Noční můra

Proplouvám noční Prahou
Zelené oči vidí mě nahou
A v ruce svírám starou
minci pro štěstí.

Nohy mám jak z ocele,
Za zády tajného mstitele,
Mé boty plný plevele,
Úplné strnutí věstí.

S příchodem mohutné postavy,
mi přejede mráz po zádech.
Vysílam výhružné pozdravy,
dvakrát výdech, jednou nádech.

Najednou vše prostě zmizí
a já jsem pryč od všech krizí.
Však obraz se začne vybarvovat,
tajemnou tmou zahalovat

Chladný vítr napříč všemu.

Je tady tma, ve dne chlad,
v noci štěstí, smutek ve světle,
v rohu kočka zpívá, co je to hlad,
a já si broukám, jak náš hrob kvete.

Je tady stůl a židle prázdná,
nic ostatní nevidím, to jest mi skryto,
kam se poděla, ta dívka krásná,
ona se nevrátí a všichni ví to.

Je tady vchod, však východ zahalen,
východ-spása-osvobození-cíl,
vše v pavučině lží, nikdo jej neviděl,
jenom jsem zahlídla,
plnou náruč mých půlnočních víl.

Nedívejte se,
prosím
takhle na mě.
Krvácím.
Psychicky i fyzicky.

V hlavě mi mrtvý smích doznívá.
Mně probouzí žalostný křik.
Ležím v kaluži potu.
Tik. Tik. Tik.

Pořád zmatená si uvědomim,
ten křik je můj hlas.
Tak tenhle výdech dokřičím
a uklidním se zas.

Co stalo se, už vím,
další rande s noční můrou.
Vzpomínky jsou jen nesmyslné,
rozmazané útržky
s atmosférou ponurou.

Občas se je snažím spojit,
Aby dávali smysl.

Nedávají.