 31.08.2013 1 932(4) 0 |
Andělé
Nad ránem mě probudila symfonie lidských potřeb. Nejdříve spláchnutí toalety, potom dvojí allegro bouchnutí dveří, vzápětí se rozezněly zvony Svatovítského chrámu a do okna pronikl výkřik opilé ženy z ulice.
Byl jsem a žil v Praze. (Ta coura z předměstské pavlače – jak si zabásnil Třešňák ve svém slavném textu o matičce Praze.)
Tu noc jsem zažil v domě u Sixtů na Staroměstském náměstí své nokturno. Byl jsem přidělen na pár nocí jako strážný tohoto skvostu, který se rekonstruoval a některé jeho části se nedaly uzamknout. Chodil jsem v tmách touto původně románskou budovou a za sebou cítil zástup všech jejích obyvatel. Z nestarších známých majitelů to byli například Mikuláš z Okoře, nebo Jindřich Lefl z Lažan, který chránil Jana Husa. Samozřejmě také pražský kancléř Sixt z Ottersdorfu, jenž se znelíbil pánům v protihabsburském odboji roku 1547.
Také zde bydlel Filip Fabricius z Rosenfeldu. Jeden z těch, kteří zažili defenestraci na vlastní kůži a byli vyhozeni z okna.
Stal jsem se strážným andělem na těch pár nocí a pouštěl jsem si z přehrávače k doplnění atmosféry pana Bacha s jeho varhaní skladbou Fuga D minor. Sledoval jsem z oken náměstí, kde zahynulo tolik českých pánů a Mozartovo Requiem se dralo otevřeným oknem a plačtivá Lacrimosa mi připomínala všechny ty tragédie, které tento dům viděl a zažil.
No a ráno...ráno jsem si pustil Vivaldiho a jeho krásná roční období.
Ano, jsme strážní a někteří také Andělé.
Pár let po vojně se mi ozval Bohouš: „Nazdar Fishi. Člověče, jak se máš a jak žiješ. Víš, dávám dohromady tu naši rotu a podařilo se mi sehnat nějaký kontakty. Mrkni se na Facebook, už jsem tě tam přidal.“
„Hmm...“ chvíli jsem se díval do prázdna: „Ne, že by mě to nepotěšilo, ale ty vzpomínky jsem nějak vytěsnil z hlavy.“
Podíval jsem se tedy na web a našel fotky svých spolubojovníků. V hlavě mi utkvěl Ivo. Takový štíhlý chlapec ze Slovenska, do kterého se neustále někdo navážel. Hrál na kytaru jako já, proto jsme se skamarádili.
A tak jsem mu napsal-takové to, jak se máš a co děláš?
Proběhlo pár dalších výměn elektronickou poštou a já se díval na kamaráda s jeho ženou a vedle nich pózující dvě krásné dcery.
A tu mi najednou Ivo píše: „Pamätáš Fishi, vtedy, čo mi ta moja dala kopačky?“
Je pravda, že už jsem si to opravdu moc nepamatoval. Během těch dvou let proběhlo hodně událostí a hlava to moc nepobrala.
Ivo psal dál: „Ty si to možno nepamätáš... Ale ja som sa vtedy chcel odkráglovať...
Ten šikan, a moja baba napísala, že je koniec....čo už... Ty nevieš, ale ja viem....A odvtedy si myslím, že Teba tam poslal boh, aby som ja vojnu prežil...a mal takú krásnu rodinku, ako mám... A to nie som nejako zvlášť veriaci.“
Tak takhle doslovně mi přišla ta zpráva a já na ni zíral...říkal si, že už je to dávno, ale najednou to bylo tady.
Stal jsem se někomu Andělem strážným, zachránil mu možná život a on je teď šťastný a miluje svou ženu a děti.
„Fishi, sakra...aspoň za tohle stojí žít! Není to vlastně tak, že můj táta mi určil směr kudy jít a jak se chovat?
A já pak díky němu mohl někomu zachránit život?“
Pokud si pamatuji z vyprávění svého táty, tak jeho otec, kterého jsem neznal, se zabýval léčitelstvím a napravoval zlomeniny. Je možné, že se ten duch mého dědy přenesl i na mě?
Budu nad tím přemýšlet.
Nad ránem mě probudila symfonie lidských potřeb. Nejdříve spláchnutí toalety, potom dvojí allegro bouchnutí dveří, vzápětí se rozezněly zvony Svatovítského chrámu a do okna pronikl výkřik opilé ženy z ulice.
Byl jsem a žil v Praze. (Ta coura z předměstské pavlače – jak si zabásnil Třešňák ve svém slavném textu o matičce Praze.)
Tu noc jsem zažil v domě u Sixtů na Staroměstském náměstí své nokturno. Byl jsem přidělen na pár nocí jako strážný tohoto skvostu, který se rekonstruoval a některé jeho části se nedaly uzamknout. Chodil jsem v tmách touto původně románskou budovou a za sebou cítil zástup všech jejích obyvatel. Z nestarších známých majitelů to byli například Mikuláš z Okoře, nebo Jindřich Lefl z Lažan, který chránil Jana Husa. Samozřejmě také pražský kancléř Sixt z Ottersdorfu, jenž se znelíbil pánům v protihabsburském odboji roku 1547.
Také zde bydlel Filip Fabricius z Rosenfeldu. Jeden z těch, kteří zažili defenestraci na vlastní kůži a byli vyhozeni z okna.
Stal jsem se strážným andělem na těch pár nocí a pouštěl jsem si z přehrávače k doplnění atmosféry pana Bacha s jeho varhaní skladbou Fuga D minor. Sledoval jsem z oken náměstí, kde zahynulo tolik českých pánů a Mozartovo Requiem se dralo otevřeným oknem a plačtivá Lacrimosa mi připomínala všechny ty tragédie, které tento dům viděl a zažil.
No a ráno...ráno jsem si pustil Vivaldiho a jeho krásná roční období.
Ano, jsme strážní a někteří také Andělé.
Pár let po vojně se mi ozval Bohouš: „Nazdar Fishi. Člověče, jak se máš a jak žiješ. Víš, dávám dohromady tu naši rotu a podařilo se mi sehnat nějaký kontakty. Mrkni se na Facebook, už jsem tě tam přidal.“
„Hmm...“ chvíli jsem se díval do prázdna: „Ne, že by mě to nepotěšilo, ale ty vzpomínky jsem nějak vytěsnil z hlavy.“
Podíval jsem se tedy na web a našel fotky svých spolubojovníků. V hlavě mi utkvěl Ivo. Takový štíhlý chlapec ze Slovenska, do kterého se neustále někdo navážel. Hrál na kytaru jako já, proto jsme se skamarádili.
A tak jsem mu napsal-takové to, jak se máš a co děláš?
Proběhlo pár dalších výměn elektronickou poštou a já se díval na kamaráda s jeho ženou a vedle nich pózující dvě krásné dcery.
A tu mi najednou Ivo píše: „Pamätáš Fishi, vtedy, čo mi ta moja dala kopačky?“
Je pravda, že už jsem si to opravdu moc nepamatoval. Během těch dvou let proběhlo hodně událostí a hlava to moc nepobrala.
Ivo psal dál: „Ty si to možno nepamätáš... Ale ja som sa vtedy chcel odkráglovať...
Ten šikan, a moja baba napísala, že je koniec....čo už... Ty nevieš, ale ja viem....A odvtedy si myslím, že Teba tam poslal boh, aby som ja vojnu prežil...a mal takú krásnu rodinku, ako mám... A to nie som nejako zvlášť veriaci.“
Tak takhle doslovně mi přišla ta zpráva a já na ni zíral...říkal si, že už je to dávno, ale najednou to bylo tady.
Stal jsem se někomu Andělem strážným, zachránil mu možná život a on je teď šťastný a miluje svou ženu a děti.
„Fishi, sakra...aspoň za tohle stojí žít! Není to vlastně tak, že můj táta mi určil směr kudy jít a jak se chovat?
A já pak díky němu mohl někomu zachránit život?“
Pokud si pamatuji z vyprávění svého táty, tak jeho otec, kterého jsem neznal, se zabýval léčitelstvím a napravoval zlomeniny. Je možné, že se ten duch mého dědy přenesl i na mě?
Budu nad tím přemýšlet.
Ze sbírky: Fish
19.10.2013 - 16:32Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Fish 3 - Andělé : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Šarlatově červená
Předchozí dílo autora : Fish 2 - Valkýry
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Duše zmítaná bouří reality [17], Asinar van Martinaq [17], Burak [12], Therésia [12], Erma [11], ŠoDO [7]» řekli o sobě
milancholik řekl o Sokolička :Jedna z prvních, kteří mě tu svými díly zaujaly. A zájem o její díla i ji samotnou trvá... Osoba, které se můžu svěřit se vším, jedna z múz.. Nikdy jsem nečekal, že bych mohl někoho tak skvělého poznat přes internet. Moc si ji vážím.
