Vlkodlačí hrozba aneb bitva o Silvur VII

Nisovi panenky se rozšířily, až vytlačily skoro celou jeho nebesky modrou duhovku.
"Ty nemůžeš lovit," otočila jsem se na něho znova.
Zatvářil se, jako bych ho pokropila ledovou vodou a uraženě nakrčil nos: "A to tu mám jako jen tak sedět a čekat, až něco ulovíš?"
"Jo," odpověděla jsem klidně a vykročila ke studni.
"To je proti mé cti," zamračil se a vypjal hruď.
Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. Jeho ruka vystřelila do vzduchu a chytil tu mou. Stiskl ji víc, než měl. Zakřupala kost a on vyděšeně stáhl svou ruku.
"Už chápeš, proč nemůžeš jít lovit?" zeptala jsem se ho a propalovala ho pohledem.
Přikývl a nechápavě se podíval na svou dlaň, kterou mě ještě před chvilkou držel: "Za jak dlouho se ti to zahojí?"
"Za pár minut, jsem docela zesláblá. Zůstaneš tady a ani se nepohneš, rozumíš?"
Přikývl a sekl s sebou do mechu. Ruce si založil na hrudi a sledoval každičký můj pohyb.
"Jak malej kluk!" zavrčela jsem mu přímo do mysli.
Smutně sklopil oči k zemi. Asi jsem neměla být tak tvrdá, ale já neviděla jiné východisko. Takhle mě nechá odejít na lov bez dalšího slova. Doufala jsem, že mi to nebude moc dlouho vyčítat. Byli jsme si tak podobní, byla by škoda o něho přijít.
Otočila jsem se a vytáhla dýku. Napnula jsem zápěstí zraněné ruky a tou zdravou jsem si nařízla kůži. Rána byla celkem hluboká a okamžitě z ní začala téct krev a mísit se s vodou studánky. Ve spirálách se voda barvila do ruda. Ale stále se nic nedělo. Tohle elfské božstvo tu asi hodně dlouho nemělo nikoho, kdo by něco obětoval. Pak se konečně zbarvila celá hladina. Ozářilo mě světlo a pak byla studánka zase průzračně čistá. Doufala jsem, že to znamenalo, že jsem dostala povolení k lovu.
Otočila jsem se na Nisose. Svíral si břicho a ozývalo se kručení.
"Vždyť už letím, vydrž ještě chvíli," políbila jsem ho na tvář a dlouze nasála vzduch.
Nejprve jsem cítila jen vlhkou půdu lesa. Spadané tlející listí, lesní plody... Najednou jsem konečně zachytila pach zvířat. Byla to skupinka laní. Pokojně se pásly na druhé straně lesa.
Pohltila mě touha po krvi, vzrušení z lovu. To byl vrcholný pocit, kterého jsem byla jako nesmrtelná bytost schopna.
Vyrazila jsem.
Kličkovala jsem mezi stromy, které se mi v rychlosti jevily jako pouhé šmouhy. Uhýbala jsem větvím, které po mě natahovaly své dlouhé prsty. Soustředila jsem se jen na svůj cíl. Ty laně byly tři. Mohli bychom se dosytosti najíst oba.
Zastavila jsem na mýtině. Zvířata ke mě zvedla hlavu. Neutekla. Zdála se smířená se smrtí, jako by věděla, že si pro ně přijdu. Jejich černé oči se vpíjely do těch mých. Kráčely rozvážně přímo ke mě, jako by byly nějaké povznesené bytosti. Nechápavě jsem kroutila hlavou, ale jak se zdálo, bylo to jen potvrzení toho, že jsem přinesla dostatečnou oběť.
Zvířata vykročila do lesa. Rozběhla se směrem, odkud jsem přišla. Běžela jsem za nimi. Ale nesměla jsem je nechat dojít až ke svému druhovi. Lovit jsem mohla jenom já.
Vyrazila jsem a postupně je svalila na zem a zlomila jim vaz. Zvířata se nebránila. Ozvalo se jen slabé křupnutí jazylky a ony vypadaly jako by spaly.
Popadla jsem je za nohy a využila svou sílu. Všechny najednou jsem dotáhla ke studánce, kde už čekal Nisos. Očima sledoval mrtvá zvířata, ústa pootevřená. Viděla jsem jeho špičáky. Věděla jsem, jak se cítí. Toužil se zakousnout do masa zvířat a nasát jejich krev plnými doušky.
Vrhnul se po nich. Viděla jsem jeho shrbená záda. Slyšela jsem, jak chlemtal krev. Cítila jsem její pach, ale nemohla jsem se napít, dokud tam byl on. Potřebovala jsem si odpočinout. Posadila jsem se do mechu a sledovala svého hodujícího druha.
Když skončil i se třetí laní, stáhl se zpátky a podíval se na mě. Po svalech na hrudi a na břiše mu stékala krev. Měl ji všude kolem úst.
"Asi nic nezbylo,viď?" zeptala jsem se.
Vykulil oči a zavrtěl hlavou.
"Myslela jsem si to. Budu muset obětovat znovu a něco si najít," povzdechla jsem si, i když jsem věděla, že bych to nedokázala, že by mě to mohlo zabít. Vyplýtvala jsem příliš síly.
"Nedokážeš to. Něco ti najdu já," rozhodl.
Chtěla jsem něco najít, ale utišil mne polibkem: "Zkus mi trošku věřit."
Přikývla jsem a přemohla jsem počáteční nedůvěru. Měla bych mu věřit. Strávíme spolu přece celou věčnost.
Viděla jsem ho přistupovat ke studánce. A pak jsem na okamžik zavřela oči a zaklonila hlavu.
Když jsem otevřela oči, stahoval zrovna ruku. Ale hladina nezářila. Rozběhl se. A teprve až v tu chvíli mi to došlo. Vyrazil přímo k srnečkovi, který se pásl o několik desítek metrů dál. Došlo mi, co udělal.
Nedodržel velikost oběti a začal lovit! Zbrklý mladý upír!
Vyděšeně jsem vyskočila na nohy. Byla jsem slabá, nedokázala bych ho dohonit.
"Nisosi," zařvala jsem. Hlas se mi zlomil, podlomila se mi kolena.
Padla jsem do mechu na všechny čtyři. Doufala jsem, že mě slyšel, že se zastavil, že toho nechal a že se vrátí, aby to napravil.
Ale on se hnal dál. Ani se neohlédl. Byl posedlý svou kořistí. Svět pro něho přestal existovat.
A najednou bylo pozdě udělat cokoli.
Srneček zvedl hlavu. Oči mu rudě plály, byly chladné a kruté. Jako by věděl, co můj druh udělal. A hřích proti božstvu musel být potrestán.
"U bohů, vrať se!" promluvila jsem mu opět telepatií do mysli, ale nezdálo se, že by na má slova dbal.
A pak les oživl. Stromy skučely, proháněl se mezi nimi prudký vítr. Vše pro mě bylo neskutečně pomalé. Kořeny vyvstávaly z půdy, aby Nisovi podrazily nohy. Větve, ostré jako břitvy sekaly vzduch, aby zachytily uprchlíka. Ale on se jim zatím bezpečně vyhýbal.
Pak ho jedna zasáhla. Udělala mu dlouhou rozšklebenou ránu na hrudi. Nisos se zastavil. Ta větev zřejmě obsahovala nějaký prudký jed. Padl na kolena.
"To ne," zašeptala jsem a pokoušela se k němu dostat co nejblíž, pomoci mu. Jenže jsem věděla, že to nedokážu.
A pak se stalo něco, co mohli udělat pouze elfští bohové. Z ničeho nic na Nisose dopadl proud ostrého slunečního světla. Musela jsem si před tím jasem zakrýt oči, jinak bych oslepla.
Slyšela jsem jeho křik. Můj druh se změnil v hromádku popela...
V hrudi mi cosi zapraskalo. Mohlo to být srdce, pokud už tím věkem dávno neseschlo. Dotkla jsem se toho místa. A když jsem se na svou ruku podívala znova, byla celá od krve.
"Neeeeee!" zaječela jsem a schoulila se do klubíčka do mechu. Poprvé ve svém životě jsem plakala.
Proti všem zákonům přírody jsem Nisa milovala.
Už bylo na vše pozdě. Na všechno, kromě slz...