Nejasná zpráva z konce světa

Už na začátku roku jsem na internetu zjistil, že se letos na podzim konají velké mezinárodní závody na Ukrajině a to konkrétně v Užhorodu v nejzápadnějším cípu Zakarpatské Ukrajiny, tedy v části, která je vcelku na dostřel a kam bych se navíc velmi rád podíval a to i kvůli tomu, že se zde narodila Hančina babička. Termínově vše také vcelku vycházelo, jelikož nominace na MČR štafet v mužské kategorii byla spíše zbožným přáním než reálnou možností a tak se začaly řešit náležitosti. Místní přihláškový systém nějak obhospodařila Hanka a jsem docela rád, že jsem se tím nemusel zabývat. Rezervace ubytování, které doporučovali pořadatelé závodu, proběhla lámanou angličtinou vcelku bezproblémově. Pasy jsme si taky vyřídili včas, neboť na občanku se mimo Unii opravdu nedostanete. Trochu problém byl s výměnou hřiven, což byla bohužel nutnost daná nemožností zaplatit startovné jinak než na prezentaci v hotovosti a to samozřejmě pouze v hřivnách. V asi patnácté směnárně v Brně však měli hřivny v dostatečném množství a dokonce i za vcelku přijatelný kurz. Vše tedy bylo připraveno na sedmihodinovou zhruba 475 kilometrů dlouhou cestu Olomouc – Užhorod.

V pátek 27.9.2013 nám tedy zazvonil v 4:00 budík, tak abychom stihli start úvodního sprintu ve 14:00 a jelo se. Cesta ubíhala vcelku svižně a provoz začal houstnout až někde u Žiliny. Žádné zácpy se ale nekonaly a pokud, tak v protisměru. Bratia Slováci se navíc činí a dálnice údolím váhu jim svižně přibývá. Začíná kousek za Ružomberokom a končí až kus za Špišským hradem, na který je z nové dálnice krásný výhled. Do Prešova to tedy byl vcelku fičák. Pak jsem se trochu bál, že „skončí svět“ Nic takového se ale nestalo. Hlavní tah na Michalovce byl naprosto super, stejně jako dál na okresní městečko Sobrance nalézající se až za Zemplínskou Šíravou jakožto poslední větší centrum civilizace na východním Slovensku. Po pár vesničkách pak už přišel hraniční přechod Vyšné Nemecké - Užhorod kam jsme dorazili po cca 6,5 hodinách jízdy. Na hranicích před námi nebylo příliš mnoho aut, ale celníci byli vcelku důkladní. Slováky přitom zajímal hlavně stav paliva v nádrži, neboť jak se ukázalo ukrajinský benzín je o dost levnější… To Ukrajinci byli důkladní a neobešlo se to bez kontroly VIN čísla auta a podobných náležitostí. Ona nahnaná půlhodinka tak byla náhle v trapu, ovšem času bylo pořád dost. Tedy jak se to vezme. Zakarpatská Ukrajina sice ještě v roce 1938 patřila Československu, ale dnes tam platí východoevropský čas, na což se nevyplatí zapomínat. To jen tak pro příště…

Prezentace závodů byla v budově školy číslo 5 na nábřeží řeky Už. Tu jsme našli vcelku v pohodě. Problém byl, že na prezentaci nebyla žádná anglicky mluvící osoba. To se však nějak zvládlo. Před školou pak vysely pouze pokyny v ukrajinštině (ruštině?), ze kterých jsem toho moc nevyčetl. Ještě, že jsem měl vytištěné ty anglické z internetu. Jediné co jsem tak potřeboval zjistit byl můj čas startu, který na internetu nebyl (tedy jak jsem později zjistil nebyl pouze na anglické verzi, na té ruské ano…). Jelikož mé jméno se pořadatelům do azbuky převést nepodařilo, tak problém nebyl ani tak moc složitý a nezbývalo než se rychle najíst a vyrazit na start. Poloha startu přitom byla vyznačena na tréninkové mapce, která se ke mně jaksi nedostala a cesta tudíž nebyla nijak značená. Naštěstí to bylo na dohled přes řeku, i když 1500 metrů přes nejbližší most. Ještě drobná poznámka k popisům. Ty byly jen v koridorech a pokyny upozorňovaly na to, že tam nebudou izolepy. Každý se prý má zařídit jak umí.

Závod ve sprintu se odehrával v centru Užhorodu na mapě Zamkova Gora v měřítku 1:5000 s ekvidistancí 2,5 metru v klíči ISSOM vytištěné laserovou tiskárnou na Pretex. Terén byl tvořen historickým centrem, přiléhajícím kopcem s historickým hradem na svém vrcholu a oblastí bytovek. Tříkilometrová trať se zanedbatelným převýšením 20 metrů byla postavena pěkně. Nejprve něco průchodů, Pak dvě kontroly u sebe v parčíku, kros rovnými rychlými ulicemi centra plnými lidí následovaný techničtější pasáží mezi bytovkami. Na závěr pak přišla dlouhá a zajímavá volba kolem kopce se zámkem, po níž už byla jen prodíraná davem přes most následovaná sprintem do cíle zpestřeným nutností orazit tu správnou ze tří kontrol, která se za mostem nacházely v těsné blízkosti jedna druhé. Závod přitom probíhal za plného provozu a bylo zakázáno překonávat některé hlavní silnice mimo 4 místa hlídaná místní policií. Po chodnících se ovšem smělo a vzhledem k nejasnosti ukončení šrafů se spíše využíval okraj silnic, kde nebyli žádní lidé ani auta a tudíž se zde dalo běžet nejrychleji. Po orientační stránce byla trať vcelku zajímavá a přes zdánlivou jednoduchost se na ní daly vyrobit chybky jak v realizaci, tak volbě postupů. Kvalita mapy pak byla plně vyhovující.

Po organizační stránce to pak bylo tak půl na půl. Ze sportovního hlediska vše fungovalo jak má, včetně ozvučení a komentování (bohužel jen v ukrajinštině). Navenek vše taky bylo pěkné, visela i vlajkosláva, kde kvůli mně jako jedinému účastníkovi z České Republiky visela i česká vlajka. „Zevnitř“ to ale mělo svoje mouchy. Například „záchody“ ve škole byly na hranici použitelnosti. Navíc pro všechny muže byla k dispozici jen jedna „kabinka“ a tři „pisoáry“. Právě kvůli tomu jsem málem nestihl start. Mimochodem i startovní procedura byla dost podivná a doteď nechápu, kdy se na Ukrajině vlastně má lézt do koridoru.

Po závodě jsme pak s Hankou absolvovali prohlídku Užhorodu. Jeho centrum je pěkné a je v něm řada historických budov obchodů a kaváren. Už kousek dál ale začínají části, které jsou dost nehezké. To že na cestách není asfalt by ani tak nevadilo, horší jsou odpadky a totálně otřískané domy s neupravenou zelení kolem sebe. Jsou tu prostě vidět obrovské sociální rozdíly. Z Užhorodu jsme pak vyrazili na ubytování do komplexu Dubky v nedaleké vesničce Onokivci. Hlavní silnice na Perežyn byla vcelku v pohodě a zkazky o tom, že za Užhorodem končí asfalt se ukázaly jako liché. Problém je spíš v tom, že chcete-li na Ukrajině něco najít, musíte vědět, kde to je. Žádný ukazatel vám nepomůže a to ani v případě tříhvězdičkového ubytování. Nakonec nám poradil starousedlík hovořící jakousi směsicí slovenštiny a ukrajinštiny. Ubytování na kraji lesa snad dva kilometry za vesnicí jsme tedy zdárně našli a přes úzký asfaltový tankodrom k němu i dojeli. Ubytování to však bylo pěkné a majitel mluvil krásně Slovensky. Dostali jsme taky doporučení na restauraci kam se jít najíst. Byla to pěkná restaurace u jiného tříhvězdičkového hotelu. Menu tam bylo v angličtině, ovšem obsluha jazykem Shakespearovým nevládla. Každopádně jsme se však domluvili a vcelku levně a dobře se najedli. Náročný den byl tedy za námi a my ho zakončili příjemnou sprchou v lehce rezavé vodě, která nám na pokoji tekla.

V sobotu pak byla na programu klasická trať v nedaleké vesnici Orichovicji. Jelikož jsem opět nevěděl kdy startuji, tak jsme vyrazili na čas 00. Shromaždiště bylo v době našeho příjezdu v podstatě ve výstavbě a vypadalo jak u nás na oblži. Přitom dnes se jednalo o WRE. O parkování se nikdo nestaral a dalo se parkovat buď na velké kamenito-šotolinovém place u silnice a nebo přímo v čistém dubovém lese. Já zvolil z bezpečnostních důvodů první variantu, jelikož pohled na nízká silniční auta mezi stromy mě dost děsil. Zajímavý pak byl způsob ohřívání se závodníků. Ti si prostě natahali dřevo z lesa a zapálili uprostřed něj několik otevřených ohňů. Sociální zázemí pak tvořily vykopané latríny, když ta mužská byla asi jen 5 metrů od lesního „parkoviště“ aut. Umývání pak bylo možné v nedaleké řece Už

Jak již jsem napsal na programu byla dnes klasická trať na mapě Orichovicja v měřítku 1:15000 s ekvidistancí 5 metrů v klíči ISOM 2000 vytištěná opět laserovou tiskárnou na Pretex. Parametry tratí pak byly vskutku elitní, když jsme měli za 90 minut stihnout oběhnout 15,2 kilometru s 470 metry převýšení. Terén přitom byl charakterizován jako úpatí Karpat s dobrou průběžností, měkkou podložkou a řídkou sítí cest nepředstavujících rychlostní výhodu při běhu. Na shromaždišti a v prostoru tréninkové mapky, kterou jsem si tentokráte nenechal ujít (hledat bez ní 700 metrů vzdálený start se mi moc nechtělo), to tak i vypadalo. Vysoký les s nulovým podrostem, obrovskou viditelností a téměř neznatelnými cestami. Zjevně to tedy stihnout půjde i když asi ne v mém případě…

Po vyběhnutí do závodu na mě ale čekal zcela odlišný terén. Na mapě bylo dost zelené, i když jen jedničkové a to v dosti velkých, zjevně nepromapovaných flecích. Mezi nimi se pak nalézaly zelené šrafy v reálu tvořené nízkými ostružinami. Na čas pod 100 minut jsem tak velmi rychle zapomněl v momentě když jsem přes jeden ten zelený flek běžel na jedničku. Na dvojku pak přišla volba nevolba přes hustník a údolí. Na ní jsem naopak zjistil jak je to s těmi cestami. V lese je jich dost a místy spíše až moc. Proto v mapě nejsou občas všechny a jejich klasifikace je dost prapodivná. Běh po nich tedy opravdu nezrychluje, jelikož se sice běží lépe, ale orientace je výrazně ztížena. Nakonec jsem však všechny odbočky zvládl, proběhl po cestě skrz dvojkovým hustníkem kam by se nedalo dostat ani s mačetou a zdárně se domapoval ke kontrole na jámě uprostřed zeleného čehosi (jinými slovy uprostřed ničeho), a to ani tak ne díky svým schopnostem, ale protože kontrola byla nad jámou a svítila z dálky. Velmi rychle jsem tedy pochopil, že dnes musím jít především na jistotu a mapu brát s rezervou a pořádně do ní brejlit, což dosti zhoršoval dosti nekvalitní tisk. Ono taky co čekat od laserové tiskárny v měřítku 1:15000. Po další kontrole na jámě jsme pak poprvé vběhli do vcelku plochého svahu nad řekou Už rozrytého řadou údolíček s potoky a melioračkami mezi nimiž byla velká řada terénních detailů a to jak pozitivních tak negativních. Nejsem geomorfolog, ale sázel bych na ledovcový původ. Každopádně se ovšem jednalo o velmi pěknou a technicky náročnou část mapy v níž se odehrávala téměř polovina závodu. Ještě před druhým vběhnutím do této oblasti nás ovšem čekala kontrola na krmelci a následně volba přes údolí, kde jsem zakufroval na obíhačce po cestě jak v desítkách, čímž jsem pochopil, že cesty je dnes opravdu potřeba ignorovat. Samotný závěr trati pak byl tvořen dlouhou (a pěknou) volbou zpestřenou nutností držet dlouho směr v bílo-zeleném čemsi bez jakýchkoliv záchytných bodů a navíc ignorovat zcela zjevné hranice porostů v mapě chybějící. Poslední dvě kontroly pak vedly v podstatě přes prostor tréninkové mapy a byly v podstatě zadarmo.

Celkově jsem si na trati pobyl 115 minut, přičemž nějakých těch 5 až 6 minut chyb by se našlo. Klasika to byla pěkná, jen některé postupy mohly být náročnější (krmelec) a některé kontroly nemusely svítit na 150 metrů. Taky trochu více voleb by nezaškodilo, i když je pravda, že terén byl ze své podstaty spíše middlový a stavitel využil většinu možností voleb, které mu nabízel. Co mě na něm pak zaujalo byla téměř úplná absence žluté barvy v mapě, svědčící o minimální těžbě v lese probíhající. Směrný čas pak byl také trefený, když to vítěz stihl těsně pod devadesát. Statutu WRE pak v některých ohledech nevyhovovala mapa, kdy nejkritičtější bylo mapování a klasifikace cest a kvalita tisku map.

Odpoledne po závodě jsme pak vyrazili na jídlo do kavárny a pizzerie „Old Café“ v centru Užhorodu. Obsluha opět neuměla anglicky (přes název podniku a uvnitř hrající anglické rádio), ovšem názvy pizz a jejich složení se z azbuky přeslabikovat dají. Trochu horší to bylo s objednáním druhé pizzy s sebou, ale servírka byla ochotná a vstřícná takže i tentokrát jsme se ke vší spokojenosti dobře a opět vcelku levně najedli. Po jídle jsme pak vyrazili na nedaleký Nevickij Zamok, který se vyskytuje jak ve znaku Užhorodu tak v logu závodů Družba Cup 2013, jichž jsme se zúčastnili. Jedná se přitom o vcelku zachovalou zříceninu hradu tyčící se na kopci nad údolím řeky Už. Jeho částečnou rekonstrukci přitom provedl za První republiky Klub Českých turistů. Zajímavé je pak to, že se sem tradičně sjíždějí novomanželé z celé Zakarpatské Ukrajiny, což bylo důvodem proč jsme tu dvě svatby potkali.

Poslední den byla na programu krátká trať opět zařazená do WRE v prostoru bezprostředně přiléhajícím k Užhorodu. Tentokrát už jsem dokázal zjistit kdy startuji a tak bylo vše daleko víc na pohodu. Jako komplikace se ovšem ukázala nutnost parkovat u hlavního tahu z Užhorodu na hranice se Slovenskem v bezprostřední blízkosti jedné z chudinských čtvrtí města. Interakci s žebráky jsme se tedy nevyhnuli. Cestou od auta na velmi pěkné shromaždiště (co se týče vybavení ovšem plně odpovídající tomu včerejšímu) nalézající uprostřed lesa v pásu otevřeného prostoru vzniklého zřejmě po těžební činnosti (mapa se jmenovala Šachta) jsem přemýšlel co mi les připomíná a dospěl jsem k názoru, že Kohoutovický les mezi sídlištěm a Myslivnou. Jednalo se o dubový čistý les s řadou zavřenějších pasáží plných terénních detailů. Sklon svahu přitom nebyl nijak drastický, ale na druhou stranu tvořil nezanedbatelné převýšení. To mimochodem dávaly tušit i parametry trati 7 kilometrů, 240 metrů převýšení. Při pohledu do lesa jsem pak byl trochu skeptický vůči směrnému času 35 minut.

Již výše jsem napsal, že dnes se závod konal na mapě Šachta v měřítku 1:10000 s ekvidistancí 5 metrů v mapovém klíči ISOM 2000. Oproti rozpisu však byla tentokrát tištěna laserem na křídový papír a strčená do lesklé eurofolie, což bylo mnohem lepší než včera. I dnes jsem pak využil tréninkového prostoru a ještě více si mezi hustníky myslel něco o nereálnosti směrného času. Když jsem ovšem do ruky dostal mapu závodní hned jsem změnil názor. Za vedením, které dělilo prostor zhruba v poměru tři ku jedné byl totiž zcela odlišný terén. Alespoň co se týče rychlosti. Jednalo se o vyloženě letecký dubový les v němž byl sem tam jedničkový (ale stále velmi dobře průběžný) hustníček nebo podrost tvořený dubovými nálety. To vše bylo zpestřeno dvěma hlubšími údolími a mnoha plochými terénními detaily nacházejícími se v mírném svahu s výškovým rozdílem necelých 100 metrů. Byl to tedy neuvěřitelný let, kdy bylo pouze potřeba kočírovat směr a jasné záchytné body, kterými dnes naštěstí byly i velké cesty jejichž klasifikace dnes byla o mnoho lepší než včera. Po přeběhu vedení zhruba ve dvou třetinách trati pak přišla divácká kontrola a závěrečný pytlík v terénu, který jsem popisoval na začátku. Tato pasáž byla sice také rychlá, ale o mnoho techničtější a chtělo to v ní výrazně zpomalovat na dohledávkách a obecně dávat hodně pozor.

Jako celek se mi závod hodně líbil, jelikož přinesl dvě odlišné části, které bylo potřeba skloubit. To, že to vítěz opět stihl ve směrném čase (35 minut a pár sekund) mě sice i tak překvapilo, ale už to nebylo mimo moje chápání. Navíc mě také potěšila kvalita mapy, se kterou jsem dnes neměl vůbec žádný problém a za drobné chybky, které jsem v lese vyrobil jsem si mohl zcela sám. Po organizační stránce se pak závod odvíjel plně v duchu předchozích dvou etap snad jen s tou výjimkou, že dnes měli pořadatelé problémy s elektrocentrálou, která jim mnohokrát vypadla, což zapříčinilo vždy pád oblouku na cílové kontroly.

Po skončení závodu jsme si koupili v místním stánku s OB potřebami suvenýr v podobě odznáčku k 50 výročí OB na území SSSR. Mimochodem odznáčky jsou tu zjevně tradiční a v pátek měli ve škole pořadatelé krásnou výstavku několika stovek odznáčků z orienťáckých akcí konaných na Ukrajině. Náš následující program pak už byl v podstatě turistický, jelikož jsme se vydali do zhruba 80 kilometrů vzdálené Iršavy, kde se narodila Hančina babička. Cestou zpět jsme pak ještě navštívili Mukačevo s jeho historickým centrem, kde jsme se najedli v restauraci Munkácsy (psáno na štítu takto latinkou) tvářící se jako maďarská a slibující obsluhu mluvící anglicky a menu v latince. To byl ovšem chybný předpoklad a nakonec to vyřešil „šašlik“. Opět ale platilo to co minulé dva dny. Dobře a levně jsme se najedli. Na okraji Mukačeva jsme pak ještě zkoukli Mukačevský hrad.

Zde bych si dovolil drobnou vsuvku o cestování autem na Ukrajině. Hlavní tah na Kijev je kvalitativně úplně v pohodě a ukazatele jsou kromě azbuky i v latince. Za Mukačevem jsem ovšem odbočili z „dálnice“ na „hlavní silnici“ a tady už to bylo horší. Silnice jsou sice široké, ale jsou na nich občas dosti zákeřné díry. Značení je jen v azbuce a především ve městech spíš není než je. Co se týče ukrajinských řidičů, tak ti se s tím nepářou a nesmí vás rozhodit, že vás předjíždí žigulíky stodvacítkou. Stejně tak vás nesmí rozhodit, že ve městě je na silnici prostě tolik pruhů kolik se na ni vejde aut a přednosti jsou spíše teoretickým pojmem. S parkováním se taky nikdo nepáře, což je ovšem spíš dobře, protože není nutné zdlouhavě hledat místo k zaparkování. Co se týče turistické stránky naší návštěvy tak Zakarpatská Ukrajina, ač výběžek Panonské nížiny je zemědělstvím téměř nedotčená a představuje kus ryzí panenské přírody v okolí měst lehce znečištěné. Každopádně minimálně vinné révě se tu daří, jelikož na zahrádkách kolem domů ve vesnicích si ji pěstuje téměř každý. Totéž by asi platilo i o jiných plodinách. Vesničky jsou tu malebné a nevidím v nich větší rozdíl oproti těm třeba na východním Slovensku. Kde je rozdíl jsou chudinské části měst, kde je to občas dost děs. Co mě trochu mrzí je, že jsme se neměli čas podívat výš do hor, kde by asi krása zdejší přírody ještě více vynikla.

Pobyt byl tedy v podstatě za námi a po přenocování nás v pondělí čekala cesta zpět. Na hranicích to bylo vcelku drsné. Ukrajinci byli v pohodě, v podstatě si jen nechali otevřít kufr, zato Slováci byli na přesdržku. Vyskládávali jsme auto, zkoumali prostor rezervy, hrabali se v batozích. Prostě hranice EU až do důsledku. Po nějaké hodince se však mohlo pokračovat a náladu jsme si zpravili v termálech v Popradu. Výhodou bylo, že v pondělí po poledni jsme je měli téměř sami pro sebe.

Takže podtrženo sečteno. Ukrajina není zdaleka taková divočina a konec světa, jak by se mohlo zdát. Obchody a restaurace tam fungují úplně normálně, i když restaurace a ubytování je potřeba vybírat z toho luxusnějšího, co je k dispozici. Lidi jsou také v pohodě, i když občas si člověk uvědomí jak se tady u nás má dobře a že na to „jeho“ komunistické sídliště plné „králíkáren“ se někdo jiný může dívat jako na luxusní čtvrť. Příroda Zakarpatské Ukrajiny a její celkový krajinný ráz je pak také opravdu krásná i když památky (a to především ty nesakrální) by si zasloužily možná o trochu více péče. Osobně bych se tam právě kvůli přírodě ještě někdy rád vrátil a podíval se trochu víc do hor. Co se týče orienťáckých závodů, tak plně neodpovídaly tomu, na co jsme zvyklí na mezinárodních závodech spadajících do WRE, na druhou stranu po sportovní stránce vše fungovalo (no i když – doteď nejsou na anglické verzi webu výsledky a na té ruské jsou jen výsledky jednotlivých etap a nikoliv ty celkové) a problémy s mapou v druhé etapě lze svým způsobem interpretovat jako jiný styl mapování, na který je potřeba se adaptovat. Terény pro OB jsou tu pak určitě kvalitní, takže pokud se tu budou někdy zase konat nějaké větší mezinárodní závody, mohu jen a jen doporučit. Alespoň se přiučíte, jak se dají uspořádat „velké“ závody s ne více než dvaceti pořadateli a to ke všeobecné spokojenosti zúčastněných – včetně mě.