Portrét

Portrét

Pojednou mi štiplavý mráz projel celým tělem. Na okamžik jsem zkameněl, srdce mi tlouklo, že to muselo být slyšet nejméně na dva metry daleko. Něco mi říkalo: "Otoč se!"
Přesně takový pocit mnou projel včera v půl šesté odpoledne na Karlově mostě v Praze. Pomalu jsem se obracel a přitom jsem začal pociťovat takové sladké teplo, které mělo zdroj poblíž mého srdce. Stále víc a víc se rozšiřovalo po celém mém těle a snad i dále. A v tom jsem ji spatřil. Stařenu. Takovou hezkou nakreslenou stařenu, vystavenou uprostřed mezi ostatními obrázky jednoho podivného malíře. Portrét stařeny mne velice zaujal. Dodnes mám v živé paměti, jak se její tmavě hnědé hluboké oči na mne upřeně dívaly, jakoby byly živé a říkaly mi:
"Chlapče stůj, zastav se na chvilku. Kam tak spěcháš? Tvůj čas, tvoje chvíle, nastala teď a tady. Nemá prach žádného smyslu někam běžet. Nyní je pravý okamžik na tvou přeměnu." Stál jsem tam celý zkoprnělý snad minutu nebo dvě, možná i o pár vteřin déle, když v tom mne probral tajemný hlas. "Mladý muži, líbí se Vám tato babička?" To ke mně promluvil ten podivný malíř. Byl to takový malý postarší mužík, na první i druhý pohled zamračený, avšak po delším zkoumání, jsem nabyl dojmu, že ta ponurá tvář malíře je pouze povrchní maska velice klidného, vyrovnaného a do jisté míry i dobrosrdečného člověka. Nejvíce mne však na starém malíři překvapilo, jak mohl vědět, že se zajímám zrovna o obraz staré ženy. Nerozuměl jsem tomu. "Jak víte, že se mi líbí zrovna tento obraz?" zeptal jsem se tak trochu udiveně. "Řekla mi to." Chtěl jsem namítnout, že je to blbost, chtěl jsem si o malíři myslet, že je šílený, ale nestihl jsem to. Znovu, jako na začátku mnou projel štiplavý mráz, navíc se mi začala točit hlava a z očí stařeny na obraze jsem cítil, jak mi říkají: "Nech si nakreslit portrét. Teď je ten pravý čas."
Najednou se mi prudce sevřelo hrdlo a hlasivky bez jakékoliv předešlé myšlenky sami od sebe promluvily: "Rád bych, abyste mi nakreslil portrét." "Já vím, odpovídal mi malíř a po chvilce pokračoval, „jsem na to již dávno připravený. Přijďte zítra do mého ateliéru na Malé Straně, cestu se včas dozvíte." Malíř si pomalu v poklidu sbalil věci a velice démonicky odkráčel směrem na Malostranské náměstí. Já jsem zůstal hodnou chvíli stát na místě a s otevřenou pusou se díval za v davu mizejícím malířem. Možná si pomyslíte, že jsem blázen, nebo pod vlivem omamných látek, ale to není pravda. Bylo to celé podivné, navíc tajemnost tohoto setkání bylo umocněno tím, že trvalo celé tři hodiny, ačkoliv se na první pohled zdálo, že uběhlo pouze pár krátkých minutek. Začalo se smrákat a já, pln zajímavých a nevysvětlitelných dojmů, jsem odkráčel domů, sedl si do křesla a usnul. Málo kdy se mi zdají sny. A když, tak je většinou ihned zapomenu, nebo jim nepřikládám váhu. Ten z této noci si však pamatuji velmi dobře.

Obcházím v něm starý oprýskaný dům a hledám vchod. Dům však žádné dveře nemá, má jen jedno jediné podkrovní okno. Najednou k němu snadno vylezu, což ve snech není žádný problém, a prosaji se skrz okno i sklo přímo do domu. Za oknem se znovu objevím na ulici před tím stejným domem bez dveří a zase lezu do toho samého okna.To se opakuje neustále, až se nakonec z okna ohlédnu zpátky na zem a tam spatřím sám sebe v kočárku. Pak se probudím.
Dnes svítí pěkné hřejivé sluníčko. Je asi devět hodin dopoledne. Nevím proč, snad proto, že nemám nic na práci, se vydávám na Malou Stranu do ateliéru. Sice nemám ani trochu tušení kde je, přesto nepochybuji o tom, že jej najdu. Chci mít nakreslený portrét od podivného malíře. Je to trochu tajemné, trochu strašidelné, trochu bláznovství, ale je to ve mně a nedá se to zastavit.
Bloudím Malou Stranou už více jak dvě hodiny, jenže ateliér jsem zatím neobjevil. Na druhé straně ulice vidím opuštěný starý kočárek asi tak z první republiky. V kočárku leží dítě a pláče. Když ho dlouho nikdo neutěší, tak k němu přistoupím, skloním se nad něj a usměji se.
Je to spíše křečovitě nezdařilý, připitomělý úsměv, dítě se však kupodivu zklidní a ukáže prstem nahoru. Já zvednu hlavu a vidím podkrovní okno stejné jako ve snu. Znovu mnou prochází štiplavý mráz a teplo zároveň a je mi jasné, že tam je ten kýžený ateliér. Nemýlím se. Právě na mne z okna mává starý, známý, podivný malíř.
Tento dům, na rozdíl od domu ze snu, má dveře. Vstupuji tedy přirozenou cestou do domu. Úplně splaven potem jsem vyšlápl čtyři poschodí a zbývá mi pár dřevěných schůdků do ateliéru na půdě. "Dobrý den, pěkně Vás vítám,“ nečekaně mne ze tmy oslovil malíř, „přišel jste právě včas, zrovna jsem dovařil kávu" Při kávě spolu sedíme asi půl hodiny. Starý malíř velice zajímavě hovoří o historii malířství, o životě, o nekonečnu, o smyslu života a mluví tak klidně a snad i moudře, alespoň se mi to tak jeví, a já úplně zapomínám, že už mne začal kreslit. Doléhá na mne zvláštní únava, upadám do polospánku. Malíř si něco brumlá pod vousy, neustále opakuje nějaké slabiky a usmívá se. Přitom se mi upřeně dívá do očí. Vůbec nesleduje plátno, kreslí po paměti. Čím dál víc mám pocit, že usínám, ateliér se mi mlží, motají se mi myšlenky, ani nevím, jestli náhodou dávno nespím. V tom mi škubne hlava a já letím do veliké výšky, ale není to sen. Bezhmotně letím obrovskou rychlostí. Nějaká tajůplná síla mne vytahuje z těla. Je mi krásně. Je mi víc než krásně, je mi bezmyšlenkově a bezpocitově. Na chvíli nemám hranice. Vše o čem mluvil při kávě malíř mi je jasnější. Najednou začínám milovat celý svět. Milovat bez jakýchkoliv intrik. Ve mžiku se však vcucávám do strašně malého bodu a něco zázračného mne přimíchává do barev na malířově paletě. Malíř mne maluje na obraz a já se stávám jeho součástí. Teď už mi je jasné, proč na mne stařena z obrazu na Karlově mostu mluvila. Měla, stejně jako můj portrét, vědomí. Je to divné, ale nemám strach. Vidím jak se malíř loučí s mým, pouze myšlenkami ovládaným tělem. Mé tělo odchází někam pryč jak robot a vůbec si neuvědomuje, že jeho skutečné já je uvězněno v jeho portrétu. Snad si na mne někdy vzpomene a osvobodí mne. Až půjdete po Karlovu mostu, necháte si také namalovat portrét? Ať tu se stařenkou nejsme tak sami!