Otče náš, jenž jsi na nebesích - Jsi tam vůbec?

Otče náš, jenž jsi na nebesích – Jsi tam vůbec?

Psáno na náměty hry: Otče náš, publikované na stránkách: http://www.sweb.cz/divadelnihry/

Postavy:
• Chlapec Jan
• Marek
• Bůh


Děj:


Dějství první:

Mladý chlapec v rozevláté košili s roztrhanými kalhoty a načepýřenými vlasy. Ve tváři zlost míšenou s beznadějí. Kráčí pomalu a bez cíle. Hledí do země a odkopává kamínky a prach z cesty.

Chlapec: Co je to dnes zasejc za pitomej den? Nesnáším neděle. Vždycky se všechno pokazí v neděli. Prej mám tě ráda. Pche. To bylo řečí, jak mě miluje, že já jsem ten jediný, na kterém jí záleží. A teď! Někde se válí v trávě s tím budižkničemou Markem! – Proč, Pane Bože? Co jsem udělal špatně? Jseš tam vůbec? Vždyť tobě je to úplně jedno…

Za zády se k chlapci přibližuje druhý muž. Ve volné košili a s plátěnými kraťasy na nohách.

Marek: Nerouhej se, Jane.
Chlapec: (otáčí se k příchozímu) Co ty tady hledáš?

Chlapec se vrhá proti Markovi, ten mu však hbitě uskakuje a Jan div nepadá na zem. Po nabrání stability se otáčí zpět na svého soka.

Chlapec: Tak co tu hledáš?
Marek: Přeci tebe. Nebuď dětinský. Můžeme si ovšem v klidu promluvit.
Chlapec: Jenže já nechci mluvit. Všechno vím. Podle jsi mě zradil a sebral jsi mi to poslední, na čem mi v životě záleželo.
Marek: Jsi zaslepen zlostí a povídáš samé křivdy.
Chlapec: A ty se mi divíš? Můj nejlepší přítel mi přebere dívku. Ale jen si jdi. Jdi si za tou poběhlicí!
Marek: Tak dost! Terezka tě má moc ráda. A já taky. Jenže my se navzájem milujeme. Nechtěli jsme ti ublížit, Jane. Omlouvám se. Ale už nikdy neurážej Terezku!
Chlapec: Oba dva jste pro mě mrtvý a byl bych rád, abyste na mě oba dva zapomněli.
Marek: Važ svá slova, Jane.
Chlapec: (otočen zády k Markovi) Už se dávno stalo!

Chlapec odchází pryč. Marek se jen smutně dívá za svým přítelem a sedá si zklamaně na zem.

Marek: Jane, co to děláš? Opustíš své přátelé? Vždyť jsi o nás s Terezkou už dávno věděl. Doufal jsem, že to pochopíš… (pozvednuv hlavu k nebesům) Prosím, Bože. Vím, že tam jsi. Pomoz mu, aby opět našel tu správnou cestu ve svém životě. Prosím tě o to za mě, za Terezku… i za něj. Děkuju.

Marek vstává ze země a odchází ze scény.

Dějství druhé:

Jan došel daleko za město. Na místo, kde je pohřbena jeho matka. Ze země ční skromný kamenný kříž. Chlapec pokleká ke kříži a pokládá k němu květiny, které natrhal cestou.

Chlapec: Maminko, tak mě tu zase máte. Doufám, že se na to všechno tam ze shora raději nekoukáte. Sám bych raději nic neviděl… Už jsem zůstal skutečně sám, víte? Samozřejmě, že víte. Vždycky jste mi říkávala, že když mi bude nejhůř, nesmím přestat věřit. Že víra a Pán Bůh mi vždy pomůže. Ale čemu mám věřit, maminko? Povězte… čemu?

Za chlapcem se neslyšně a nevidomě pro Janovy oči zjevuje postava v bílém plášti. V doprovodu hraje mystická skladba od Olivera Shantiho. Postava se přibližuje k Janovi a hledí na něj z výšky. Jan třímá svou svěšenou hlavu v dlaních.

Bůh: Ale, ale… Jane. Kdybys jen věděl, co pravíš. Čemu máš věřit? (otáčí se k publiku) Ptá se. Čemu má věřit? Vždyť to by mu mohl přeci říct každý z vás. Copak už přestal věřit, že skutečně někde v hloubi jeho srdci existuji?

Chlapec začíná mluvit nezávisle na Bohovi. Hudba opět plně utichá.

Chlapec: Mám snad věřit tomu, že tam někde je opravdu Pán Bůh, který nás hlídá? Mám snad věřit, že teď mě slyší? Že snad je někde tady?
Bůh: No, no… Jane, no tak.
Chlapec: Nevěřím!
Bůh: Ale ne (spráskne ruce). (opět k publiku) Přeci nemohl zapomenout na své přátelé. Na Terezku, co ho měla vždycky ráda a taky na Marka, se kterým zažili tolik dobrodružství a srandy, když byli ještě malá děti. (K Janovi) Tak Jane, v přátelství se přeci nepřestává věřit.
Chlapec: Nebo bych snad měl věřit, že Tereza s Markem jsou stále mými přáteli? Poraď mi, maminko. Jsou? Kdyby byli, proč by… ne… nemohli by udělat nic z toho, co udělali. To oni zradili naše přátelství, a proto v něj nevěřím!
Bůh: Ježíši Kriste, vidíš to? Na co se tě vlastně ptám. Jistě, že vidíš. (K obecenstvu) Ale v jedno nemohl přestat věřit. Určitě ne. Víte, co je to? Určitě ano. (K Janovi) Jane, to jsi přestal věřit, že tvá maminka je na lepším místě? Že je stále s tebou? Opravdu? (poodstupuje dále a mizí ze scény).
Chlapec: Ale přeci jen věřím, maminko. Věřím, že vy jste stále se mnou, ať jste kdekoliv. A vy víte, že bych vás nikdy nedokázal zklamat a vynechat nedělní modlitbu. Slíbil jsem vám to na smrtelné posteli a to také dodržím. Miluju vás, maminko.

Chlapec vstává a odchází ze scény. Na scéně pohasínají světla a spouští se hudba. Do potemnělé scény vklouzává postava boha svítící v bílém oděvu. Nervózně pochoduje ze strany na stranu až do chvíle, kdy hudba utichá a Bůh zůstává na místě. Stále v potemnělé scéně začíná mluvit.

Bůh: (K obecenstvu) Zase neděle. Když jsem utvářel svět, doufal jsem, že v neděli budu odpočívat. Kdybych věděl, že mě lidé zaplaví kdejakými prosíky, stvořil bych osmý den. Jsem pořád v jednom kole. Lidé se ke mně modlí, žádají mě o pomoc, ale co mi dávají oni? No… nic. Jen by chtěli a sami nic nečiní. A do toho ten Jan. No jak já mu pomohu, jak já pomohu všem? To mi pomáhej Bůh! Vlastně, vždyť to jsem já… ach jo, už stárnu.
Hudba se opět zapíná a bůh se pomalu vytrácí ze scény. Za utichání hudby se rozsvěcejí světla.

Dějství třetí:

Chlapec vchází do kostela. Světí se svěcenou vodou a kráčí k oltáři s křížem Ježíše Krista. Pokleká, ruce sevřené v dlaních, připraven k modlitbě.

Chlapec: Otče náš, jenž jsi na nebesích…

Do scény přichází bůh. Jan ho však nevidí. Bůh stojí za ním a promlouvá k Janovi.

Bůh: Prosím?

Jan se polekaně otáčí, vstává a snaží se najít někoho, kdo by mohl mluvit. Nikoho však nenachází, ač pobíhá těsně kolem Boha. Chlapec potřepává hlavou a opět se začíná vkleče modlit.

Chlapec: Otče náš, jenž jsi na nebesích…
Bůh: No prosím?

Jan pomalu otáčí hlavu.

Chlapec: Kdo je to?
Bůh: No kdo asi? Volal jsi mě, nebo snad ne?
Chlapec: Bože?
Bůh: No vždyť říkám, prosím?
Chlapec: Ale já se teď modlím.
Bůh: Ale ty jsi mě volal.
Chlapec: Vlastně… nevolal. To já se jen tak modlím.
Bůh: Volal jsi mě, řekl jsi mé jméno, tak chceš se mnou hovořit, nebo ne?
Chlapec: Posvěť se jméno tvé…
Bůh: A to myslíš vážně?
Chlapec: Co mám myslet vážně?
Bůh: Že chceš posvěcovat mé jméno. Víš, co to znamená?
Chlapec: No – to znamená… že… no… já to vlastně nevím.
Bůh: To znamená, že mne uctíváš, že mé jméno je ti vzácné, že jsem pro tebe důležitý.
Chlapec: Jo, už tomu rozumím. Přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.
Bůh: A děláš proto něco?
Chlapec: Jestli proto něco dělám? Pochopitelně. Chodím přece do kostela.
Bůh: Myslel jsem, že se opravdu modlíš za to, aby mé království přišlo a má vůle se plnila. A to musí vždy začít právě u toho, který se za to modlí. Chceš-li být opravdu poslem mého království, tak musíš opravdu ty chtít to, co chci já.
Chlapec: Už to začínám chápat. Chléb nám vezdejší dej nám dnes.
Bůh: A uvědomuješ si, že tvá prosba obsahuje i tvůj závazek, že i ty se postaráš o to, aby lidé kolem tebe neměli nouzi?
Chlapec: A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.
Bůh: Ty odpouštíš? Vážně? A co Marek?
Chlapec: Marek je výjimka. To se nedá odpustit.
Bůh: Jsi upřímný. Ale dělá ti radost chodit po světě se svou zlostí?
Chlapec: To mi vůbec nedělá radost, Pane. Ale co mám dělat jiného?
Bůh: Odpusť Markovi, a já odpustím tobě. Přestaň se rmoutit kvůli tomu nepřátelství.
Chlapec: Nevím, jestli to dokážu, Pane.
Bůh: Neboj se, já ti pomohu.
Chlapec: A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Bůh: To ti splním rád, ale ty se musíš vyhýbat lidem a situacím, které tě pokoušejí ke zlému.
Chlapec: Jak to myslíš, Pane?
Bůh: Vždyť ty dobře znáš své slabůstky, své zlozvyky: slabou vůli, nespolehlivost, hádavost, nedostatek snášenlivosti. Nedej těmto pokušením žádnou šanci, postav se pevně proti nim a staň se opět tím, kým jsi býval. Je to tak prosté.

Jan sklání hlavu. Chvíli zírá do země, a pak prudce vstává.

Bůh: Copak to děláš, Jane?
Chlapec: Tohle byl ten nejtěžší Otčenáš, který jsem se v životě modlil. Já to vždy jen odříkával… Ale teď… teď to má něco společného se mnou… s mým životem… Neboť tvé je království i moc i sláva na věky, Amen. (odbíhá ze scény za volání) Marku, Terezko, kde jste?

Bůh se jenom tak poohlédl za prchajícím Janem a obrací se k publiku.

Bůh: Tomu se říká, zabít dvě mouchy jednou ranou. Janovi jsem pomohl a… Ach jo, já mu zapomněl říct, ať to káže ostatním. Ale jemu to dojde. A co vám?

Otáčí se a odchází ze scény. Scéna zhasíná a spouští se hudba… Konec.