami dali, jako třeba Mili, nebo Moje vinná réva. Nesmí se totiž oslovovat samostatným rodným jménem (např. Melanie), pokud nemají společné příjmení, a přezdívka je snadný a uznávaný způsob, jak toto omezení obejít.

„Venku je spousta sněhu, mohla bych si zítra postavit sněhuláka,“ řekla Moje vinná réva, nižší, dobrosrdečná dívka s kulatým obličejem a vysokým hlasem. Vedle ní stála Ester Krejčí, která byla vyšší, štíhlá a nosila černé oblečení a výrazné brýle.

„To můžete,“ řekla Melanie Navrátil.

„Nebo zkusím něco jiného,“ řekla Moje vinná réva. „Co se chystáte dělat v sobotu?“

Melanie Navrátil si zakryla čelo rukou a zatvářila se kysele.

„Evidentně se na to těšíte jako na setkání s pedofilem, který vás znásilní a pak ještě zkritizuje, že jste na něj moc stará,“ poznamenala Ester Krejčí svým chladným a neobvykle hlubokým hlasem.

Melanie Navrátil se zasmála. „Vaše starosti bych chtěla mít,“ řekla. „V sobotu k nám přijedou Němcovy a budou u nás týden bydlet.“

„Kdo jsou Němcovy?“ zeptala se Moje vinná réva.

„Strýc a teta a jejich děti,“ řekla Melanie Navrátil. „Ty děti jsem ještě neviděla, ale strýc a teta jsou nesnesitelní. Pomluví, co mohou, a všem okolo sebe strkají nos do života a říkají jim, co mají dělat, jako by to věděly nejlépe.“

„Ale... pomluvy jsou špatné, to by neměly dělat,“ řekla Moje vinná réva.

„Jenže ony si nedají říct,“ řekla Melanie Navrátil. „Jsou úplně zaslepené těmi svými představami, jak by všechno mělo být, že vůbec nevidí, jaký život opravdu je.“

„Tak – pokud pomlouvají, jistě to dělají z nějakého důvodu,“ řekla Moje vinná réva.

„Ano,“ řekla Ester Krejčí. „Tím důvodem může být, že jsou morálně zkažení či patologicky sadističtí.“

„A nebo třeba jen nepochopili, že tím ostatním ubližují,“ řekla Moje vinná réva. „Měla byste je blíž poznat.“

„Já je nechci poznávat,“ řekla prudce Melanie Navrátil, úplně ji ta myšlenka rozlítila. „Jsou zlí. Odporně, příšerně zlí.“

„Ale v každém člověku je kousek dobra a ten potřebuje podpořit,“ řekla Moje vinná réva.

„V těchto ne, tihle jsou zlí do morku kostí,“ řekla Melanie Navrátil. Chtělo se jí říct, že by je nejraději uškrtila, ale násilí bylo v eichlerské společnosti tabu, takže místo toho jen vzrušeně zopakovala: „Zlí, zlí, zlí!“

Moje vinná réva zvedla pravou ruku a ukazováček položila Melanii Navrátil na špičku nosu. To byl smluvený signál, že se Melanie Navrátil nechala ovládnout „zlými hlásky“ a musí se nad sebou zamyslet. Melanie Navrátil to udělala a uvědomila si svoji krutost. Nikdy nad strýcem a tetou nepřemýšlela jako nad lidmi, vždy je hodnotila jen podle svých bezprostředních dojmů a nesnažila se je blíže poznat, protože jí byly odporné a nechápala je.

Moje vinná réva řekla: „Možná nejsou zrovna čestné a milé, ale jsou to lidé jako my. Třeba uznávají jiné hodnoty, ale nepřátelstvím si je jen popudíte proti sobě. Snažte se je poznat a zjistit, proč jsou takoví. Největší nepřátelé nejsou ti, kdo stojí proti nám, ale zloba a zášť, když nás ovládnou.“

Melanie Navrátil si její dobroty velmi vážila. Připadala jí moudrá, přestože bývala často naivní a inklinovala k tomu vidět na lidech jen jejich dobré stránky a všem důvěřovat. Melanie Navrátil chtěla být alespoň částečně tak hodná jako ona, protože věřila, že když bude k ostatním lidem hodná a vlídná, budou takoví i oni k ní. Jen se jí to občas nedařilo... „Tak já to tedy zkusím,“ řekla.

„Tak je to správné,“ řekla Moje vinná réva a Melanie Navrátil, příjemně dojatá jejím optimismem, se vydala k lavici.

„Blahopřeji ke zvládnutí patetické rétoriky,“ řekla Ester Krejčí.

„Děkuji,“ řekla Moje vinná réva.

„Mimochodem, mohu se vás na něco dotázat?“ řekla Ester Krejčí.

„Jistě,“ odpověděla Moje vinná réva.

„Z jakého důvodu jste se v rámci banální přátelské konverzace dotkla jejího nosu? V tomto kulturním kontextu to nebývá zvykem,“ řekla Ester Krejčí.

„To je podle knihy Malé ženy. Když si Jo uvědomila, že byla na sestru Amy moc zlá, domluvila se s dádou, že když se jí to zase někdy stane, dáda ji upozorní tím, že jí sáhne na nos,“ vysvětlila Moje vinná réva.

„Zajímavý druh nonverbální komunikace,“ řekla Ester Krejčí. „To je jako když Kňour upozorňuje milenku, že má utéct, tím, že jí sáhne na prsa.“ Kňour byl jejich spolužák známý svým oplzlým chováním.

„Fuj, Ester Krejčí, jak můžete něco takového srovnávat?“ řekla Moje vinná réva s pocity smutku a znechucení.

„Buď je to cynismus, nebo mám dnes špatnou náladu,“ řekla Ester Krejčí a zamyslela se. „Hm... asi to bude tou náladou, omlouvám se.“

Ester Krejčí a Moje vinná réva se vydaly na svá místa. Řekli byste, že byly nejlepší přátelé? A přece tomu tak bylo, protože Moje vinná réva nedala na první dojem a dokázala vycházet i s tak odlišnou, uzavřenou a chladnou osobou, jakou Ester Krejčí byla. A to bylo dobře, protože Ester Krejčí jí poskytovala pesimistický náhled na svět, který Mojí vinné révě jinak chyběl; vysvětlovala jí, že ne všichni lidé jsou dobří a nepochopení, ale jsou i lidé zrádní a nevděční, kteří si její pomoc a útěchu nezaslouží.

****

O obědové přestávce zašla Melanie Navrátil do oktávy C za Mili. „Dobrý den, Mili,“ řekla spokojeně.

„Dobrý den, Melanie Navrátil,“ řekla Mili.

„Jak se máte?“ řekla Melanie Navrátil, ačkoliv to už poznala podle Miliina širokého, vzrušeného úsměvu.

„Dobře, ráda vás vidím,“ řekla Mili, vstala z lavice a šla se s Melanií Navrátil posadit na dřevěné kostky.

Sedly si, chytly se za ruce a Melanie Navrátil pocítila příjemný pocit, že je s člověkem, kterého miluje. A zatoužila být k Mili ještě blíž. Řekla: „Nechtěla byste za mnou dnes večer zajít?“

Mili se zamyslela a rty se jí roztáhly do šibalského úsměvu, jako by kula nějaké pikle. „Dnes nemohu, už něco mám, ale jde to zítra večer,“ řekla.

„Copak to můžete mít tak důležitého?“ vyzvídala Melanie Navrátil.

„To teď neřeknu, ale dozvíte se to,“ řekla Mili.

Melanie Navrátil byla překvapená; jednak z toho, že jí Mili nechce říct, co dnes má, a také z toho, že byla tak rozzářená, jako by ji snad to něco těšilo víc, než že budou spolu, rozhodla se však na ni nenaléhat a přejít k sice méně zajímavému, ale také důležitému tématu – pověděla jí, že v sobotu k nim přijedou Němcovy, o jejich nesnesitelnosti a že tam budou bydlet celý týden, až do další soboty. Ještě si domluvily přesný čas, kdy Mili přijde, a když už se přestávka chýlila ke konci, Melanie Navrátil a Mili se objaly.

„Tak na shledanou v sobotu,“ řekla Mili.

„V sobotu,“ řekla Melanie Navrátil a od té doby měla k zítřku nejen odpor, ale také se na něj těšila.

──────────────────────────
¹ Abychom nepodezřívali Louisu May Alcott, tyto formulace (zlé hlásky a dotek na nos) pocházejí z adaptace Evy Jelínkové z roku 1974. Pokud vím, v originálním textu i překladu z roku 2009 je to jinak.