Princezna Nia - Kapitola III.

Kapitola III.

  Nádvoří hradu Elden bylo potemnělé a liduprázdné. Na kamenných zdech se jen občas mihl stín některého z procházejících strážců. Král Marcas nechával hlídat každý metr čtvereční hradu. Říkával, že správný král nemůže jít nikdy spát, pokud si není zcela jistý, že jeho hlava je v bezpečí. V období válek to platilo dvojnásob.
  Pomalu se blížil čas spánku, král však zadumaně seděl ve svých komnatách a díval se z okna. Přemýšlel, jak se zachová, až jeho muži objeví jeho dceru. Neuvažoval ani tak nad tím, jestli princezně odpustí – to neměl v žádném případě v úmyslu. Spíše potřeboval přijít na způsob, jak ji přimět k poslušnosti. Znovu pohlédl z okna a hluboce se ponořil zpět do svých úvah.

  Princezna v podhradí vyčkávala, než začne padat tma, aby měla větší šanci navrátit se domů bez velkého rozruchu. Teď nastala ta správní chvíle. Sebrala veškerou odvahu a zamířila k hradní bráně. Věděla, že tenhle okamžik nastane. Pomalu se blížila a čím dál více toužila otočit se a zamířit na opačnou stranu. Cerus její rozrušení vycítil a neklidně zavrtěl hlavou.
  „Já vím. Taky bys ses nejraději nevracel. Ty to alespoň neschytáš jako já.“
  Nia sklopila oči a povzdechla si: „Ach, Aislin. Jak já ti závidím.“
Princezna rozvážně dojela k bráně. Pozdravila stráže a už jim chtěla ukázat své tetování na znamení toho, že je králova dcera a oni ji musejí pustit dovnitř, když v tom se stráže uklonili a pronesli: „Vítejte zpátky, Vaše Výsosti, Jeho Veličenstvo, král Marcas, už vás očekává.“
  „Otec mě očekává?“ řekla si spíše pro sebe překvapená Nia a vstoupila na nádvoří. Za pomoci jednoho ze strážců sesedla z Ceruse, kterého předala strážci k ustájení.
  Nia se chtěla vydat do svých komnat. Neměla náladu na setkání se svým otcem. Chtěla být co nejdříve ve své posteli. Dala se proto do spěšné chůze. Jakmile přešla na opačnou stranu nádvoří, uslyšela známý hlas.
  „Princeznička se nám uráčila přijít domů.“
  Princeznu z toho hlasu a z ironie v něm mrazilo v zádech. Neměla sílu se otočit a čelit svému otci.
  „Nechceš mi říct, kde jsi celé dva dny byla?“
  Nia se obrátila směrem k otci odhodlaná na svou obhajobu něco říct. Nezmohla se však na víc než vzdorovitý pohled.
  „Tak odpovíš mi?“ rozburácel se král Marcas.
  „Otče, já, já … není to tak jak si myslíte, “ zkoušela vysvětlit Nia, „stala se mi nehoda a já, já se nemohla vrátit.“
  „Tak nemohla vrátit? Nemohla vrátit? Co si to vymýšlíš?“
  Král Marcas se rozzuřil tak, že nebohou princeznu uhodil do tváře.
  „Já jsem tvůj král. A ani to, že jsi moje dcera tě přede mnou neomlouvá. A buď ráda, že tě dříve nenašel někdo z mých můžu. Ale ani tak si nemysli, že ti tohle jen tak odpustím, dceruško. A teď běž okamžitě do svého pokoje.“
  Princezna se rozplakala a co nejrychleji utíkala do svých komnat. Tam se položila na postel a naříkala na to, jak je život nespravedlivý a jak je její otec nesnesitelný. Stále cítila jeho dlaň na své tváři, na niž jí teď stékaly slzy. A s každou další slzou princezně ubývalo vzdoru, který měla vůči svému otci. Už si nemůže hrát na silnou, nemůže. Musí sklopit hlavu, jít a být poslušná. Jedině tak přežije.

  Aislin byla v tu dobu na cestě domů. Lépe řečeno seděla na okraji lesa nedaleko hradu a dívala se směrem na Elden. Původně po rozloučení s princeznou chtěla okamžitě vyrazit zpátky, ale nakonec si uvědomila, že bude rozumnější se někde utábořit než putovat domů přes noc. Z tohoto místa měla nádherný rozhled do okolí. Přestože král své muže pravděpodobně již svolal zpátky na hrad, nemohla Aislin tušit, zda na nějakého nenarazí.
  Než sem Aislin dorazila, ulovila si po cestě něco k večeři, posbírala nějaké dříví na oheň a pustila Abastora, aby se mohl proběhnout. Byla teď sama, sama v zajetí svých myšlenek. Tohle se jí často nestávalo. Vetšinou po tak náročném dni byla ráda, když rozdělala oheň, když na něm měla co uvařit, když měla co pít a měla kde hlavu složit. Dnes bylo ale vše jinak.
  Je zvláštní, jak s jedním okamžikem se změní spousta věcí, jak se mění myšlenky, pocity, běh událostí a jak se mění i samotní lidé. Aislin si připadala pořád stejně, bylo tam ovšem jedno malé „ale“. Malé „ale“, které poukazovalo na to, že je přece jenom něco jinak.
  Ať tak či tak, Aislin si užívala pohled na temný a nyní snad i trochu strašidelně vypadající Elden. Mezi lidmi o něm kolovala spousta pověr. Pověry o tom, jak při každém úplňku z hradu vychází duch krále Torana, praděda krále Marcase, jenž hledá svého vraha, aby se jim mohl pomstít. Pověry o tom, že až se najde jeden válečník, který bude statečnější a chytřejší než všichni ostatní, který povede svůj lid do krvavé bitvy, že teprve až jeho krev padne na zem v okolí hradu, bude toto království svobodné.
  Podobných pověr existovala spousta. Všechno to však byly pouhé povídačky, kterým Aislin nevěřila. Ač byl toho večera úplněk, ducha krále Torana neviděla. Také si nemyslela, že by se v tomto kraji mohl najít někdo, kdo by byl chytřejší než ostatní a dobrovolně by vstoupil do Marcasovy armády. To by žádný moudrý člověk neudělal.
  Při pohledu na zářící měsíc Aislin usoudila, že moudrý člověk by nyní šel okamžitě spát a nepřemýšlel nad snůškami řečí, které vedou lidé jenom proto, aby si dávali nějakou naději, že v tomhle království bude možné jednou slušně žít. Aislin si však nehodlala stěžovat na svůj život – jestli něco uznávala, tak to bylo to, že svůj osud si píše každý sám. Proto se postavila, obrátila se zády k hradu a šla si připravit ležení. Přiložila do ohně zbytek větví, co měla, položila se na zem, zabalila se do kůží a šla spát.

  Za prvního ranního zpěvu ptáku byla již Aislin na nohou a balila své věci. Jakmile byla nachystaná, k jejímu tábořišti dorazil Abastor. Ti dva byli opravdu sehraný pár. Abastror vždy přesně věděl, kde najde Aislin a Aislin věděla, že Abastor se objeví vždy, když ho potřebuje. Bylo to více než jen přátelství mezi člověkem a koněm a Aislin moc dobře věděla, že kdyby se náhodou Abastorovi něco stalo, tak oddaného přítele už nikdy nenajde. Oba se spolu nejprve přivítali. Aislin objala Abastora nezvykle silně kolem krku, jako by mu chtěla dát najevo, že noc o samotě pro ni nebyla zrovna příjemná. Po tomto krátkém přivítání však už vyrazili zpátky domů.

  Princeznino ráno bylo poněkud odlišné. Sama byla až překvapená, že mohla spát tak dlouho. Nevzbudily ji ani první sluneční paprsky, ani obvyklý hradní ruch. Dokonce očekávala, že ji nechá vzbudit otec. Ten měl velice rád ve zvyku Niu komandovat tím způsobem, že ji rozkazoval, kdy má co dělat. Dnešního rána se však Nia ničeho podobného nedočkala. Naštěstí. Stále ještě byla unavená z dlouhé cesty a byla ráda, že nemusí nic dělat.
  Po chvíli se ozvalo rozpačité zaklepání.
  „Vaše Výsosti, je připravena snídaně,“ vstoupila do pokoje princeznina komorná. „Král Marcas vás důrazně žádá, abyste co nejdříve dorazila za ním.“
  „Děkuji, Deidro,“ kývla princezna na komornou, „přines mi, prosím, nějaké šaty a vyřiď otci, že hned přijdu.“
  Komorná se uklonila a šla princezně sehnat nějaké oblečení. Za chvíli se vrátila a položila na postel fialové šaty zářící jako ametyst a černé střevíce.
   „Chcete pomoct s oblékáním, Vaše Výsosti?“ zeptala se komorná princezny.
  „Zvládnu to sama,“ odvětila Nia.
  „Doufám, že se vám můj výběr líbí. Královi budou určitě po chuti, obzvláště dneska,“ poznamenala komorná Deidra.
  „Ano, jsou krásné, můžeš jít, Deidro,“ dodala Nia, nechápajíc Deidřinu poslední poznámku. Myslela na to, že královi může být úplně jedno, co má ona na sobě, stejně nebude při snídani o nic příjemnější, než byl včera večer.
  Komorná se tak znovu uklonila a tentokrát odešla vyřídit princeznin vzkaz králi Marcasovi.

  Obyčejnému člověku by se při pohledu na královskou snídani mohlo zdát, že se ocitl v říší zázraků. Obrovský dlouhý stůl byl plný jídla i přes to, že u něj seděl jen samotný král. Bylo tomu tak kvůli toho, že on sám nikdy nevěděl, na co bude mít zrovna chuť. Proto nechal své sloužící nachystat spoustu jídel, aby on – král – mohl být spokojený, ať už si zamane cokoliv.
  Do jídelny vstoupila princezna Nia a slušně pozdravila: „Dobré ráno, otče.“
  Král Marcas po ní střelil nepříjemným pohledem, ale neodpověděl.
  „Smím vědět, proč jste mě zde nechal zavolat a proč musím být oblečená do těchto šatů?“ otázala se princezna a poukázala na své nádherné šaty, které se svou vznešeností příliš nehodily k snídani s otcem. „Myslela jsem, že podobné šaty se nosí jen při zvláštních příležitostech, a neshledávám rozumným je používat při obyčejných událostech, jako je tato.“ Princezna se snažila, aby její otázka nepůsobila útočně, ale aby zároveň vzbudila v otci potřebu odpovědět.
  „Toto je zvláštní příležitost,“ zareagoval král, „dokonce mimořádně zvláštní. Chtěl bych tě s někým seznámit.“
  Z tmavého koutu vystoupila postava, které si Nia předtím nevšimla. Byl to urostlý muž a podle jeho postoje a oblečení Nia odhadla, že to nebude nějaký prosťáček. Ba co víc, tenhle vypadal na někoho z královského rodu.
  „Nio, dovol mi, abych ti představil prince Viktora, syna krále Ivera – vládce země Darkswen. Princ Viktor nás poctil svou návštěvou, aby mě požádal o tvou ruku.“
  Nia zírala na prince Viktora a stála přikovaná k zemi neschopná jakéhokoliv pohybu. Jestli si včera v noci řekla, že si bude hrát na hodnou dceru, jenom aby získala zpět otcovu přízeň, dnešním dnem král Marcas definitivně zlomil vaz její naději na život, o kterém by si rozhodovala ona sama. Stála tam a nyní chápala, proč je oblečená do těchto šatů, a stejně tak chápala, že ji nakonec nezbude nic jiného, než se otcově vůli podřídit. Věděla totiž jistě, že on s nabídkou prince Viktora souhlasil. Nemusel to ani říkat, Nia to vyčetla z jeho vítězoslavného výrazu ve tváři.
  Král ještě podotkl: „Samozřejmě si tě nemůže vzít hned teď, ačkoliv bych mu to velice rád umožnil. Vaše svatba tedy proběhne až v den, kdy ti bude osmnáct let – tak, jak si to žádají naše zvyklosti.“
  Princezna byla v koncích a tentokrát se nezmohla ani na vzpurný pohled. Tentokrát byly její oči plné beznaděje obráceny k podlaze. Kéž by se sem nikdy nebyla vrátila.
  „To je tedy z mé strany vše. Nyní, má drahá dcero, se můžeš v klidu nasnídat,“ zakončil svou řeč král, „já zatím provedu prince Viktora zde po hradu.“
  Půl roku. Přesně za půl roku se Nia bude vdávat. Kdyby mohla, tak by se rozutekla za Cerusem a společně by odjeli někam daleko, ale tentokrát by se už nevrátili. Jenomže jak Nia zjistila, její otec zakázal všem sloužícím pouštět ji do blízkosti královských stájí, a tak Nia nemohla ani navštívit svého jediného přítele, kterého zde na hradu měla.

***

  Plynuly dny a plynuly noci a Aislin se od svého návratu domů začala pomalu vracet do své všední reality, jako by se nikdy nic nestalo. Všechen její čas byl nyní naplněn pomáháním babičce a shromažďováním zásob na zimu. Bylo třeba zaopatřit dostatek dřeva a hlavně jídlo, které se pak v období zimy těžko shánělo.
  Aislin byla na jednu stranu ráda, že nemohla ani chvilku zahálet. Už od dětství byla šťastná, když byla k něčemu užitečná. Její život tak byl naplněn radostí a dostával smysl. Neuměla tudíž pochopit, co může naplňovat třeba takového krále Marcase. Celý den jenom všem rozkazuje, spřádá plány, jak přinutit všechny své poddané k naprosté oddanosti a poslušnosti, a tyranizuje své sloužící. Alespoň to se o něm tradovalo. Aislin byla natolik tvrdohlavá, že pro ni bylo nepředstavitelné, kdyby měla byť jen jeden den králi posluhovat. Nedokázala by snášet jeho opovrhující řeči a ostatní jeho manýry.
  Aislinin život v chaloupce na mýtině u lesa byl pokojný, i když občas tvrdý. Od malička zde vyrůstala s babičkou a spolu jim bylo dobře. Babička naučila Aislin jak se nebát těžké práce a jak si vážit všeho, co člověk má, ale také spoustu jiných užitečných věcí. Aislin byla vděčná, že má někoho, kdo pro ni tolik znamená a komu může tak důvěřovat. Přesto měla poslední dobou babička jisté obavy.
  „Aislin, mohla bych si s tebou o něčem promluvit?“ otázala se jednou u večeře babička.
  „Ale jistě. Trápí vás snad něco, babičko?“
  „Mám starost o tebe. Jsi už téměř dospělá. A myslím, že je na čase, aby sis uvědomila, co chceš dál dělat se svým životem.“
  „Babičko, vždyť víte, že se vdávat nechci. Nevěřím v to, že člověk může být šťastný, když si někoho vezme jen z povinnosti.“
  „Já vím, Aislin. Já tě přeci znám a nenutila bych tě do něčeho takového. Jen by ses to podle mého názoru měla snažit pochopit. Já vím, co chceš říct,“ zarazila babička Aislin dříve, než stihla něco namítnout. „To není to, co chceš. Ale věř mi, že lidem kolem nezáleží na tom, co chceš ty. Oni si myslí svoje, takže dříve či později budeš muset začít hrát podle jejich pravidel.“
  Aislin věděla, že se babička nemýlí. Také o tom již několikrát uvažovala a pravdou bylo, že pokaždé raději začala přemýšlet o něčem jiném, než aby se musela postavit faktu, že se od ní jako od ženy očekává pouze to, že se provdá. Bylo zde ještě jedno pravidlo, podle kterého mohla hrát. Kdyby si našla práci, díky níž by podle měřítek lidí byla prospěšná celému království, nikdo by se pak nestaral o její soukromý život. Jenomže najít nějakou takovou práci pro ni bylo téměř nemožné. Řemesla se dědily s otce na syna a pro obyčejnou toulavou holku nikde nezbývalo místo.
  „Slibuji, že o tom budu uvažovat. Nyní už půjdu spát. Ráno mám spoustu práce. Dobrou noc, babičko,“ zakončila rozhovor Aislin.

  Blížila se zima a důkazem toho byly i stále chladnější dny. Pro Aislin nebyl chlad žádný problém. Při práci se dokázala zahřát. Když měla po celodenní dřině hotovo, čekala na ni v chalupě babička s hrnkem teplého čaje.
  „Tady máš, to ti udělá dobře,“ podala babička čaj Aislin, „dívám se, že jsi stihla složit všechno dřevo. Mám z tebe radost, děvče.“
  „Ano, babičko. Všechno je na zimu nachystáno. Stačí už jenom zalézt do teplé postele, usnout a vzbudit se na jaře.“
Babička se Aislinině poznámce zasmála a po chvilce se začala smát i Aislin.
  „Ale víš ty, že by to nebyl vůbec špatný nápad zalézt jako medvěd do brlohu a celou zimu zaspat?“ podotkla babička.
  „Vždyť vám to říkám pořád, že medvědi jsou chytřejší než někteří lidé,“ řekla Aislin a přitom se snažila napodobit krále Marcase. „Ale umíte si představit, že by našemu království vládla velká chlupatá příšera, která by celou dobu od podzimu do jara prospala?“
  Babička na to odpověděla: „To věru neumím. Ale obyčejní slušní lidé by měli alespoň přes zimu klid.“
  Nálada mezi oběma ženami byla žertovná a uvolněná. Do toho veselí se znenadání ozvalo silné bouchání na dveře.
  „Otevřete. Haló! Je někdo doma? Otevřete, prosím!“ volal neznámý hlas.
  Aislin přispěchala ke dveřím a pozvala neznámého hosta dál.
  „Vy jste slečna Aislin?“ otázal se neznámý.
  „Ano, to jsem,“ odvětila Aislin, „a kdo jste vy?“
  „Jsem královský posel. Vyslala mě Její Výsost, princezna Nia. Naléhavě vás žádá, abyste urychleně přijela na královský hrad. Jste prý jediná, kdo jí může pomoci.“
  Aislin zarazilo, že princezna pro ni nechala osobně poslat. „A o co se jedná?“
  Zadýchaný posel odpověděl: „To mi bohužel nesdělila. Řekla, že nemá čas mě s tím obeznámit a že musím pospíchat, mohou prý rozhodovat minuty.“
  Celá tato situace připadala Aislin přinejmenším podivná. Princezna si ji bezprostředně nechá zavolat na hrad a nevysvětlí ani to, jaký k tomu má důvod.
  „No co už,“ povzdechla si Aislin, „je-li to vůle Její královské Výsosti, nemám na výběr. Zvládnete to tu sama, babičko?“
  A když Aislin viděla, že babička nemá námitek, šla se okamžitě přichystat na cestu na hrad. Vůbec netušila, co ji tam čeká, a obávala se toho, do jakého maléru se princezna dostala tentokrát.

  Dva hnědáci tryskem pádili lesem. Vzduch, který vydechovali z nozder, se v mrazivém podvečeru srážel do obláčků páry. Utíkali, seč jim síly stačily, div že je jejich jezdci neuhnali.
  V půli cesty se královský posel zastavil a povídá: „Nemůžu pokračovat v tomto tempu, můj kůň by to nezvládl.“
  „Buď bude muset, nebo se může stát, že přijedeme pozdě. Rozkazy Její Výsosti byly jasné, nemýlím-li se,“ zareagovala Aislin.
  „To byly,“ vydechl posel, „pochybuji však, že by Její Výsost kvůli jakékoliv záležitosti obětovala život královského koně. Není-li jiná možnost, jeďte napřed. Váš kůň je nejrychlejší kůň, jakého jsem kdy viděl, a je stále čerstvý. Trefíte k hradu?“
  Aislin nechtěla dávat moc najevo, že by na hrad trefila i poslepu. „Ano, myslím, že cestu znám. Zvládnete to tady sám?“
  „Milá slečno, já jsem královský posel. Celý svůj život putuji na koni sám, to je můj úděl.“ Posel sáhl do brašny, kterou měl připevněnou na svém hnědákovi. „Tady máte. Její Výsost by vás měla čekat u brány. Kdyby tam však přeci jenom nebyla, díky tomuhle vás strážci pustí dovnitř,“ dodal posel a podal Aislin svitek pergamenu s královskou pečetí.
  „Děkuji,“ přijala svitek Aislin, „a opatrujte se.“
  „Sbohem,“ rozloučil se královský posel.
  Aislin se otočila a pobídla Abastora k ještě rychlejšímu trysku než předtím a spěšně se vzdalovala od opuštěného muže. Doufala, že dorazí včas.

  Když Aislin dorazila k hradní bráně, byla již tma. Sesedla z Abastora, chytila ho za uzdu a zaklepala na vrata, za kterými seděli strážní.
  „Kdo jsi a co zde pohledáváš?“ neomaleně se sebe vydal jeden ze strážných.
  Aislin započala vysvětlovat: „Já, jmenuji se Aislin a přijela jsem…“
  „To je v pořádku,“ ozvalo se z druhé strany brány, „je tady na můj rozkaz, můžete ji pustit.“
  Byla to princezna Nia, která se ulevilo, že zde Aislin dorazila tak brzy.
  „Omlouváme se, Vaše Výsosti.“ Strážní otevřeli bránu a pustili Aislin dovnitř.
  Princezna k Aislin přiskočila a pevně ji objala. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že tu jsi. Ale kde jsi nechala mého posla?“ zeptala se Nia.
  „Jeho kůň nebyl schopný pokračovat v tak rychlé jízdě, tak jsme se dohodli, že já s Abastorem pojedeme napřed. Tak jsme tady, Vaše Výsosti,“ řekla Aislin, „smím vědět, co se stalo?“
  „Jistě, jistě.“ Nia si uvědomila, že je zde její malý problém, kvůli kterému nechala Aislin tak na rychlo zavolat. „Pojď honem za mnou,“ zvolala princezna a vedla Aislin do královského hřebčína.
  „Stalo se snad něco s Cerusem?“ zvážněla Aislin po příchodu do stájí.
  „To ne, ale podívej tamhle,“ ukázala Nia prstem do rohu, „bývala bych pro tebe poslala Ceruse, ale otec mi zakázal ho odtud kamkoliv odvést. Vím, že on by tě našel mnohem dříve.“
  V rohu na hromádce slámy se krčilo malé hříbě. Od prvního pohledu Aislin poznala, že je něco špatně. Hříbě leželo, téměř se nehýbalo a velmi ztěžka oddechovalo.
  „Jak dlouho je v takovém stavu?“ zeptala se Aislin.
  „Asi dva dny, ale takhle bídně to s ním vypadá od dnešního rána. Můj otec se zoufale snaží najít někoho, kdo by mu pomohl, ale nikdo v okolí si s tím neví rady. Doufala jsem, že ty bys nám mohla pomoci.“ Princezna věnovala Aislin pohled, který odhaloval poslední kousek naděje na záchranu hříběte.
  „A ví váš otec, že jsem tady?“
  „Neví. A nebyl čas mu to vysvětlovat. A asi by byl i proti. Důležité ale je, že jsi tady. Myslíš, že ho můžeš zachránit?“
  Aislin přistoupila k hříběti blíž, aby si ho mohla důkladně prohlédnout. Okamžik si pro sebe něco šeptala a pak se s povzdechem obrátila zpět k princezně: „Je to hodně vážné a nemůžu vám zaručit, že přežije. Pokusím se udělat to nejlepší. Potřebuji k tomu ale několik věcí.“
  Aislin začala princezně odříkávat vše, co považovala za nezbytně důležité. Princezna usoudila, že by neměl být problém vše sehnat. Popadla Aislin za ruku a utíkala s ní opatřit všechny potřebné věci.
  Neuplynulo moc času a obě se ocitly zpátky v hřebčíně. Aislin znovu poklekla k hříběti a začala jej ošetřovat. Používala různé masti, obklady a jinou medicínu a dávala si záležet, aby vše prováděla velmi pečlivě, zatímco princezna stála vedle ní a podávala jí všechny přísady a prostředky.
  „Už budeme u konce,“ pronesla Aislin, „bude potřeba celý postup zopakovat ještě zítra. Jestli to zabere, měl by být nanejvýš pozítří v pořádku.“
  „Děkuji ti mnohokrát!“ zajásala Nia a radostně skočila Aislin kolem krku.
  „Ještě nemáme vyhráno, Vaše Výsosti,“ upozornila Aislin.
  „To bych řekl!“ vstoupil do hřebčína král Marcas.
  „Vaše Veličenstvo,“ poklekla okamžitě Aislin a sklonila svou hlavu.
  „Může mi někdo vysvětlit, co se to tady děje?“ zvýšil hlas král a upřel pohled na princeznu. Aislin si nevšímal.
  Nia pohlédla na Aislin, která pořád stála skloněná před králem, nadechla se a podívala se svému otci přímo do očí.
  „Otče, tohle je jediný člověk, který je schopný zachránit naše hříbě. Proto jsem ji sem nechala zavolat. Nebyl čas vás o tom spravit, neboť situace byla velice závažná. Jsem si vědoma toho, že jsem činila bez vašeho vědomí a jsem ochotná za to nést veškeré následky. Sám však považte, zda-li jsem udělala správnou věc. Pokud se hříbě uzdraví, prosím vás za vaše odpuštění. Pokud však ne, přijmu jakýkoliv trest.“
  Král byl překvapen princezninou odpovědí. Tolik zapálenosti a ochoty se mu postavit u ní nikdy předtím neviděl. Nebyl však hloupý a nechtěl svou dceru potrestat v případě, že by hříbě bylo opravdu zachráněno. Vždyť to byl jeho nejvzácnější chov a jeho chlouba.
  Až nyní se král zaměřil na Aislin. „Vstaň a odpřísahej mi, že má dcera mluví pravdu a ty to hříbě zachráníš,“ rozkázal.
  Aislin se napřímila. „Vaše Veličenstvo, jediné, co vám mohu odpřísahat, je to, že jsem udělala vše, co jsem mohla, aby tomu skutečně tak bylo. Více vám budu moci říct až zítra ráno.“
  Král cítil, že s ním Aislin mluví naprosto upřímně a bez přetvářky. Jejímu chování se podivil. Nikdo s ním nikdy takhle nejednal. Nepovyšovala se nad něj, neurážela jej, byla jen upřímná. A právě to v králi vyvolávalo neklid. Připadala mu, jako by se ho vůbec nebála.
  „Dobrá tedy. Ráno je moudřejší večera. Proto ti dávám čas do zítra. Pokud však hříbě zemře, budu to pokládat za tvou osobní chybu a vyvodím z toho patřičné důsledky,“ pronesl král.
  „Ale otče…“ snažila se protestovat Nia.
  „Tak jsem řekl!“ opáčil král Marcas. „Chceš snad zpochybňovat mé slovo?“
  Nia uznala svou prohru: „Ne, otče, to bych si nedovolila.“
  „Sbohem tedy,“ rozloučil se král, „uvidíme se zítra ráno.“
  „Sbohem, Vaše Veličenstvo,“ poklonila se znovu Aislin.

  Když král odešel otočila se Nia k Aislin. „Zase jsem tě dostala do problémů. Vypadá to, že asi nic jiného neumím. Pokud to hříbě nepřežije, potrestá otec tebe místo mě.“
  „Proč z něj máte takový strach, Vaše Výsosti?“ otázala se Aislin.
  „Ty ho neznáš. Nevíš, jak se umí chovat a jak umí být krutý. Někdy je lepší se mu podvolit, než snášet jeho ponižování.“
  Aislin nechtěla princezně odporovat, ale i tak cítila povinnost jí sdělit svůj názor.
  „Opravdu si, Vaše Výsosti, myslíte, že v celém kraji nikdo nezná povahu krále Marcase? Upřímně řečeno, někteří jeho tvrdou ruku znají mnohem více než vy. On jim sebral domov, sebral jim rodinu, sebral jim práci. Přesto ti lidé tam venku jsou a nějak se musejí udržet naživu. A stále jsou i takoví, kteří se ho nebojí.“
  „Jako třeba ty?“ zaskočila otázkou Nia Aislin.
  „Pokud si myslíte, že já se ho nebojím, pak ano, třeba jako já. Král Marcas může lidi zotročovat a zbavit je všeho, ale jednu věc nikdy nezíská. Tou věcí je jejich vnitřní svoboda. Může je zavřít do žaláře, přesto nikdy nedokáže uvěznit jejich srdce, jejich sny, jejich víru a naději v lepší zítřky. V tom je ukryta naše síla, Vaše Výsosti.“
  Nia se s údivem dívala na Aislin. Nechápala, kde se v ní ty myšlenky berou, ale uvědomila si, že má naprostou pravdu. Uvědomila si, že to byla jediná věc, kterou potřebuje znát. Její jediná zbraň proti otci.
Nia nechtěla, aby Aislin poznala její překvapení, proto pouze zamyšleně přikývla: „Hm, asi máš pravdu. Každopádně dnes je již moc pozdě. Půjdu sehnat někoho, kdo ti ukáže, kam se můžeš jít najíst a vyspat. Určitě máš hlad a jsi unavená a za svou prozatímní skvělou práci si zasloužíš plný žaludek a odpočinek. Já už půjdu. Tak tedy dobrou noc.“
  „Jak si přejete, Vaše Výsosti,“ uklonila se Aislin, které se už z té královské etikety točila hlava. Nejraději by byla u sebe doma. V tichém klidném domově s tou nejmilejší osobou na světě – s babičkou. Místo toho je zde, v hradu plném proradných lidí, a dost možná kvůli princezny znovu dává v sázku svůj krk. Ale to je celá ona.
  Aislin byla vděčná, když se konečně objevil někdo, kdo ji dal něco k jídlu a ukázal jí postel. A tentokrát usnula opravdu rychle, stejně tak i princezna. Jen král dlouho do noci přemítal o výrazu, který spatřil toho večera v Aislinině tváři. O výrazu, kterého by se možná měl začít bát.