 15.12.2013 9 1352(15) 0 |
Letím černou krajinou,
ve dne skrze Slunce,
večer přes měsíční svit,
protože JÁ mám křídla hrdliček..
Dýchám ledově nebeský vzduch..
A ON stále se otáčí za jinou,
bolest tak těžká jak unce
a nejspíš nikdy nebude klid
dá mi vždy citu jen kousíček
já pocítím vždy jen nepatrný vzruch..
ve dne skrze Slunce,
večer přes měsíční svit,
protože JÁ mám křídla hrdliček..
Dýchám ledově nebeský vzduch..
A ON stále se otáčí za jinou,
bolest tak těžká jak unce
a nejspíš nikdy nebude klid
dá mi vždy citu jen kousíček
já pocítím vždy jen nepatrný vzruch..
08.03.2014 - 18:00Škoda těch "rušivých" rýmovaných veršů... Myslím, že mnohem víc by to téma sneslo volný verš... Ta báseň je okouzlující..!
16.12.2013 - 10:25hezká báseň, citlivá a jemná. Jen dobře míněná technická rada: končit v rýmované básni verš slovem "slunce" je sebevražda...unce, sumce, džunce, punce a pak už jen to neználovské "žblunce"...:-)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Na křídlech vzruchů : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Z posledních letošních
Předchozí dílo autora : Jehlou a nití
