Princezna Nia - Kapitola IV.

Kapitola IV.

  Okolí hradu Elden se hemžilo vojáky, kteří očekávali rozkaz svého velitele. Všechno se odehrávalo ve zmatku, jelikož ještě před pár okamžiky nikdo netušil, že armáda nepřátelských království míří směrem k Eldenu. Král nechal v mžiku povolat všechny své muže a sám se vydal do zbrojírny, aby se připravil na následující bitvu.
  „Vaše Veličenstvo, vrátil se náš zvěd. Jejich armáda má nejméně desetinásobnou přesilu,“ informoval krále jeden z jeho velitelů. „Nemáme proti nim šanci. Zastihli nás nepřipravené.“
  „Myslíš si, že to nevím?“ odsekl král. „Nemíním však s nimi vyjednávat. Jejich mírové podmínky jsou absurdní. To raději pošlu všechny své muže na smrt, než bych se měl před nimi sklonit. Nech mi připravit koně. Jdeme do bitvy.“
  „Jak ráčíte poroučet, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl velitel a povolal několik sluhů, aby přichystali krále do boje.

  „Co to děláš?“ ozvala se myšlenka v zákoutí králova svědomí. „Opravdu chceš jít na smrt? Ty a všichni tví muži. Copak ti jich ani trochu není líto?“
  „Copak mám na vybranou?“ zabručel král. „Žádná jiná možnost není. Jestli mám padnout, tak budu mít hlavu vztyčenou. A ty už mlč!“
Král se přistrojil do brnění, popadl svůj meč, nasedl na svého koně a vyjel před hrad, kde k němu vzhlížela armáda jeho mužů. Někteří měli bojovnou náladu, u většiny však převládal strach a nejistota. Král Marcas se rozhodl své muže povzbudit svou poslední řečí, která se od něj v této situaci vyžadovala.
  „Vojáci,“ začal král, „dnešní den vejde do dějin jako den, kdy se lidé v tomto malém království postavili na odpor cizím uzurpátorům, kteří nás chtějí dobýt a zničit. Tento den je dnem, kdy za svobodu všech mnozí z nás zaplatí životem, za to však budou známi jako hrdinové, kteří se nebáli bojovat za správnou věc.“
  „Tou správnou věcí máš na mysli svou hlavu?“ ozvalo se znovu svědomí. „Proč jim neřekneš pravdu, že jsi neschopný despotický král?“
  „Ticho!“ zakřičel král.
  Přihlížející se tázavě dívali na krále a přemýšleli, jestli náhodou nezešílel. Při jeho projevu nikdo nevydal ani hlásku, tak proč najednou křičí, aby všechny utišil?
  Král si povšiml podivných pohledů svých vojáků, proto se rozhodl pokračovat ve své řeči, jako by se nic nestalo.
  „Jak už jsem řekl. My bojujeme za svou svobodu, já bojuji za vaši svobodu, ať mě to stojí cokoliv. Kdo jde se mnou?“
  Z davu se ozvaly nadšené výkřiky. Králi se podařilo alespoň částečně motivovat své muže, kteří ani náhodou neměli ponětí, jak velká armáda proti nim bude stát. Velitelé převzali velení nad svými oddíly a začali vytvářet obranné formace. Král vše zpovzdálí pozoroval a gratuloval si, že to tak dobře zvládl. A bylo mu jedno jak dnešní bitva dopadne.

  Uprostřed vřavy bitevního pole padal k zemi jeden muž za druhým. Zem se barvila do ruda krví mrtvých vojáků. Král Marcas dávno zjistil, že v této bitvě nemá jeho vojsko šanci, rozhodl se proto pro útěk. Obrátil svého koně a prchal pryč před zvuky ostří mečů, které do sebe narážely, zvuky vzduchem svištících šípů a před zvuky umírajících vojáků. Prchal a sám nevěděl kam.
  Náhle zpoza stromu vyskočila zahalená postava. Králův kůň se vylekal, postavil se na zadní, shodil krále a utekl. Král se zvedl ze země a vytasil svůj meč. Nikoho však před sebou nespatřil.
  „To jsi pěkný král, když prcháš s bitvy,“ uslyšel král zastřený hlas.
  „Kdo je tam?“ váhavě pronesl král. „Ukaž se, ať jsi, kdo jsi.“
  „Já jsem tvůj vrah,“ zaskřehotal hlas a v tom samém okamžiku projel královou hrudí šíp.
  Král chytil šíp a padl na kolena. V dáli uviděl siluetu postavy, která v rukou držela luk.
  Postava znovu promluvila: „Byl jsi moc zlý král a já jsem ten, kdo vykonal pomstu za všechny nevinné lidi, kterým jsi kdy ublížil. To je tvůj osud. Zemřeš zde a všichni se dozví o tvé zbabělosti. Tvůj lid bude rozprášen a tvůj hrad srovnán se zemí. Nikdo tě nebude litovat a nikomu nebudeš chybět. Byla to tvá volba.“
  Královi se obraz jeho vraha rozpíjel před očima. Svalil se na zem a naposledy zašeptal: „Ne!“

  Na jasném nočním nebi zářily miliony hvězd. Prudký studený vítr ohýbal větve stromů a vířil sny všech obyvatel Eldenu, kteří se poddávali spánku. Noc byla neklidná a neklidný byl i král Marcas, který se právě probudil ve své komnatě. Jaký to byl divný sen? Král by byl přísahal, že to všechno bylo jako skutečné. Ta bitva, ti vojáci, jeho vrah. Počkat. Znamená to snad, že jej chce někdo zabít a získat jeho království?
  Král vstal z postele a začal vzrušeně přecházet po pokoji. Zastavil se u okna a pohlédl na jasně zářící měsíc. Byl úplněk.
  „Marcasi,“ ozvalo se za královými zády.
  Král se otočil a spatřil ducha svého praděda Torana. Z výrazu krále bylo patrné, že k tomuto setkání nedochází poprvé.
  Král se otázal: „Co to mělo znamenat? Byl to jen sen, že ano?“
  „Já bych řekl, že to bylo varování,“ odpověděl duch. „Jsme teď blízko, velice blízko a ty nesmíš udělat chybu. Tohle tě nejspíše mělo upozornit, aby sis znovu uvědomil své priority.“
  „Já vím, že jsme blízko. A slibuji vám, že až dopadnu potomka vašeho vraha, naložím s ním tak, jak ode mne očekáváte,“ řekl král. „Nesmím udělat chybu a přísahám, že ji neudělám. Nedopustím, aby se proroctví naplnilo. Nikdy!“
  „Dobrá, věřím ti,“ uklidnil krále Toranův duch, „prozatím však buď na pozoru. Především své nepřátele si musíš držet blíž než kdy dříve. A ty moc dobře poznáš, kdo je tvůj nepřítel, že ano?“
  „Ano,“ dodal král a znovu se zadíval na měsíc. Jakmile se otočil zpět do místnosti, duch jeho praděda, krále Torana, v ní už nebyl.

  Princeznu probudil křik její služebné. „Vaše Výsosti, Vaše Výsosti, rychle se probuďte, to musíte vidět.“
  „Co se děje, Deidro?“ vylekala se princezna. „Co se stalo, že je to tak naléhavé?“
  „Vaše Výsosti, to… , já…, ono…“ snažila se ze sebe dostat komorná, „to musíte vidět na vlastní oči.“
  Princezna hbitě vstala z postele, oblékla si první šaty, které měla po ruce a spěchala za komornou. Komorná mířila ke královskému hřebčínu.   Princezna již tušila, proč ji sem komorná vede, nevěděla však, jestli se jedná od dobrou nebo špatnou zprávu.
  Jakmile princezna se služebnou vstoupily do stáje, kde přebývalo malé nemocné hříbě, uviděla Nia Aislin, jak se se sklání nad hříbětem, a obávala se nejhoršího. Aislin se napřímila a s úsměvem na rtech pohlédla na Niu, která nyní věděla, že mají vyhráno.
  „Bude v pořádku, Vaše Výsosti,“ pronesla Aislin.
  „Já jsem tak šťastná, Aislin,“ usmála se princezna.
  Aislin se náhle zamračila.
  „Děje se něco?“ zeptala se Nia. Než se však dočkala Aislininy odpovědi, všimla si, že do stáje vstoupil její otec.
  „Dobré ráno, Vaše Veličenstvo,“ uklonila se Aislin a zároveň s ní i komorná Deidra, která poté opustila stáj.
  „Dobré ráno,“ odvětil král. „Vidím, že hříbě je zdravé,“ pronesl a cynicky se ušklíbl na Aislin.
  „Ano, Vaše Veličenstvo,“ řekla Aislin. „Dostalo se z nejhoršího a očekávám, že do zítra už bude v pořádku. V noci jsem se probudila a nemohla jsem spát, proto jsem šla sem a celou noc na hříbě dohlížela. A můžu říct, že…“
  „Děkuji, ale podrobnosti vědět nepotřebuji,“ přerušil král Aislin.„Ač takové věci často nepronáším, odvedla jsi skvělou práci. A abys věděla, že já dobrou práci ocenit umím, nabízím ti místo královského štolby.“
  „Děkuji, Vaše Veličenstvo,“ poděkovala Aislin, „ale nevím, zda-li tuto nabídku mohu přijmout. Měla bych se vrátit domů.“
  „Rozmysli si to. Práce královského štolby je velmi dobře placená a zde by o tebe bylo dobře postaráno,“ nabídl král. „Pokud na tebe ovšem doma nečeká tvůj vyvolený či dokonce manžel. V tom případě by ode mne bylo nerozumné ti bránit v tom, aby ses vrátila a dělala to, co je tvou povinností.“
  Král se trefil přesně do černého a moc dobře to věděl. Znal povahu takových lidí, kteří si myslí, že jsou natolik svobodní, že můžou dělat, co se jim zachce, že jsou svobodnější než samotný král. Věděl, že Aislin mezi ně patří, poznal to už na první pohled. Mladá vzdorovitá dívka – taková určitě nemá v hlavě vdavky. A také věděl, že i kdyby se mu nechtěla podvolit a domů se přece jen vrátila, on už si najde cestu, jak ji zkrotit. Měl ji v hrsti.
  Aislin nebyla hloupá a hned poznala, o co králi jde. Mimo to ale věděla, že králova nabídka je opravdu velkorysá. Měla by práci a za nějaký čas by měla i dostatek peněz, aby se mohla postarat o babičku, a k tomu všemu by se nemusela vdávat. Jenomže sloužit králi Marcasovi je horší než nějaké manželství, i kdyby to nemělo být napořád.
  Král se procházel po stáji a netrpělivě očekával Aislininu odpověď. Mezitím k Aislin přistoupila Nia. Chytila ji zezadu za ramena a zašeptala: „Prosím.“
  Ten okamžik dodal Aislin sílu, a tak řekla: „Vaše Veličenstvo, vaši štědrou nabídku přijímám.“
  „To bychom měli,“ zaradoval se král, „takže od teď je z tebe královský štolba. Jistě víš, co taková práce obnáší. Jen bych ti rád připomenul, že se budeš zodpovídat mně a jenom mně. Je ti to jasné.“
  „Ano, Vaše Veličenstvo,“ vztyčila Aislin hlavu na znamení toho, aby si král uvědomil, že ona se jen tak zlomit nenechá.
  „Výborně,“ odsekl král, „zítra se u mě budeš hlásit a podáš mi zprávu o stavu hříběte. Zatím sbohem.“
  Aislin se úklonou rozloučila s králem, jenž byl již na odchodu. Vtom se do rozhovoru zapojila Nia.
  „Otče, smím vás o něco požádat,“ zeptala se.
  „Copak, dcero?“ zastavil se král a s nelibostí ve tváři se podíval na princeznu.
  „Ráda bych, abyste mi dovolil vyjet si na Cerusovi. Slibuji, že se do odpoledne vrátím. A ráda bych, aby mě doprovodila Aislin. Můžete věřit tomu, že ona mě zpátky přivede, i kdybych nechtěla,“ prosila Nia.
  Král byl již značně otrávený tím, kolik času zde musel strávit a jaké nepodstatné věci musel řešit, takže nakonec svolil. Měl přeci pojistku. V případě, že by se něco stalo, mohl potrestat Aislin. A tato myšlenka se mu opravdu zamlouvala.
  Nia otci poděkovala, a když král odešel, zůstala ve stáji s hříbětem sama s Aislin.
  „Říkala jsem ti, že to dobře dopadne,“ snažila se Nia povzbudit Aislin.
  „Jak pro koho, Vaše Výsosti,“ odpověděla Aislin, „vy ode dneška nemusíte sloužit králi, kterého celé jeho království nenávidí. Ale nemyslete si, neudělala jsem to jenom kvůli vám. Každopádně jestli si chcete vyjet, je nejvyšší čas se nachystat.“
  „Skočím do kuchyně, aby nám kuchař nachystal nějaké jídlo na cestu,“ navrhla Nia. „Mám-li být upřímná, jsem neskutečně šťastná, že nebudu muset obědvat se svým otcem.“
  Aislin souhlasila a šla osedlat koně – princeznina Ceruse a svého Abastora. A když bylo vše nachystáno, všichni čtyři s nadšením vyjeli z hradu.

  Koně vesele cválali. Byli spokojení, když konečně mohli pobíhat venku po čerstvém vzduchu. Projížděli malým lesíkem. Listí ze stromů už skoro všechno opadalo a příroda byla tichá a chystala se k zimnímu spánku.
  „Kam to jedeme?“ zeptala se Aislin.
  „To uvidíš,“ řekla Nia, „chci ti ukázat místo, které mám nejraději.“
  Koně stoupali do mírného kopce, a když dosáhli vrcholu, před zraky Aislin se objevila nádherná scenérie. Výhled do údolí byl neskutečně krásný, téměř jako z pohádky.
  Aislin se zatajil dech: „To je nádhera.“
  „Měla bys to tady vidět na jaře,“ namítla Nia, „to je teprve nádhera. Ptáci si tu prozpěvují, celá zem je posetá květinami a pohled do údolí je mnohem úžasnější.“
  Obě dívky seskočily ze svých koňů, které následně volně vypustily do okolí. Aislin rozprostřela na zem kůži, aby si společně mohly sednout.
  „Poprvé mě sem vzala moje matka,“ začala vyprávět Nia. „Byla jsem ještě hodně malá, ale pamatuji si, že jsem si tohle místo zamilovala. Ty jeho barvy, tu jeho vůni, znala jsem tady skoro každé stéblo trávy.“ Nia začala vzpomínat: „Společně jsme tady jezdívaly každou chvíli. Byly to snad ty nejšťastnější okamžiky mého života. Jenomže pak má matka vážně onemocněla a já zde byla naposledy v den, kdy zemřela.“
  „To je mi líto, Vaše Výsosti,“ pronesla Aislin, „určitě vám moc chybí.“
  Nia na Aislininu poznámku neodpověděla, pouze se zahleděla směrem do dáli.
  „Dnes je velice chladno. Myslím, že letošní zima bude opravdu těžká,“ otřásla se po chvíli Nia.
  Možná to bylo tím, že Aislin cítila, že princezně skutečně není moc teplo, nebo možná tím, že si Aislin povšimla, že princezně stékala po tváři slza jako vzpomínka na její matku. Ať to bylo tak nebo tak, Aislin se přisunula k Nie, setřela jí slzu z tváře a objala ji tak pevně, jak jenom uměla. Nia se v Aislinině objetí cítila bezpečně. Položila hlavu na její rameno, zavřela oči a představovala si, jaké by to bylo, kdyby některé věci byly jiné, kdyby nebyla princezna a nemusela si vzít za manžela prince Viktora, kdyby…

  „Vaše Výsosti, já mám už docela hlad,“ poznamenala Aislin, „nechtěla byste se najíst?“
  „To není špatný nápad, Aislin.“
  Aislin už se zvedala, že pro jídlo dojde, vtom ji Nia zastavila: „Zůstaň sedět, já pro to zajdu. Nejsi moje osobní služka, abys mě musela každou chvíli obskakovat.“
  Aislin tedy zůstala sedět. Byla ráda, že si princezna nebere příklad ze svého otce a nejedná s ní jako s kusem hadru. Třeba nakonec sloužit na hradě nebude takové utrpení, jak si zpočátku myslela.
  Princezna se vrátila s jídlem. „Víš, Aislin, zajímala by mě jedna věc.“
  „Ano, Vaše Výsosti?“ zpozorněla Aislin.
  „Já vím, že mi do toho nic není, a jestli nechceš, tak mi odpovídat nemusíš. Ty se nechceš vdávat?“
  Aislin bleskla po Nie pohledem. „Upřímně, Vaše Výsosti, představa, že bych měla strávit celý život s někým, koho nemiluji, a být tomu člověku naprosto zavázaná, mi je proti srsti.“
  „Jak to myslíš?“ podivila se Nia.
  Aislin s odpovědí váhala. Vzápětí si však Nia vybavila její rozhovor s babičkou.
  „Kolikrát jsem ti, děvče, říkala, že s tím máš přestat. Copak se sluší vodit si k sobě domů dámské návštěvy a nechávat je přespat u sebe v posteli? Je to sice tvoje věc, ale měla by sis dávat pozor. Lidé jsou zlí a už jenom za tohle by ses mohla dostat do královského žaláře.“ Takhle přesně to babička řekla.
  „Takže je to pravda?“ otázala se Nia.
  Aislin se ohradila: „Co má být pravda, Vaše Výsosti?“
  „To, že jsem nebyla první žena, která spala ve tvé posteli,“ vydala ze sebe Nia.
  Aislin marně doufala, že princezna tenkrát neslyšela celý rozhovor, který vedla s babičkou, a netušila tak, koho si vodí domů. Teď bylo její tajemství vyzrazeno.
  „Ano, je to pravda, Vaše Výsosti,“ začervenala se Aislin, „já…, proto se nechci vdávat. A klidně udělám cokoliv, abych se tomu vyhnula. Na světě není muže, do kterého bych se mohla zamilovat. Já vím, že se to nemá, ale zkuste poručit něčemu, co pro vás je a vždy bylo přirozené. Je možné, že král něco tuší, přesto vás moc prosím, neříkejte to nikomu.“
  Nia pohlédla Aislin do očí: „Slibuji, nikomu to neprozradím. Ale něco za něco.“
  „Cokoliv si budete přát, Vaše Výsosti,“ přísahala Aislin, „řekněte, co pro vás mám udělat.“
  „Pověz mi. Jaké to je políbit jinou ženu?“ zeptala se Nia, majíc v očích výraz dětské nevinnosti.
  „Opravdu to chcete vědět, Vaše Výsosti?“ chtěla se ujisti Aislin. „To je vše, oč žádáte?“
  „Ano,“ řekla princezna a z jejího projevu bylo poznat, že to myslí vážně.
  Aislin netušila, jak by něco takového mohla popsat slovy. Přesto věděla ještě o jedné možnosti, jak by princezně mohla vysvětlit, jaké to je. Princezna vytušila, na co Aislin myslí, přesto nebyla schopná se bránit. Pouze sledovala, jak ji ta okouzlující dívka přitáhla k sobě za lokty a nechala ji vpít se do svých očí.
  Aislin si povšimla toho, jak je princezna bezbranná. Nechtěla toho využít, ale nemohla už couvnout. Nepřemýšlela o tom, že dělá něco, co by neměla. Nebyla schopná přemýšlet o ničem. Naklonila svou hlavu k princezně a v jednom jediném výdechu své teplé rty spojila s těmi princezninými.