Zaslepenost a stereotypy 1: Cholerik

Kapitola 1 - Cholerik

Malé dítě je jako nepopsaný list papíru, a když se pozorováním okolí a drobným napomínáním rodičů naučí hodnotit svět určitým způsobem, jisté vzorce chování vnímat jako žádoucí a jiné jako zahanbující, odnáší si do života skálopevné přesvědčení, že tomu tak je a jinak tomu být nemůže. A to přesvědčení je v něm hluboce zakořeněno a trvá, i když mu komplikuje život, odcizuje ho lidem z jiného prostředí a vede ho proti jeho vlastní přirozenosti.

Melanie Navrátil byla pracovitá a ambiciozní devatenáctiletá dívka. Žila s rodiči a mladším bratrem ve velkém rodinném domě, nedaleko smyčky trolejbusů. Chodila na gymnázium Podolí II, kde byla předseda třídy, služba a informátor školního časopisu Horká brambora. Pilně se věnovala jak studiu, tak všem ostatním činnostem ve škole i doma a hlavně ve škole mívala někdy pocit, že už toho má moc a nemá šanci to všechno zvládnout, ten jí však nezabránil v tom, aby si nabrala další povinnosti. Měla pak tolik práce, že už jí nezbývalo mnoho času na povídání si se spolužáky, takže ji občas, když zrovna neměla nic na práci, přepadal nepříjemný, lehce deptající pocit samoty.

To se však v prosinci 2010 změnilo. Melanie Navrátil začala chodit s Mili, dívkou ze sousední třídy. Od té doby a zvlášť poté, co se poprvé políbily, cítila Melanie Navrátil něco nového. Práce už nebyla to jediné, co ji v životě těšilo. Chtěla trávit víc času s Mili, povídat si s ní, držet se za ruku a přitom se na ni dívat. Mili byla ráda, cítila k Melanii Navrátil něco podobného, takže začaly chodit na návštěvy k sobě domů, kde na rozdíl od školní třídy nemusely zůstat u polibků na tvrdých dřevěných kostkách v zadní části třídy, ale mohly se svléct a dotýkat se i na těch nejintimnějších místech.

Melanie Navrátil žila v EDDR čili Eichlerské dopravně demokratické republice, malém městském státě uprostřed Evropy, jehož politika se již od začátku radikálně rozešla s některými hodnotami v té době převládajícími v západní kultuře. Například tvar příjmení byl otázkou volby a příjmení v základním tvaru mohli používat všichni, ne jen muži jako v České republice. Díky tomu si oba její rodiče mohli zvolit společné příjmení -- Navrátil -- a totéž příjmení s nimi sdílela i ona a její bratr. V EDDR se každému z rodičů říká dáda a tyká se zvířatům a věcem, lidé si obvykle vykají bez ohledu na to, jak jsou si blízcí, a to platilo i pro rodinu Navrátil. Lidé si v EDDR tykají jen v určitých situacích, například při pohlavním styku.

Ve středu 2. února 2011 večer Melanie Navrátil se svými rodiči Ditou a Edgarem Navrátil umývala okna v hale. Své dlouhé hnědé vlasy si svázala gumičkou a na sobě měla modrou bundu, protože otevřenými okny dovnitř pronikal mrazivý vzduch z venku, a na rukou žluté gumové rukavice. Všichni tři se snažili práci dodělat co nejrychleji, protože jim mytí oken v těchto podmínkách nebylo zrovna příjemné. Konečně Melanie Navrátil vytřela venkovní stranu okna do sucha a zavřela jej. "Brr," řekla a zamyslela se. Dita Navrátil, když se toho dne vrátila z nemocnice, kde pracovala jako zdravotní sestra, rozhodla, že doma uspořádají "velký úklid", což dceři Melanii vrtalo hlavou.

"Dádo, proč jsme musely umýt ta okna, vždyť ještě nebyla zaprášená a venku šíleně mrzne," řekla Melanie Navrátil.

"V sobotu přijedou Němcovy, strýc a teta s dětmi," odpověděla Dita Navrátil. (V eichlerské češtině lze skupinu mužů a žen pojmenovat nejen (ti) Němcovi, ale také (ty) Němcovy.) "Jsou to puntičkáři a nechci, aby nám vyčetly nepořádek."

To Melanii Navrátil rozrušilo a znepokojilo, protože strýce a tetu Němcovy neměla ráda a nechtěla jezdit ani k nim, natož, aby přijely sem. "Na návštěvu?" zeptala se.

Dita Navrátil si všimla jejího rozrušení. Mohla jí to říct už dřív, ale věděla, že dcera je nemá ráda, a nechtěla, aby se kvůli tomu trápila. "Budou tu týden bydlet, musí jim opravit dům," řekla.

Melanie Navrátil vytřeštila oči.

"Jen týden, to přežijeme," pokusila se Dita Navrátil s úsměvem odlehčit situaci.

Melanie Navrátil rozčileně spustila: "A kdy jste mi to chtěla říct? Jak si to představujete -- vodit sem cizí lidi. Copak jsme nějaká ubytovna?"

"Klid, uklidněte se," řekla Dita Navrátil.

Melanie Navrátil zvýšila hlas: "Proč? Řekněte mi, proč!" Dostala tak ze sebe vztek a zůstal jí smutek. Potřebovala to, musela to napětí ze sebe dostat, ale bylo jí líto, že kvůli tomu musela křičet na vlastní dádu, kterou měla tak ráda. Ale musela; kdyby to neudělala, potlačený vztek by ji sžíral a bylo by jí mnohem hůř.

Dádu to, že na ni dcera křičí, ranilo; věděla však, že to nemyslí zle a že ji má uvnitř stále ráda. Díky tomu to bez větších problémů snesla.

Do rozhovoru vstoupil Edgar Navrátil: "Němcovy nejsou cizí, jsou to příbuzní a příbuzní by si měli pomáhat, když je potřeba, nemyslíte?"

Melanie Navrátil byla najednou rozpolcená. Jistě, že schvalovala pomáhání příbuzným, ale zrovna Němcovým? Když u nich byla s rodiči na návštěvě, těch poznámek, co schytala za oblečení, batoh a chování... Ne, něco takového se nedalo jen tak odpustit. Snad by se tehdy urazila, ale urážlivost nesnášela, považovala ji za jednu z nejhorších lidských vlastností, takže je prostě neměla ráda.

"Co všechno musí moje nervy ještě snést," řekla Melanie Navrátil smutně, odložila hadr a odešla do svého pokoje. Tam si sundala rukavice a bundu a trápila se. Před spaním ještě zašla za dádou, omluvila se, že na ni křičela, a řekla jí, že ji má ráda.