Marek Šedivoj

Staré pendlovky nakřáple odtloukly dvě hodiny po půlnoci a narušily blahodárné ticho v domě. Další hodina uplynula. Marek Šedivoj promíchal houstnoucí tekutinu v kádince a pohlédl do kouta na ten neúprosný kus červotočem prožraného dřeva. Co si pamatuje, tyhle hodiny tu byly a krom jediného dne se nezastavily. Jen jednou je nestihli natáhnout.
Marek stáhl nádobku se směsí z plamene a zhasil ho. Hotovo. Dnes, tuto noc, už nebude pokračovat. Opřel se dlaněmi o pracovní pult a proti své vůli se znovu zahleděl na neúnavné kyvadlo. Ten den, před více než šesti lety, zůstával zapsaný ve zdech tohohle domu, i v jeho paměti…
Tenkrát, brzy po ránu, pracoval v laboratoři, míval rád ten klidný čas krátce po východu slunce.
„Nejdeš na přednášku?“ překvapil ho otec otázkou. Marek míchal právě odstátý borůvkový sirup a chystal se ho rozlít do lahviček. Otcův hlas nezněl káravě, jen velice zřídka se uchyloval k výchově. V mnoha věcech byl Marek sám úzkoprsejším nežli otec a školní docházka byla jednou z nich.
„Mimořádné volno. Večer poslali vzkaz. Řekl jsem si, že doplním zásobu sirupu na nevolnost.“
Otec mu věnoval unavený úsměv. Už zase byl celou noc z domu. Schůze Řádu Mag teď byly častější a náročnější, jak Marek hádal. Rád by věděl víc.
„Co se děje, tati?“
Otec zaváhal. Viděl, jako už několikrát, že zvažuje, má-li ho zatěžovat svými problémy. Neobvyklé tajnůstkářství, zrozené asi před dvěma týdny, ho znepokojovalo.
„Chtějí Mag zrušit. Vláda. Tušili jsme to už pár týdnů, ale dnes nám to potvrdil Karel Bohr. Má na ministerstvu pár dobrých známých,“ otcův hlas zněl neutrálně. Nejvíce z něho byla znát únava.
„To nemohou, otče. Řád je tu pro bezpečnost naší společnosti. Je tu tolik staletí. Zbláznili se?!“ Marek byl dost rozzlobený za oba dva.
„Ať nás zruší, nebo ne, povinnosti Řádu jsou stále tytéž. Hodiny jsme o tom jednali, můžeme se odvolávat u úřadů, soudu, uvidíme.“ Otec gestem ruky umlčel jeho další poznámky.
„Ještě k tomu nedošlo. Nemá cenu to pitvat,“ řekl a přešel k hodinám, aby je v každodenním ranním rituálu natáhl. Jeho ruka se však zastavila pár centimetrů od ozdobné kličky.
Ozval se třeskot rozbíjeného skla, dvě ohromující rány z haly. Dusot několika nohou a další rány.
Pohlédli s otcem na sebe, oba s kamennou tváří.
„Myslím, že ses mýlil,“ neodpustil si Marek a vyběhl ke dveřím. Otec ho těsně následoval. Třeskot skla se teď nesl z několika míst. Také hrubé hlasy mnoha mužů.
Vrazili na chodbu a stanuli před dvěma kouzelníky z Patroly, hnědé uniformy jim zářily hodnostmi a obličeje horlivostí. Chvilka překvapení uplynula. Marek vypálil omračovací kouzlo a zjistil, že mají štíty.
„Jménem Nejvyšších, jste zatčeni!“ vykřikl pisklavě jeden z mužů, kudrnatý prcek.
Mrňavý zmetek, napadlo Marka zlostně a tu už mu dech vyrazila „horká bomba“ a srazila ho k zemi. Lapal po vzduchu a kroutil se, ve snaze ulevit si od bolesti. Stačil si ještě všimnout, že stejný osud potkal i otce, pak se dostavila tma.
„Kde je schováváte?“ Marka probral onen protivný, pištivý hlas nedochůdčete z Patroly. Už se neválel na zemi, kdosi ho poctivě přišněroval k židli, ruce mu nešetrně svázal za opěrkou. Pootevřel oči. V zorném úhlu měl právě obličej kudrnáče. Kontrast mezi směšným hlasem a výrazem jeho tváře nemohl být větší.
Prcek si užíval svou pozici moci. Na rtech se mu usadil zlovolný úšklebek a oči mu svítily chorobným nadšením. Co chvíli přejel rukou po uniformě, jako by chtěl připomenout, že vše, co hodlá udělat, činí s posvěcením zákona.
Marek zacukal rukama, tenký provaz se mu zařízl do kůže a nepovolil. V životě s ním takhle nikdo nejednal. Věděl, že jeho výška zpravidla odradí většinu útočníků, stejně jako obratné použvání kouzel.
Ne ovšem teď. Orkam na ruce měl, cítil ho a zvažoval, zda jím provazy zpřetrhat.
Podíval se na otce. Ten, stejně jako on, seděl s rukama svázanýma za zády. Bledý, rty stisknuté.
Mlčel.
Kudrnáč se k nim otočil zády a počal si vykračovat podél knihovny.
„Vaše neochota, Šedivoji, věc jen o trochu pozdrží,“ pronášel zamyšleně a přejížděl prsty po hřbetech starých svazků. Náhodně jeden vytáhl a s bouchnutím ho nechal dopadnout na podlahu.
„Bezcenné, obyčejné knihy.“ Shodil další. Dával si záležet na tom, aby je co nejvíce poničil.
Otočil se zpět k nim a pohlédl tentokrát na Marka. Rty roztáhl v odporný úsměv.
„Mladý, nadějný student. Přesto… je tomu skutečně tak? Musel jsem, poslušen svých povinností, upozornit děkana na vaši jistou, ehm, nevhodnou náklonnost k temné magii.“ Vychutnával si dopad svých slov. Markovi se sevřel žaludek. Hlavou mu proběhly možné důsledky pro jeho další studium. Vzmáhal se v něm vztek, hrozil vybuchnout. Sevřel ruce v pěst a stiskl rty. Prcek nedostane odpověď!
„Vím, o co vám jde, Vilmare!“ ozval se Daniel se špatně skrývaným opovržením. „Znám vašeho otce, i jeho ctižádost, se kterou do vás vkládá naděje. V tomto domě nenajdete návod na to, jak je splnit.“ Prcek Vilmar stál v okamžiku kousek od něj a mířil na něj hůlkou.
„I pro nafoukaného Mistra, vlastně bývalého Mistra Mag, jsem principal Vilmar Rodovský,“ zapištěl zlostně a dopřál otci bolestivou ránu energie ze své hůlky.
Marek už nehodlal čekat. „Rumpere,“ šeptl v duchu a soustředil se. Orakam se rozehřál, naplnil ho chvilkovou vlnou síly a poté se provaz z jeho rukou svezl na podlahu. Marek prudce vstal a vykročil k Rodovskému. Zlověstně se k němu přibližoval pod ochranou kouzelného štítu a krotil chuť odhodit prcka na vzdálenou polici a polámat mu tak žebra.
Kudrnáč slabě vypískl, zbledl a ucouvl. „Patrola, sem. Okamžitě!“ kvíkal uboze. Marek by se byl tomu snad i zasmál, kdyby neviděl jeho tvář. Shromaždovala se v ní zbabělcova nenávist, zlost z pokoření. Udělal si právě nepřítele.
Dusot nohou, rozražené dveře, kletby z mnoha hůlek. Štít neodolal. Marek párkrát odrazil útok, ale věděl, že je to marné. Otočil se na otce ve chvíli, kdy se ten osvobodil z pout a vyslal první kletbu, která ochromila tři členy Patroly. Postavil se vedle něj. „Jen se braň, nezraňuj. Jsou to naši,“ šeptl a upřel na něj své poklidné oči. Ano, i v tuhle chvíli otec neztratil svou moudrou masku Mistra Mag.

Vzpomínka byla tak živá, že se Marek přistihl, jak pevně svírá ruce v pěst a tiskne zuby k sobě. Pracně se uvolnil, přejel si rukama po tváři ve snaze zahnat obrazy ve své mysli. Bránili se tehdy jen chvíli. Pamatoval na to i na bolest a bezmocný vztek, když ničili nábytek, plenili laboratoř.
Ne, nemá budit minulost. Teď je o mnoho dál. Přečkal boj s Požírači. I boj sám se sebou. Kdysi lákavá temnota mu teď byla odporná. Užil si jí přespříliš. Dům teď, kromě nočních hodin, ožíval přítomností nových přátel i přítomností otcovou. Učil se žít s nimi, užíval si jejich přízně a jen někdy unikal do noční samoty. Dnes už jí však bylo přespříliš.
Vyndal z poličky lahvičku s medově zlatavou tekutinou. Půjde spát, beze snů a bez vzpomínek.

***

Bylo příjemné přijít do kuchyně vonící kávou, vzít si z talíře kousek koláče a usednout ke stolu. Ačkoliv už zřejmě všichni posnídali, v místnosti se ještě držela ranní pohoda. Marek natáhl dlouhé nohy před sebe a protáhl se. Spánek pod vlivem lektvaru byl klidný, nezaneřáděný minulostí. Věděl, že ho nemůže užívat věčně. Jednou pootevře dveře vzpomínkám a měl by se s nimi vypořádat. Ne však teď. Upil silné kávy a zakousl se do koláče. Domov. Tohle místo se jím teď po letech stalo.

Vyhlédl ven na zahradu. Spatřil Janu, jak se sklání nad keříkem šalvěje a ulamuje suché větvičky. Co chvíli zvedala prsty k tváři a nasávala vůni. Musel se usmát. Dělala to pořád. Omámeně procházela zahradu, sem tam něco okopala, vytrhla plevel, pohladila, přivoněla. Zahrada byl jejím magickým světem. Magičtějším než ten kouzelnický. Trávila v zahradě volné chvilky, mezi prací v domácnosti, studiem knih a škádlením jeho otce.
Bylo tak zvláštní pozorovat svého rodiče, jak podléhá kouzlu téhle ženy, bylo úžasné, jaká radost ze života teď z otce vyzařovala. Marek pocítil v pozadí svých radostných a přejícných myšlenek drobounký osten závisti. Ten domov, nádherný a pohostinný, nebyl tak úplně jeho. Využíval ho, byl mu nabízen s upřímností a náklonností, ale přeci… Vstal, odložil talíř do dřezu a s hrnkem nedopité kávy se vydal do laboratoře.
„Zase jste ponocoval?“ přivítal ho vševědoucí a mírně zarmoucený Prokůpkův hlas. Skřítek už byl v plné práci, krájel kořeny kostivalu, na kahanu probublávala čpavá, červená tekutina. Zvedl k němu oči. Marek si všiml, že mužík pod nimi má stále zřetelnější tmavé kruhy. Určitě také nespí. Zoufale se snaží být klidný a vevnitř ho sžírá touha. Znal jeho příchylnost ke svému rodu, bytostnou potřebu být s nimi.
„Měl byste si také vzít meduňkový sirup. Aspoň na jednu noc. Potřebujete si odpočinout, Prokůpku,“ poznamenal a odložil kávu na pult. „Snídal jste?“
Skřítek se od něj odvrátil. Dlouho neodpovídal.
„Není zbytečné upozorňovat na nespavost nás obou, Marku? Oba víme, proč jí trpíme a oba se s ní vypořádáme. Omamná droga není řešením. A děkuji, koláč jsem ochutnal. Nedělejte si starosti. Je tu tolik práce, zákazníků máte stále dost, zvlášť když už není naše lékárna,“ mužíkův hlas se zlomil, ztichl.
Byl jako rostlina vytržená z kořenů, pomalu uvadal a brzy uschne, zahyne. Jestli ho včas nevrátí jeho rodině, jestli ji včas nenajdou. Marek jen tak mimochodem snížil sílu plamene kahanu. Ruka se mu třásla, raději se opřel dlaní o pult. Nebude tomu jen přihlížet! Dosavadní pátrání nevedlo k ničemu, je na čase to zkusit znovu.
„Teď není, ale bude. Věřím, Prokůpku, že bude vaše lékárna i vaše rodina,“ pronesl přesvědčeněji, než jak sám byl.
Skřítek ho zabalil do svého pohledu, přetékajícího vděčností, ale také nevírou. Marek se ošil a předstíral, že kontroluje hustotu roztoku.
Vrzly dveře, ovanul je chladný vzduch s vůní vlhké zeminy. Marek věděl, kdo přichází. Vděčen za přerušení napjaté chvíle se otočil a spatřil Janu s košíkem plným bylin.
Ta okamžik zaváhala, přeskočila pohledem z jednoho na druhého, tušil, že jí napětí neušlo. Rozhodla se ho přehlédnout.
„Dobré ráno! Nesu čerstvou dávku jara,“ zahlaholila zvesela a začala rostliny vykládat na pult pod oknem. „Je tu všechno, co potřebujete. Rostou jako z vody,“ pokračovala a s úsměvem se otočila na Prokůpka. V obličeji se jí mihla starost, ale schovala ji za další slova: „I navzdory mé péči.“
Skřítek přeci jen ožil, trošku se pousmál a šel se bylinami probrat.
„Někdy se věci dějí navzdory všemu, i ty dobré,“ pronesla mnohoznačně.
Marek si nebyl jistý, jestli se pokoušela utěšit skřítka, ale její vstup skutečně zahnal chmury, i na nějakou dobu po tom, co už dávno odešla z laboratoře.
Prokůpek zpracovával rostliny, něžně s nimi hovořil, poučoval Marka v oblasti, kterou on doposud nedokázal strávit. Tentokrát se však s ním o to nepřel.
„Vše má svou duši. I kousek dřeva, oblázek, stéblo trávy,“ opakoval vážně, nebesky modré oči upřené na Markovu tvář.
„Když ji pochopíte, kdokoliv ji pochopí, může s ní rozmlouvat, utvářet lék podle její podstaty. Spousta alchymistů hledá podstatu, ale jinde, v dílcích, částicích, chce rozdělovat, štěpit. Zatím stačí jen sestavovat, skládat, proplétat, ctít.“
Marek neochotně přikývl, ale věděl, že on neporozumí. Byl zvyklý, naučený dělit, ale i spojovat. Nikdy však o duši neživých předmětů nepřemýšlel. O lidské, ano, o té se nauvažoval dost a dost. Zvlášť o jejích nejhorších stránkách.
„Mohl byste mi, prosím, pomoci. Je třeba byliny opatrně usušit. Nedosáhnu tak vysoko,“ přerušila Markovi úvahy ostýchavá prosba. Bral pak ze skřítkových rukou trsy rostlin a věšel je na šňůru nad ohništěm. Znepokojeně sledoval, jak Prokůpek stále úporněji bojuje se sílícím třesem svých drobných rukou a nakonec to vzdal.
„Příliš mi to připomíná poslední den v mém domově. Velice se omlouvám, stávám se směšným.“
Klesl na blízkou židli a ukryl tvář v dlaních.
Marek si teprve po chvilce uvědomil, o čem mužík mluví. O dni, kdy se zachránil v horké sušárně před Patrolou, kdy byla odvlečena jeho rodina.
Odhodil trs levandule na stůl a naklonil se k třesoucímu se skřítkovi.
„Jste vyčerpaný, příteli. Nepohrdněte tentokrát mou radou a běžte se vyspat, i s omamnou látkou klidnícího sirupu.“

***
Marek ráznými kroky vrazil do budovy hlavních kanceláří Patroly. Na okamžik ho zachvátila stejná úzkost, jako když tu byl poprvé. U výslechu. Podvědomě si promnul zápěstí, jako by ho ještě mohla bolet od dlouhého nešetrného spoutání. Patrola si se svými způsoby hlavu nikdy nelámala.
Odpoutal se od neproduktivních myšlenek a soustředil se na to, co chtěl dnes vyřídit.
Recepce, dalo-li se tak říci oprýskanému starému pultu, byla osídlena ženou neurčitelného stáří a hrozivého pohledu.
„Co chcete?“ oslovila ho nevrle a zírala na něj s nezakrytým nepřátelstvím.
Narovnal se do své plné výšky a zamračil se na ni. Chtěl být slušný, věděl, že rozčilení nikam nevede, ale tahle osoba ho neuvěřitelně dráždila.
„Chci mluvit s někým, kdo velel zásahu v lékárně U Fénixe,“ vysoukal ze sebe pracně, tón nepřesvědčivě uctivý. Dokonce užil i slova zásah, místo správného termínu „přepadení“.
„Jste objednaný?“ zaútočila recepční. Jistě nejdůležitější osoba v domě.
Kousl se do jazyka a překonal chuť zvýšit hlas. „Nevím, kdo mi s tím může pomoci, nemohl jsem se proto objednat. Potřebuji to vyřídit co nejdřív. Můžete mi poradit, s kým to mohu projednat?“
Sledoval, jak královna oprýskaného pultu prochází obtížným procesem. Od vyložené nevole pomalu přešla v uraženou aktivitu, velice zvolna a velmi neochotně zalistovala v tlusté knize.
„Inkvizitor Karel Beneš,“ utrousila jméno bez dalšího vysvětlení.
Marek nasucho polkl. Proč stále lpěli na těch starých, znepokojujících hodnostech. Čekal, vypadne- li z ženy něco dalšího, a když se nedočkal, pokusil se pochopit situaci.
„Mohu za ním jít? V které kanceláři ho najdu?“
„Musíte být objednaný! Jak už jsem říkala,“ zpražila ho a zaklapla knihu.
Marek si zaryl nehty do dlaní a napočítal do deseti.
„Na kdy mne můžete objednat?“
Znovu knihu otevřela a dlouho v ní listovala.
„Desátého července, osm třicet,“ oznámila stroze. To bylo víc jak za dva měsíce. Nemohl tak dlouho čekat. Provrtal recepční pohledem. Velice snadno ji začal nenávidět. A velice intenzivně.
Nadechl se, zadržel dech a vydechl. Ne, ještě jednou zkusí slušnost. Jde o příliš, než aby to pokazil křikem.
„Opravdu to spěchá. Nezdržím ho na dlouho. Mohla byste zjistit, jestli si na mne neudělá chvilku, byla byste velice laskavá.“ Neupřímnější být nemohl. Tahle osoba nemohla být nikdy laskavá.
S výrazem nevyšší blahovůle se zvedla. „Půjdu se ho zeptat,“ pronesla tónem nepřipouštějícím pochybnosti o jejím nadlidském úsilí.
Marek si oddechl, když odešla. Rozhlížel se po vstupní hale, zaznamenal nepohodlné dřevěné lavice pro předvolané, tmavý koridor vedoucí ke kancelářím a výslechovým místnostem. Věděl, jak to tam vypadá a vůbec nestál o to si to připomínat. Ale právě tam ho recepční nakonec zavedla.

„Takže, proč tu jste?“ Karel Beneš byl prošedivělý kouzelník s tváří vysloužilého boxera. Placatý nos, zkroucený ret, těkavé oči. Nenabídl Markovi židli a od svého stolu si ho nezaujatě prohlížel.
„Před dvěma měsíci byla z lékárny U Fénixe Patrolou unesena celá rodina lékárníků. Proč? Co se s nimi stalo?“
„Jste oprávněn klást tyto otázky? Něco mi říká, že nikoliv,“ ušklíbl se muž a ve tváři se mu objevil nehezký tik. Maličko se předklonil a očekával odpověď.
Marek rychle zvážil, zda zmiňovat Prokůpka, nakonec se rozhodl o něm pomlčet. Doposud se podařilo uvarovat ho pozornosti úřadů, bude bezpečnější to tak nechat i nadále.
„Jsem jejich zákazník a přítel. Zjistil jsem, že zmizeli a rád bych se přesvědčil, že jsou v pořádku,“ pokusil se smysluplně vysvětlit zájem o rodinu skřítků.
Inkvizitor probodl Marka podezřívavým pohledem, dlouho mlčel, snad ho tak chtěl donutit něco dalšího povědět. Když se už ničeho od Marka nedočkal, promluvil:
„Sám jsem se tím případem nezabýval, ale spis jsem četl. Nešlo o žádný únos, takovým způsobem Patrola nepracuje. Přehlížím vaši urážlivou poznámku jen proto, že mám příliš práce, než se zdržovat nějakým alchymistou. Šlo o běžnou prohlídku, lékárníci se jí podrobili a Patrola odešla. Nic nestandardního.“
Marek poslouchal a propadal pocitu marnosti. Jistě, jak mohl čekat, že mu něco poví, že přiznají, kam rodinu odvlekli. Snad byli tehdy pod vlivem Jména, ale jistě si něco zapsali. Něco jiného, než mu tady boxer tvrdí.
„Mohl bych vidět ty záznamy?“ pokusil se Marek o předem ztracené.
Inkvizitor se postavil a výškou dosahoval téměř té Markovy.
„Věnoval jsem vám víc trpělivosti, než si zasluhujete. Vím, kdo jste. Vím, že jste tu před lety strávil pár dní a vím, z čeho jste byl obviněn. Nehrajte si se mnou!“ syčel výhružně, v tváři mu cukalo.
„Tady se ztratili lidé. Celá rodina. Jejich dům je poničený. Nemůžete nad tím zavírat oči!“ Marek postoupil o krok dopředu a stiskl ruku s orkamem. Inkvizitor k němu sjel pohledem.
„Okamžitě odejděte. Mohu vás dát v momentě zatknout za držení nelegální kouzelné pomůcky. Orkamy jsou už přes měsíc nepovolené.“
Marek ještě o krok postoupil, kov orkamu ho začal hřát, pálit, do sevřené pěsti dostával téměř křeč. Je to pořád stejné, arogantní, nespravedlivá a mocná Patrola. S jakou chutí by předvedl, co s nepovolenou kouzelnou pomůckou dovede!
Místo toho se otočil na podpatku, rozrazil dveře, až práskly o stěnu a vystřelil z kanceláře, prohnal se chodbou, minul recepční a chystal se vypadnout z toho baráku, když uviděl vcházet povědomou mrňavou postavu, kudrnaté vlasy možná šedivějící, ale jinak nebylo pochyb, byl to ex principal Valmar Rodovský v plné své kráse. To bylo víc, než dokázal s klidem snést. Musel ven. Prosmekl se kolem něj, málem ho srazil k zemi a nevyšší rychlostí, jakou byl schopen chůzí vyvinout, opustil budovu.

Když vešel do obýváku, otec s Janou se právě skláněli nad objemnou knihou. Překvapeně vzhlédli, asi je zarazil jeho prudký vpád.
„Kde jsi byl? Co se stalo?“ zeptali se téměř současně a nespouštěli z něj oči. Věděl, že je pěkně rozčilený, jistě to vyvolalo zvědavost.
„Co se stalo? Co? Zachoval jsem se jako totální hlupák. Jako naprosto naivní osoba. Chtěl jsem něco zjistit o tom únosu Prokůpkovy rodiny. Nakráčel jsem si k Patrole a položil přímou otázku. A dostal přímou odpověď. Je to tam stále stejné. Banda samolibých policajtů beze cti.“ Zjistil, že pochoduje po pokoji a huláká na ty dva. Zarazil se, ztišil hlas. Trochu rozčilení už bylo pryč, ale přicházelo nové.
„A víte-li, co je nového? Orkamy zakázali. Nevypadá to jako cílená střelba do jedné konkrétní skupiny kouzelníků? Pokud vím, máme je my a pak už jen dvě, tři rodiny. Všechno staré a nezávislé rody. Můžou nás kdykoliv zatknout a poctít svou pohostinností.“
Zničeně se zhroutil do křesla. Zase se potkal s lidskou zlovůlí, v nejnevhodnější chvíli.
„Chudák Prokůpek,“ povzdechla zoufale Jana.
„Přesně!“ ucedil Marek. Chudák ten mužík, jemuž výkonná moc bez rozpaků sebrala jeho život.
„Takže stále stejná hra,“ smutek v otcově hlasu byl nepřehlédnutelný, ačkoliv se pokoušel to skrýt.
„Tušil jsem, že se na nás zaměří. Že budeme překážet. Horší je, že to opět vychází shora, posvěceno zákonem,“ pokračoval a bezděčně si pohrával s tou kontroverzní magickou pomůckou.
„Jak ale budete kouzlit? Pořídíte si hůlky?“ Jana už sama kouzlit nemohla. Neztrácela ale nadšení pro magii ostatních. A stále jí voněla a páchla, podle toho, o jaký druh se jednalo.
Marek si vzpomněl na školní léta. Na nutnost mávat hůlkou. Nepraktické. Otravné. Navíc, věděl to o sobě, bylo-li mu něco zakázáno, k tomu neprávem zakázáno, rozhodně od toho neupustil.
„Toho se, Jano, neboj. Žádný kašpar Rodovský mě k tomu nedonutí!“
Otec překvapeně vzhlédl. „Valmar? Proč myslíš, že v tom má prsty?“
„O tom jsem se opomněl zmínit. Potkal jsem ho v budově Patroly. Způsoby by to byly jeho, ne?“
Marek věděl, že pro takové podezření nemá žádný konkrétní důvod. Nejspíš za to mohlo samo setkání s bývalým principalem, s mizerou, jenž se vyžíval v týrání a manipulaci.
„A způsoby mnoha dalších,“ poznamenal otec ponuře. „Slyšel jsem ale, že se teď pohybuje ve vědeckých kruzích. A je úspěšný. Nedokážu pochopit, jak se mu to podařilo. Býval to jeden z nejhorších babralů v oblasti alchymie i magických cvičení. Z university, kam ho protlačil otec, ho po jednom semestru vyloučili. Sehrála tam roli jeho neschopnost i nějaká násilnost, které se dopustil.“
Na dlouhou chvíli umlkli. Marek se zabořil do křesla a zavřel oči. Docela jasně si dokázal vybavit kudrnáčovu tvář, mladší, než ji viděl dnes, rozzářenou nechutným potěšením. Pokaždé se tak tvářil, když se nad ním skláněl při výslechu, když ze své hůlky uvolňoval trýznící kletbu a sledoval, jak Marek zatíná zuby a cuká sebou v těsných poutech. Ne, nevzpomínat!
Prudce se narovnal a oči otevřel. V posledních dnech se s ním děje něco nezdravého. Příliš se vrací k minulému. A bohužel i přítomnost nahrává tomu, aby se minulosti nemohl vyhnout.