Fish 2 - Valkýry

Valkýry



Včera mi bylo osmnáct a dnes dvacet tři. Svět poskočil o pět let a natočil se ke mně tváří více přívětivou. V mých snech se už nekřičí na pustých nádražích a nechal jsem raději všechny vlaky odjet.

Přestal jsem poslouchat Mozartovo Requiem a přestal jsem myslet na muže v masce, který Dolfiho pronásledoval ve svých snech.
Dlouho, až moc dlouho jsem hledal příčinu smrti svého táty.

„Vojín Fish!“ Ozvalo se rázné accentato a vytrhlo mě ze snění. Doplnil jsem si zásobu slov o „do prdele“ a „hovado.“
Byl jsem na vojně.
Jak se má chovat mladý muž v ještě větším svinstvu než byl předtím? Neustálý křik a shon. Příkazy mazáků: „Makej hajzle,“ nebo „šůruj šmejde,“ obohatily moje nevšední dny a každou noc jsem se ač bezvěrec, modlil ke svým bohům.

Mým božstvem byla také krásná Gabriela. Dovolila mi kdysi být Fishem a věřit na zázraky. Učinila mě být básníkem s věčnou touhou a nekonečnou fantazií.
„Hvězdy a měsíc, mají jednu velkou moc,“ povídala Gábina za tajemné noci, když jsme si prohlíželi zářivou oblohu. „Když ty budeš někde daleko, a já zase tady, stačí se podívat na oblohu a budeš vědět, že nad našimi hlavami je stejné nebe.“
Pak jsem odjel na dva roky.
Ještě jednou jsme se viděli. To když se byla podívat na zmrzačené zvíře zavřené v kleci, které se snažilo přežít.
Plakala...a já jsem měl své jedenadvacáté narozeniny.

Je to zvláštní, ale kdyby před dvaceti lety nějaký dělník od polské firmy udělal dobře svou práci, pak by se nemohlo stát, že se ve skladu, kde můj táta pracoval, uvolnila jedna ze šesti kovových hmoždinek, které držely nosník pohonu od roletových vrat.

„Fishi,“ oslovil mého otce nadřízený, „vyvezte všechny odlitky ze zadního skladu na rampu!“
„Jasně šéfe,“ zahlaholil táta a šel otevřít vrata. Do toho si zapnul ten svůj přehrávač a skladem se rozezněla Wágnerova Jízda Valkýr.
Motor začal navíjet roletu a nebezpečně se naklonil. Jenže to táta neviděl, protože stál pod tím závěsem a nevěděl, že jedna špatná hmoždinka postupně za léta pomohla uvolnit ostatní šrouby a celý ten čas čekaly jen na mého otce. Když hudba mocně vygradovala, motor se vytrhl ze zdi a zřítil se na toho obrovského snílka s mocnými pažemi.

Tak takhle jsem to viděl já. Neuměl jsem si představit, že by můj táta zemřel bez doprovodu hudby. Každopádně svědci nehody tvrdili, že bylo ve skladu ticho ...neobyčejné ticho.
Já ale vím, že si Valkýry vzaly jeho duši a on se stal součástí jejich nebe.
Vojnu jsem přežil jen díky tomu, že na mě dohlíželi pánové Zeyer, Oscar Wilde, Viktor Dyk, Albert Camus a spousta dalších, kteří mohli být v té době ve vojenské knihovně.
Mezi mé bohy patřili také Gábina a můj otec Fish.

Návrat domů byl krásný i bolestný zároveň. Neopětovaná láska i proudy alkoholu bezpečně dokázaly zapomenout na všechny básníky a snílky, aby se znovu a v ještě větším množství dostavily po vystřízlivění v novém světě a na nových cestách.


----------------------------------------------------------------
---
„Jsem poetou,“ zašeptal tak tiše, že to zaniklo téměř ve vání večerního větru.

A bylo mu smutno a teskno.

Julius Zeyer