Projekt 529

    Isaac Asimov neměl pravdu. Byť jeho Nadace byla fikce, lidská rasa upadla dřív než jsme si mysleli. Nepsal se rok deset tisíc a něco, tak jako předpovídal slavný spisovatel. Nepsalo se ani páté tisíciletí. Stačilo téměř dva a půl tisíce let od narození Krista, aby se společnost zničila zevnitř.
    Třetí světová válka hrozila světu téměř padesát let, očekávaly se obří ztráty na životech. Horší plán naznačoval vymazání mnoha měst a aglomerací z map.
    Válka trvala necelý týden. Zničeno bylo jen město New York a korejský poloostrov. Celý. Zdaleka to nepřesáhlo hodnoty, které hlásaly prognózy politiků, matematiků, psychologů a všech známých učenců.
    Ani to nedonutilo lidskou rasu, aby se nad sebou zamyslela. Ztráta osobního života a osobního kontaktu mezi lidmi byla nevyhnutelná. Už tehdejší mladá generace na začátku jednadvacátého století si podepsala ortel díky vzkvétající technologie. Jména jako Mark Zuckerberg, Chris DeWolfe a Tom Anderson, v neposlední řadě i Jack Dorsey, by si zasloužili vyznamenání, obří metál a dekapitovat před svými fanoušky.
    Jen pár let trvalo, než všichni lidé byli připojeni na jedné ze sociálních sítí, které ukrajovali část jejich já. Tak omílaná zombie apokalypsa vypadala v moderním světě trošku jinak než ve filmech. Zombie nechodili pomalu, neměli urvané ruce, otrhané oblečení nebo i odtrženou čelist. Byli to lidé, kteří propadli mánii. Nestačilo jim být připojen dvacet čtyři hodin denně na mobilu, počítači nebo tabletu.
    Průlom vzešel o nějakých sedmdesát let později. Podkožní implantáty se tehdy změnily z pouhých okrasných modifikací na informační boom. Implantáty využívaly rychlost mozku, kterou velikostně nenapodobil do té doby žádný počítač. Virtuální realita se začala stávat realitou skutečnou. Vznikl systém Myla, zkratka pro Make you life amazing, kde si každý mohl udělat svůj život ohromující.
    Jenže, které nové zboží není drahé. První připojení byli sportovci a umělci, poté se přidali politici. Produkt ztrácel na hodnotě a mohl si ho konečně dovolit i normální civil, pracující za pár kreditů na hodinu.
    Nedobrovolná nezaměstnanost neexistuje. V této době přichází na jednoho movitého člověka dva nezaměstnaní. Ti se můžou starat po dvanáctihodinových směnách o tělo boháče , který je připojen do světu Myla. Tekutá strava se dostává do oběhu jako v nemocnici, stříkačkou. Moč odtéká kanylou do bažanta. Ale exkrementy nemá, kdo uklidil, nehty nemá kdo ostříhat, vlasy nemá kdo zkrátit. A tady přicházejí Omývači. Hádejte proč?
    Chcete prožít život filmové hvězdy, už není takový problém, s jakým by se člověk setkal v minulém století. Proč se třeba nestát profesionálním kuchařem? To že nepoznáte mrkev od kuřecího masa není žádný problém. Umět hrát jako klavární virtuoz před hledištěm tisíců lidí?
    Myla zpracuje to, co si člověk přeje a zakomponuje to do svého obřího alternativního světa. Propojí se tak nespočet příběhů, kteří si lidi pořídí za hříšné peníze. Pro ně je důležité, aby jim život fungoval podle jejich představ, ne podle představ společnosti.
    Člověk se od "žití života", jak ho znali naši předci, změnil k nepoznání. Harvester city sice nebylo poničeno během války, ale vymytí mozků se společnosti nevyhla ani tady. Mnoho služeb přestalo existovat. Hotely, supermarkety, holičství. Všechno bylo omezeno na minimum, jen aby mohli Omývači žít, jíst a pít pro svou práci.
    Kluby a hospody existují jen v malém množství a fungují omezenou dobu. Veškerý život z ulic měst se přenesl do ulic světa Myla.
    Výjimkou je početí. Lidé už se dávno nescházejí a nekopulují spolu jako za starých časů. Virtuální svět lidem nabízí sex jako takový, ale pořád jsou to jen vjemy. Myla je vlastně takový obří kondom.
    Ten ale nechrání před nikým, kdo se ve svém sekundárním životě rozhodně pro zločin. V takto relativním prostředí, jako je svět Myla, je možné všechno. Nemluvě o tom, že Omývačům občas hrábne tak, že svého zaměstnavatele jednoduše zabijí. Ať už z dychtivosti nebo závosti. Motiv se vždycky najde.

    Podíval jsem se přes okno ven. Hnusný pohled na zamlžené bezbarvé město, které pomalu usínalo při západu slunce.
    "Zatři," přikázal jsem počítači a okno se ztmavilo na příjemnou tmavěmodrou stěnu s malbou od Maneta.
    Bylo mi z toho všeho jen zle. Příhody byly častější, teď už každý den. Jenže to nesmí nikdo vedět. A vlastně proč by měl? Je to moje věc.
    Bylo mi zle z toho zasranýho světa tam venku. Nesnášel jsem to tam. Jediné slunce dokazovalo, že tam venku je ještě život. Mnohdy jsem pochyboval, jestli to je realita, nebo už to, co vidím, reálné není. Ale snad Bůh není tak škodolibý, aby mě takto pokoušel a odhaluje mi pouze to, co je opravdické.
    Jenže existovalo místo, kde jsem to nesnášel ještě víc.
    Myla.
    Virtuální svět, tak dlouho tvořený a přervařovaný. Populární a fenomenální. Odporný a prolhaný. Bylo zlo, které rozpoltilo svět na tři kasty. Boháče, Omývače a lidi, jako jsem já. Strážce spravedlnosti.
    Dovolte, abych se představil.
    Jsem Jednatel.