|
Podzimní deprese na sebe nenechaly dlouho čekat. A tak jen prší ... to prostě nezastavíš ... na nic se mě neptej, jestli to nevidíš, když se mi podíváš do očí, pak bys stejně nepochopil ... vždyť ani já nechápu ...
 22.12.2013 1 1026(11) 0 |
© Megynka
Kolik je to let?
Sama nevím ...
Teď si tu jen tak sedím
a snažím se pochopit.
Co vlastně?
Kdo to tuší ...
Možná co je jednodušší,
než se utopit.
Už nejsme tam, kde byli jsme dřív,
už nehledíš mi do očí,
ale vždy, když ucítím tě,
hledám tě zas v náručí ...
Uběhlo už tolik let
a já tu stále stojím,
možná se do tohoto světa
prostě nehodím ...
Já vím ...
Nechtěla jsem víc.
A teď i kdybych přišla,
nezmění se nic ...
Kolik je to let?
Sama nevím ...
Teď si tu jen tak sedím
a snažím se pochopit.
Co vlastně?
Kdo to tuší ...
Možná co je jednodušší,
než se utopit.
Už nejsme tam, kde byli jsme dřív,
už nehledíš mi do očí,
ale vždy, když ucítím tě,
hledám tě zas v náručí ...
Uběhlo už tolik let
a já tu stále stojím,
možná se do tohoto světa
prostě nehodím ...
Já vím ...
Nechtěla jsem víc.
A teď i kdybych přišla,
nezmění se nic ...
23.12.2013 - 00:16Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
V myšlenkách : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Jedovaté sny
Předchozí dílo autora : Nepatrné chvíle
