Zaslepenost a stereotypy 3: Mrazivé uvítání

Kapitola 3 - Mrazivé uvítání

V sobotu dopoledne, zatímco Dita a Edgar Navrátil připravovaly pro Němcovy pokoje a místo v koupelně a ve spíži, Filip Navrátil zůstával ve svém pokoji a Melanie Navrátil se pustila do modelování figurek z plastelíny. Myslela přitom na Mili, což ji rozptylovalo, takže jí to nešlo tak, jako když se na to mohla plně soustředit. Kolem poledne za ní přišla dáda a řekla jí, že je potřeba připravit polévku a švestkové knedlíky. Melanie Navrátil byla ráda, že může zase jednou nachystat oběd. Šla do kuchyně, důkladně si umyla ruce mýdlem, aby je neměla od plastelíny, a pustila se do vaření.

V EDDR byl zakázán individuální motorismus. Zatímco cyklistika byla běžná a už většina žáků základních škol měla své vlastní kolo, jízda po veřejných komunikacích na motocyklu či v soukromém automobilu byla trestný čin. Němcovy proto musely přijet vlakem, a když byly knedlíky hotové, vydala se je podle dohody celá rodina přivítat na nádraží v Koši a pomoci jim s kufry. Všechny Navrátil byly teple oblečeny, zvlášť Melaniin čtrnáctiletý bratr Filip, který ven vůbec nechtěl, protože byl zvyklý prosedět spoustu hodin ve svém pokoji u počítače. Měl na sobě černou bundu s kapucí, pod kterou mu byly sotva vidět oči, a ruce podezřele schovával v kapsách.

Na nástupišti železniční zastávky čekaly asi deset minut. Mrzlo a pražce byly pokryty vrstvou sněhu, z níž vyčnívaly jen kolejnice.

„Nepůjdeme do čekárny?“ navrhla Dita Navrátil.

„Je vám zima?“ řekl Edgar Navrátil.

„Ne. A vám?“ řekla Dita Navrátil.

„Mně také ne,“ řekl Edgar Navrátil. „Stejně už tu každou chvíli budou.“

Melanie Navrátil si zatím vzpomněla na slova Mojí vinné révy a říkala si, že to se strýcem a tetou zkusí tentokrát po dobrém. Vlak konečně přijel, se strašlivým skřípáním zastavil a za zvuku staničního hlášení z něj vystupovaly cestující, mezi nimi teta Hana Němcová v prošívaném červeném kabátě a její sedmnáctiletá dcera v zimním oděvu laděném do růžova, zvlášť její růžová bunda docela razila. Teta držela dvě nákupní tašky. Strýc Petr Němec a jeho syn, oba v nevýrazných béžových bundách, ze dveří vagonu po schůdkách pomalu vytahovali rozměrný černý kufr na kolečkách. Teta a dcera jen tak stály na nástupišti a sledovaly je. Melanie Navrátil si řekla, že je ten pravý okamžik na zlepšení vzájemných vztahů, a přistoupila k nim. „Já vám s tím pomohu,“ nabídla.

„Tohle není práce pro ženské,“ řekl strýc a Melanie Navrátil si nemohla pomoct, ale v jeho hlase cítila pohrdání a povýšenost. Pomyslela si, že to s ním nebude jednoduché, a vrátila se ke své rodině. Když vytáhli první kufr, stejným způsobem dostávali ze dveří vagonu ještě druhý. To už je kromě tety, dcery a rodiny Navrátil sledovala ještě přísně se tvářící průvodčí v modré železničářské uniformě. Když byl i druhý kufr na nástupišti a strýc a teta se začaly zdravit s Melaniinými rodiči, průvodčí zapískala, nastoupila, zavřely se za ní dveře a vlak se rozjel směrem k hlavnímu nádraží.

„Ahoj, Dito,“ řekl Petr Němec.

„Dobrý den,“ řekla Dita Navrátil.

„Dobrý den, rádi vás vidíme,“ odpověděl Edgar Navrátil. „Vítejte u nás v Eichlerské dopravně demokratické republice. Doufám, že se vám naše malá země bude líbit.“

Začali se domlouvat, kdo poveze kufry. O tetě a její dceři se vůbec nezmínili, Melanii Navrátil už strýc odmítl a Filip Navrátil se vymluvil, že musí mít ruce v kapsách, aby mu nezmrzly, protože si zapomněl doma rukavice. Melanii Navrátil se pobaveně zahihňala – její bratr byl mazaný.

Nakonec tedy jeden kufr vezli Petr Němec a syn a druhý Dita a Edgar Navrátilové. Hana Němcová se vyptávala Dity Navrátil, zda není ten kufr moc těžký a říkala, že se jí diví, „že se s tím tahá“, že to by neměla a určitě to nesvědčí jejím kloubům a pleti a podobně. Tetina dcera si pak za nimi vykračovala v kozačkách s podpatkem, jako by tu byla jen na ozdobu.

Melanie Navrátil zatím Němcovy pozorovala a přemýšlela o nich. Všimla si jejich nezkušenosti. Mohly si zaplatit úschovu během přepravy a kufry by jim pak vyložili železničáři. Ve vlacích tato služba nebyla vůbec drahá. A měly by mnohem snazší, kdyby místo obyčejných nákupních tašek použily tašky na kolečkách; nebo kdyby v EDDR žily, určitě by si pořídily eichlerské ruční vozíky, které vypadají jako něco mezi nákupním vozíkem a dětským kočárkem a pro přepravu zavazadel vlakem a trolejbusem byly ideální.

Než došli na zastávku, trolejbus jim ujel, takže museli počkat necelých deset minut na další.

„Jaká byla cesta?“ zeptala se Dita Navrátil Němcových.

„Příjemná,“ vyhrkl strýc neupřímně.

„Jistě, vynikající,“ řekla teta.

„Je hrozná kosa, já bych ty trolejbusáky zabila, nechat člověka takhle mrznout,“ dodala svůj komentář tetina dcera.

„Alenko!“ napomenula ji dáda Hana. „Takhle můžeš mluvit doma, ale ne před lidmi.“

„Tak to je blbý,“ řekla Alenka lhostejně a odešla k Melanii Navrátil. „Ahoj,“ pozdravila ji.

„Dobrý den,“ řekla Melanie Navrátil s úsměvem – upřímným, protože se ještě neznaly a Melanie Navrátil nebyla toho typu, aby věřila ve všeobecnou platnost tvrzení, že „jablko nepadá daleko od stromu“. Dokonce spíš doufala, že se s tetinou dcerou sblíží a ona jí pomůže pochopit, proč jsou strýc a teta tak protivní.

„Hele, já nejsu stará,“ řekla Alenka.

Její odpověď Melanii Navrátil trochu zmátla. „Však nejste,“ řekla.

„Tak proč mně říkáš 'Dobrý den' a vykáš?“ zeptala se Alenka.

„Aha,“ řekla Melanie Navrátil. „To si tady říkají všichni, ahoj je takové... no, prostě se neříká, leda v nějaké pokleslé společnosti. A také si tu všichni vykají.“

„To je divný,“ řekla dívka.

„Jiný kraj, jiný mrav,“ řekla Melanie Navrátil. „Vítejte v EDDR.“

„Tak fajn. Já jsem Alena Němcová,“ řekla Alenka a podala Melanii Navrátil ruku.

„Melanie Navrátil,“ řekla Melanie Navrátil a potřásla si s Alenou Němcovou rukou.

„Navrátil... no jo, cizinka,“ řekla jakoby pro sebe Alena Němcová. Melanie Navrátil si pomyslela, že si ještě budou asi muset vyjasnit, kdo je tu cizinec. „Hele, nevíš, kde jsou tady v okolí nějaký kluby nebo diskošky?“

„Nějaké jsou v Západním Městě,“ řekla Melanie Navrátil.

„Poradíš mi ňákej, kde se daj slušně balit kluci?“ řekla Alena Němcová.

„To nemohu posoudit, já na diskotéky nechodím,“ řekla Melanie Navrátil a pousmála se při představě, že by měla balit kluky.

„Fakt, jo? Ty vole, tak to je úlet... Tě péro,“ řekla Alena Němcová a šla se vrátit k rodičům.

Melanie Navrátil se dosud s výrazy jako 'ty vole' a 'tě péro' nesetkala, takže to moc dobře nechápala. Pochopila to však tak, že o sblížení se s někým, kdo nechodí na diskotéky, Alena Němcová nestojí, což vlastně nebylo daleko od pravdy. Pak si Melanie Navrátil všimla jejího bratra, který stál stranou a znuděně či sklíčeně si prohlížel vrstvu rozbředlého sněhu na okraji chodníku.

„Dobrý den,“ pozdravila ho.

Otočil se k ní a řekl: „Ahoj.“

„Já jsem Melanie Navrátil,“ řekla.

„Tomáš Němec,“ řekl a podali si ruce.

Melanie Navrátil si nebyla jistá, jak upřímná k němu může být. „Je docela zima, že ano?“

„Jo,“ odpověděl Tomáš Němec. Nepůsobil zrovna výřečně.

„Chodíte lyžovat?“ zeptala se Melanie Navrátil, aby o něm také něco zjistila.

„Když jsem byl menší, teď už ne,“ řekl Tomáš Němec. „A můžeš mně tykat.“

„Promiňte, ale tady v EDDR si všichni vykáme,“ řekla Melanie Navrátil trochu omluvným tónem.

Tomáš Němec se zamyslel. „I s rodiči?“ řekl trochu udiveně.

„Ano, i s bratrem,“ řekla Melanie Navrátil.

„Aha,“ řekl Tomáš Němec. „A nebude ti vadit, když ti budu tykat?“

Melanie Navrátil zaváhala. Trochu jí to vadilo, ale řekla si, že by k němu měla být tolerantní. „Nebude,“ řekla.

„Děkuji,“ řekl Tomáš Němec a usmál se na ni. Melanii Navrátil to připadalo jako náznak, že se mu líbí. Usmála se také, ale spíš radostí, protože se zdálo, že s ním bude vycházet lépe než se zbytkem rodiny Němcových.

Ještě chvíli si Melanie Navrátil a Tomáš Němec povídali, a když přijel trolejbus linky 20 směr Komunistická, Němcovy a Navrátil do něj naložily kufry, nastoupily a vydaly se na cestu k domovu.