Večerní Blues

Již poněkolikáté se převrátila z boku na záda, ze zad na druhý bok, z boku na bok. Noc teprve nabývala na síle, tma již netmavla, a měsíc všem šeptal dobrou noc. Všem, až na ni. Trpěla nespavostí, již od svých mladších let.
Seděla na posteli, poslouchala melodii ticha a hleděla do prázdna. Pro ni to však prázdno nebylo. Nebyla u sebe v bytě, nebyla v té místnosti, kde se nacházela fyzicky. Byla zpátky tam, kde strávila včerejší večer. Blues bar. Místo, kde se nacházela nejčastěji poslední dobou. Místo, kde potkala Jeho. Včera večer. Hluboké modré oči. Zahleděné do těch jejích.
Zrovna hráli Večerní Blues. Zapálila si cigaretu a pozvedla sklenku vína ke svým rtům. Hlavu měla plnou myšlenek, pozvolna se převalujících jako mlha sem a tam. Z těch ji však vyrušil Jeho hlas. „Smím si přisednout, slečno?“ Překvapeně vzhlédla, a otočila se po hlasu, který na ní promluvil. Bezeslovně přikývla a zahleděla se do hlubin svého vína. Mladík se usadil naproti ní-a díval se na ní. Jen to. Nemluvili, po celou tu dobu, co tam seděli, jen poslouchali Večerní blues, a on ji pozoroval. Párkrát k němu vzhlédla, avšak spíše si všímala nápoje a tabáku. A on se poté zvedl, a beze slova odešel.
Teď, když nemohla usnout, si na něj zase vzpomněla. V tu chvíli cítila vůni z baru, kouřový zápach smíšený s alkoholovým nádechem, a jeho vůni, když kolem ní prošel.
Spustila nohy na podlahu, na podélný kobereček, a došla k oknům-otevřela dveře od balkónu. Prošla kolem pomerančů, jež spaly v míse na stole, a pozvedla k ústům ruličku tabáku. Přešla na balkón-a opřela se o zábradlí-dělala to tak vždy, když nemohla spát. Zahleděla se do okna naproti-z nějž na ni koukaly ty hluboké modré oči ze včerejšího večera.