Noční víla

Jdu si sám netknutou krajinou,
když spatřím tebe samotnou, nevinnou.
Já poutník těch cest dalekých,
ty krásná víla modrých řek odvěkých.
Ten obraz v hlavě stále mám,
a až nadosmrti si ho uchovám.
Skála a z ní vodopád,
Pod ní tebe nahou vidím stát.
Zlaté vlasy, než slunce jasnější,
Křivky těla, než bohyně ladnější.
Holá kůže, hebká, jemná, jak zář Luny,
Oči černé, hluboké, jak Tartar samotný.
Rty plné, rudé, jak holubí krev,
Tvůj pohled vyrazil mi dech.
Uzřelas mne, hledíme si do očí,
je to věčnost, která nikdy nekončí.

Kývneš na mne, říkáš: „Pojď za mnou,“
a mé nohy už se brodí zvlněnou hladinou.
Hlas tvůj ještě doznívá mi v uších,
Zní, jako když řeka tiše šumí.
Jak vítr ve větvích šeptající,
jak slavík své lásce zpívající.
A už stojím před tebou,
tentokrát ne oči, ale rty naše se střetnou.
Jsou tak měkké, dychtivé a ty tak nádherná,
vnímám tvoji vůni, je jak louka rozkvetlá.
Mám pocit, že jen pro nás čas se zastavil,
jen pro nás dva, jen na pár chvil.
Ponoříš se a já plavu za tebou,
tou hlubokou, modrou vodou studenou.
Miluješ mne? Hledíme si do očí,
je to věčnost, která nikdy nekončí.

Hledíš na mne, šeptáš mi do uší.
Co? To nikdo netuší.
Kývnu jen na srozuměnou,
tentokrát ne rty, ale těla naše se střetnou.
Vnímám jen žár tvojí kůže,
a kolem nás rozkvétají růže.
Lásku, vášeň zračící,
a tvé rty zas tiše šeptající.
Naše těla se jen tiše vlní,
v tichém a dokonalém souznění.
Pronikám do tebe, stále hloub a hloub,
ani na vteřinu jedinou nenecháš mě vydechnout.
Chladná voda, kamenný břeh a měkká tráva,
ležíš na mně a sama jsi tak ráda,
Že zbloudil jsem v tento kraj nedotčený lidskou rukou,
a spatřil tvoji krásnou tvář andělskou.
Miluješ mne, hledíme si do duší,
je to věčnost, která nikdy nekončí.

Proud řeky tiše zurčící,
tvé oči smutně plačící.
Říkáš: „Už musím jít, svítá,“
V těch mých se zase blýská.
„Ještě chvíli počkej,“ šeptám,
a na nic víc se tě neptám.
Ty se mnou zůstáváš,
avšak po chvíli usínáš.
S prvním ranním paprskem přepadá mě strach,
a tvé tělo náhle rozpadá se v prach.
Od těch dob stále u té řeky bloumám,
a tebe ve vodním odrazu hledám.
Zemřít toužím, avšak sám se toho bojím,
jak se s tebou shledat, nevím.
Miluji tě, hledíme si do duší,
smrt je věčnost, kterou nic nekončí.

Tys byla pro mě tou jedinou,
Vílou, božskou, andělskou, nevinnou.
Nůž se noří do mého srdce,
A teplá krev zbarvuje mi ruce.
Plamínek života ve mně zhasíná,
Smrtí nic nekončí, teprve začíná.