O prezidentu Eichlerovi

1. Předci

Vilém Eichler byl jedním z nejbohatších a nejvýznamnějších obchodníků dvacátých let dvacátého století, období velkého hospodářského růstu a prosperity. Po dlouhé roky se věnoval obchodu, přenechávajíc péči o domácnost svému partnerovi Karle Eichlerové. Na vrcholu kariéry však konstatoval, že si již vydělal více, než kolik bude na celý zbytek života potřebovat, a k údivu svých obchodních partnerů se začal více věnovat rodině.

Teprve tehdy se mu narodil syn Jaroslav Eichler. Na jaře roku následujícího po Jaroslavově narození zakoupil Vilém Eichler pozemky v katastru obce Neklany, která tehdy ležela bezprostředně za hranicí Východního Mezihoří. Tam pak během několika let dal zbudovat sídlo svého rodu - vilu, kterou členové rodiny neoficiálně zvali Eichlerov. Stavba byla hotova v listopadu 1929, tedy těsně po začátku světové hospodářské krize. Když se rod Eichlerů do nového sídla přestěhoval, přestal Vilém Eichler obchodovat zcela.

Partnerem Jaroslava Eichlera byla Marie Eichlerová. Spolu měli syna a dceru. Dcera Alena pojala za partnera Ondřeje Nepila, přijala příjmení Nepilová, odstěhovala se ze sídla Eichlerů a víckrát se tam neukázala.

Jaroslavův syn, dáda budoucího prezidenta, se jmenoval Antonín Eichler, a když mu bylo pět let, dědeček Vilém zemřel. Proto znal Antonín Eichler svého dědečka spíš z Jaroslavova vyprávění než osobně.



2. Rodiče

Antonín Eichler se stal strojním inženýrem a za partnera si zvolil Bernardu Formanovou, dceru Beáty a Jiřího Formanových. Ta při uzavření sňatku, jak bylo tehdy zvykem, přijala příjmení svého partnera.

Bernarda Eichlerová byla štíhlá, rozumná a čilá. Měla bystré šedé oči a byla pilná a zodpovědná. Na zahradě pěstovala mrkev, petržel, hrášek, jahody, skalničky a různé okrasné keře. Často šila, prala, žehlila, ale také hrála šachy (zvlášť s partnerem) a četla nejrůznější knihy. Obvykle zvládala i několik věcí najednou, zato příliš nechodila ven, protože se starala o domácnost a v sídle Eichlerů měla k dispozici velkou knihovnu, které často využívala.

Pak ale otěhotněla a už během prvních měsíců těhotenství se zásadně změnila. Odložila většinu svých koníčků, péči o domácnost přenechala Marii Eichlerové a trávila čas myšlenkami na dítě, které čekala.



3. Volba jména

Antonín a Bernarda Eichlerovi se chtěli na jménu svého dítěte domluvit dopředu. Žádné jméno, které by se líbilo jim oběma, však nenacházeli a ani Jaroslav a Marie Eichlerovi jim nepomohli.

Narození dítěte se blížilo, a tak jednoho dne přinesla Bernarda Eichlerová svému partnerovi knihu obsahující abecední seznam povolených jmen. Začali seznam probírat.

"Abdon, to se mi nelíbí," řekl Antonín Eichler. "Alexandr, to by bylo pěkné jméno, a kdyby to byla holčička, mohla by se jmenovat Alexandra." Bernardě Eichlerové se však toto jméno nelíbilo. "A co třeba Aneta nebo Anna?" navrhla.

"No, také pěkná jména," řekl nejistě Antonín Eichler, ale partnerovi bylo jasné, že to nemyslí příliš vážně. Chvíli seděli vedle sebe a hlavou se jim honily myšlenky.

"Ale nejvíc se mi stejně líbí Antonín," prolomil Antonín Eichler mlčení. "A kdyby to byla holčička, mohla by se jmenovat Antonie."

"Když už, mohla by se jmenovat Bernarda jako já, nebo kdyby to byl chlapeček, Bernard," řekla Bernarda Eichlerová.

"Bernard je pěkné jméno," řekl Antonín Eichler a zamyslel se.

Nakonec se dohodli, že pokud se narodí chlapeček, dostane jméno Antonín, a pokud holčička, dostane jméno Bernarda. Narodil se chlapeček, a tak obdžel po dádě Antonínovi jméno Antonín Eichler.



4. Po porodu

"Cítím se vyčerpaná. Nikdy mě nic nevyčerpalo tak jako těhotenství," řekla Bernarda Eichlerová po porodu svému partnerovi. Pak předpověděla, že další dítě již mít nebude, a ta předpověď se splnila.

Již nikdy nebyla Bernarda Eichlerová taková jako dřív. Ještě dlouho po porodu nevařila a z knih četla jen ty, které se zabývaly výchovou dětí.

O to více se věnovala svému synovi. Trávila s ním mnoho času. Když pak byl větší, vzpomínala na vše, co kdysi dělala, a vyprávěla mu o tom. Předávala mu také vlastní zkušenosti a postoje, nakolik je byl ve svém věku schopen pochopit, a vědomosti získané čtením knih. Mluvila s ním o svých pocitech, problémech a touhách. On jí naslouchal, ptal se jí na tisíce dětsky zvědavých otázek a ona mu na ně odpovídala.



5. Základní škola

Když bylo Antonínu Eichlerovi mladšímu šest let, nastoupil na základní školu. Protože do mateřské školy předtím nechodil a jeho rodiče nebyli příliš společenští, setkával se do té doby s cizími lidmi jen prostřednictvím návštěv napůl falešných přátel a příbuzných, kteří "chtěli vidět to miminko", a zřídkavých návštěv zdravotnických zařízení, kde ovšem k navázání osobních kontaktů nebyla příležitost. Škola proto pro něj zprvu byla nezvyklým a neznámým místem, kde se musel nejprve zorientovat a aklimatizovat.

Již v první třídě dbal na to, aby byl řádně oslovován "Antoníne", neboť tak mu říkali v rodině a zkomolená oslovení ho rozčilovala a urážela. Většina spolužáků to nechápala. Někteří se navenek přizpůsobili, ale mezi sebou mu stejně říkali spíš Eichler, protože to pro ně bylo příjmení značně nezvyklé. Jiní ho ale nerespektovali vůbec a těmi nejhoršími, kteří mu říkali "Tondo", opovrhoval. Někteří spolužáci se mu smáli. Zprvu mu to vadilo, ale brzy si na to zvykl a sám se začal často smát. Nikdy neměl nízké sebevědomí.

Učil se pilně a neúnavně, často se v hodinách nudil a nenáviděl "příklady navíc", které mu učitelé občas zadávali, neboť jejich jediným účelem bylo ho zaměstnat a unavit, aby od něho měl učitel pokoj.

Na základní škole však Antonín Eichler mladší nezískal žádné dlouhodobější přátele a později na toto období svého života vzpomínal jako na jakousi dobu temna. Když měl poprvé prázdniny, jeho dědeček Jaroslav si pořídil mládě vlčáka a dal mu jméno Chop. Říkal, že Chop mu bude důstojným společníkem pro stáří. Staral se pak o něj s partnerem.

Roku 1977, když bylo Antonínu Eichlerovi mladšímu deset let a chodil do páté třídy, dostal k Vánocům sadu autíček. Bylo jich alespoň deset, on je však neměl rád. Rodiče ho soustavně nutili je uklízet, a proto se mu s nimi příliš hrát nechtělo. Když už se do toho pustil, stavěl z nich pyramidy a pak je boural, přemýšlejíc o smyslu takové činnosti. Došel k názoru, že autíčka jsou k ničemu.

V té době také usoudil, že učivo základní školy mu připadá příliš jednoduché. Navíc ho tam nedrželo žádné přátelství, naopak spíše pociťoval silné nepřátelství vůči některým spolužákům, a tak přestoupil na víceleté gymnázium.



6. V kuchyni

Od raného dětství měla Bernarda Eichlerová ráda hovězí maso. Její rodiče je však kupovali jen zřídka a prosbám své dcery neustupovali. Když se pak přestěhovala na Eichlerov, vynahradila si to a hovězí maso s bramborami připravovala k obědu skoro každý den. Když bylo Antonínu Eichlerovi mladšímu šest let a Bernarda Eichlerová začala opět občas vařit, ke své oblibě hovězího masa se vrátila. Jejímu synovi však nechutnalo a v ty dny, kdy je připravila, jedl málo a neochotně.

Nejčastěji však připravovala rodinné obědy babička Marie. Vařila a pekla, ale především smažila. K obědu býval běžně smažený sýr, smažený květák, smažené žampiony nebo různé smažené řízky. Průměrně třikrát týdně bylo smažené jídlo, což bylo i tehdy v rozporu se zásadami zdravé výživy, ale ty babička neznala a nedodržovala. Byla silný autocondimentor[1]: v jídelně měla zvláštní poličku plnou nejrůznějších druhů koření, a ať už bylo jakékoliv jídlo, vždy si tam našla alespoň dva druhy koření, jimiž si jej ochutila, a na ty, kdo tak nečinili, pohlížela s opovržením, jako by jedli syrové maso.

{[1] Člověk, který si každé jídlo okoření, a to bez ohledu na to, o jaké jídlo jde a jak kořeněné už je. (Podle Průvodce po Zeměploše od Terryho Pratchetta.)}

Antonín Eichler starší také občas vařil, přestože jeho partner se ho od toho snažil odradit. Antonín Eichler starší se ale od možnosti občas připravit oběd bez hovězího masa a smažínku odradit nenechal. Nejčastěji připravoval rýžový nákyp, krupičnou kaši, rajčatový salát či vařenou kukuřici se sýrem.

Obědy dády Antonína měl jeho syn nejraději. Dáda Bernarda nikdy nebyla vyloženě zlá, ale od své dády Beáty zdědila hluboce zakořeněné paranoické sklony, a tak podezřívala svého syna, že jeho preference pokrmů dády Antonína nesouvisí jen s chutí. Zpočátku bylo toto nevyslovené podezření mylné, ale když byl Antonín Eichler mladší větší, dáda Antonín mu dovolil sledovat ho při práci. Ačkoliv to dáda Bernarda zřejmě nikdy nepochopila, jejímu synovi opravdu víc chutnalo jídlo, o němž věděl, z čeho se skládá a jak se připravuje. Díky dádě Antonínovi pochopil mnoho zákonitostí, jež při vaření platí. Jednoduchých (např. že když se do jídla přidá více soli, bude slanější) i složitějších.

Když vařila babička, tvrdila, že na vaření potřebuje klid, a tak svého vnuka v kuchyni nechtěla. Dáda Bernarda byla ještě přísnější. Vaření bylo jednou z oblastí lidské činnosti, o nichž se svým synem skutečně nikdy otevřeně nemluvila a o nichž se dozvěděl především od dády Antonína. Občas, když svého syna "vyháněla" z kuchyně a on se ptal proč, připojila nějakou jedovatou poznámku typu "A proto," "Protože jsem to řekla!" nebo "Vaření je ženská práce, jdi si hrát s autíčky!"[2]

{[2] Vlastní řeči jsou v dobově autentickém znění, proto je v nich zachováno tykání.}



7. Gymnázium

Na gymnáziu se nejoblíbenějšími předměty Antonína Eichlera mladšího staly matematika, fyzika a zeměpis. Brzy se tam seznámil a spřátelil s Nikolou Cizím a Tomášem Vápeníkem.

Tomáš Vápeník se zajímal především o praktické využití fyziky. Chtěl se stát strojním inženýrem. (Na střední průmyslovou školu nešel studovat proto, že se doslechl, že z gymnázia je prý snažší se dostat na vysokou školu.)

Nikola Cizí se oproti tomu věnoval zejména gramatice a jazykovým strukturám a z lingvistického úhlu pohledu vnímal i ostatní předměty. Jeho nejoblíbenějšími byly zeměpis a biologie, neboť z nich mohl čerpat mnoho slov různého původu. Také občas projevoval filozofické sklony a brzy se zmínil, že jeho dáda je jazykovědec, což mnohé vysvětlovalo.

Před koncem prvního roku studia se blíže seznámili ještě s Ladislavou Křídlovickou.

Antonín Eichler, Tomáš Vápeník, Nikola Cizí a Ladislava Křídlovická spolu o přestávkách vedli rozhovory na různá témata (školní i mimoškolní). Později se k nim přidal ještě Vladimír Hlinka, ale ten byl uzavřený, do ničeho se nepouštěl a mluvil málo.



8. Náboženská společnost půdce Eusebia

V tercii Nikola Cizí prozradil svým přátelům, že jeho dáda Filomen založil tajnou náboženskou organizaci. Vladimír Hlinka s tím nechtěl mít nic společného, a dokonce o tom odmítal i jen mluvit. Bylo poznat, že má strach. (Možná z StB.) Ostatní přátele však Nikola Cizí seznámil s jejími ideály a nalákal je, aby navštívili jedno setkání jejích členů - eusebiánů.

Ladislavě Křídlovické ani Tomáši Vápeníkovi se tam nelíbilo, zato Antonína Eichlera mladšího zaujala myšlenka hraní si se slovy. Narozdíl od Nikoly Cizího nikdy skutečně nevěřil v Eusebiovy ideály, ale vstoupil mezi eusebiány, přijal tam krycí jméno Cyril a od té doby se jejich schůzí pravidelně účastnil a pilně spolupracoval, až se stal jedním z nejaktivnějších eusebiánů. Měl velkou přirozenou autoritu a charisma. Díky němu se výsledky činnosti eusebiánů ve Východním Mezihoří zapisovaly a uchovávaly. Dokonce mu byl nabídnut úřad piskuka[3], ale on odmítl, protože si chtěl spíše jen hrát se slovy než být někomu nadřízeným. Hierarchie a moc nad druhými ho nikdy zvlášť nepřitahovaly.

{[3] Něco jako biskup.}



9. Pád půdce Eusebia

Čas plynul a Vladimír Hlinka si už s těmito spolužáky nepovídal, takže zůstali jen čtyři - Antonín Eichler mladší, Tomáš Vápeník, Ladislava Křídlovická a Nikola Cizí. Když chodili do septimy, půdce Eusebius vyhlásil, že všichni eusebiáni se budou povinně učit jeho sofistikovanou "eusebiánštinu". Nastal velký odliv věřících a v té době odešel také Antonín Eichler mladší (alias Cyril). Nikola Cizí se pak stal piskukem, ale zanedlouho se stejně Náboženská společnost půdce Eusebia zcela rozpadla a zanikla.



10. Smrt Bernardy Eichlerové

V sobotu 4. května 1985 kolem poledne šla Bernarda Eichlerová se svým synem Antonínem na procházku. Mnoho ulic Východního Mezihoří plnil charakteristický šum hustého silničního provozu, oni však šli ulicí, která nebyla tak rušná jako ostatní.

Došli na křižovatku řízenou světelnou signalizací. Svítil signál pro chodce se znamením "stůj", a tak zůstali stát. Silnice byla v ten okamžik prázdná, přestože ze sousedních ulic byl slyšet zneklidňující šum. Rozsvítil se zelený signál pro chodce se znamením "volno", a tak začali přecházet čtyřpruhou vozovku.

Když byli za polovinou, do křižovatky se nepřiměřeně vysokou rychlostí vřítil červený automobil. Zprvu jel rovně. Pak mu ale zakvílela kola a prudce se stočil vpravo. Antonín Eichler mladší si uvědomil, že směřuje na ně, vytrhl se dádě Bernardě z ruky a utíkal. Ona naopak zůstala stát na místě a instinktivně pohlédla na blížící se vozidlo. Za zlomek sekundy už byla mrtvá a automobil zabrzdil v protisměru.

Teprve v ten moment se signál pro chodce změnil ze zeleného na červený. Antonín Eichler mladší zůstal stát na chodníku a hlavu mu naplnila spousta silných emocí.

Později se ukázalo, že v automobilu jela parta teenagerů. Řídil nejstarší z nich, kterému bylo teprve 18 let. Jako jediný z nich měl řidičský průkaz a jako jediný z nich nebyl opilý.

Když Bernarda Eichlerová zemřela "pod koly" červeného automobilu, zanechalo to v Antonínu Eichlerovi mladším nesmazatelné stopy. Zatímco dosud mu byly automobily spíše lhostejné, nyní je začal téměř nenávidět.

Dva měsíce po nehodě slavil osmnácté narozeniny. Na památku své dády přijal jméno Bernard, takže od té doby se jmenoval Antonín Bernard Eichler.



11. Maturita a vysoká škola

Antonín Bernard Eichler se začal zabývat dopravou. Rozum mu říkal, že nepřítele je třeba nejprve poznat, neboť tak snáze odhalí jeho (nepřítelova) slabá místa. Po maturitě nastoupil na dopravní fakultu v Žilině, kde žil studentským životem. Na prázdniny se ovšem vracel na Eichlerov do Východního Mezihoří[4] a nadále se setkával s Tomášem Vápeníkem, kterému se nepodařilo složit přijímací zkoušky (ani u maturity neměl nijak zářivý prospěch), a tak musel nastoupit jako řadový dělník do Autony Autice, továrny vyrábějící automobily.

{[4] Neklany byly mezitím připojeny k Východnímu Mezihoří.}

Antonín Bernard Eichler vyprávěl Tomáši Vápeníkovi, jak se učil teorii dopravy, teorii grafů, matematickou analýzu, fyziku, základy geodezie a geografie a spoustu dalších předmětů v posluchárnách, jež mu připadaly podivuhodné a nádherné. Tomáš Vápeník mu na oplátku vyprávěl, jak hodiny a hodiny šrouboval šroubky a matice u montážní linky, co mají v továrně za stroje a s kým se seznámil během přestávek na oběd.

Antonín Bernard Eichler se zajímal, jaký mají dělníci vztah k automobilům. Tomáš Vápeník mu řekl, že v továrně se o tom nemluví. Všichni tak nějak implicitně předpokládají, že dělníci mají automobily rádi, ale málokdo se tím chlubí.

Jedenáct semestrů vysokoškolského studia uběhlo pro Antonína Bernarda Eichlera až nečekaně rychle a v lednu 1992 byl postaven před realitu počínajícího kapitalismu a nutnost sehnat si zaměstnání. Chvíli uvažoval o možnosti zůstat na škole a věnovat se výzkumné a pedagogické činnosti, ale rozmyslel si to.

Tomáš Vápeník mu řekl, že v Autoně vypukl velký zmatek vyvolaný novým generálním ředitelem Eduardem Chechtalem, který odvolal skoro všechny ředitele a na jejich místa dosadil méně zkušené lidi jen proto, že mu byli věrní (nebo to alespoň předstírali); a doporučil mu, aby šel také pracovat do Autony.

Zprvu Antonín Bernard Eichler o takovou práci nejevil zájem. Nechtěl podpořit automobilový průmysl ani trochou vlastní práce. Zanedlouho však vydal Eduard Chechtal příkaz, že Autona má přijmout deset tisíc nových zaměstnanců. Tehdy vyšel v celostátním tisku tento podivuhodný inzerát, jímž Autona sháněla dělníky ze všech koutů republiky:

┌────────────────────────────────────────────────────────────────────────────┐

│ Všichni automobilisté, pozor!                                              │

│                                                                            │

│ Světoznámý výrobce automobilů, mezinárodní automobilní firma zaměřená      │

│ na výzkum, vývoj, výrobu a marketing osobních i nákladních automobilů,     │

│ producent modelů Autona Plechovka a Autona 100 zahajuje stavbu své nové    │

│ továrny na automobily v průmyslové zóně Automobilní Osady a hledá          │

│ zaměstnance ze všech regionů z oborů, které se nějak týkají automobilismu, │

│ a to i ve větším množství.                                                 │

│                                                                            │

│ Požadujeme:                                                                │

│ * alespoň základní vzdělání ze základní školy (to je ta škola, kam je      │

│   povinná školní docházka),                                                │

│ * znalost českého nebo slovenského jazyka,                                 │

│ * praxe nebo zkušenost v oboru je výhodou,                                 │

│ * vysoké pracovní tempo, schopnost a motivaci pracovat,                    │

│ * řidičské oprávnění skupiny B (bezpodmínečně),                            │

│ * vlastní automobil (lepší značka výhodou),                                │

│ * znalost práce (alespoň na základní úrovni),                              │

│ * loajalitu k firmě a jejímu vedení,                                       │

│ * bydliště (nepřijímáme bezdomovce).                                       │

│                                                                            │

│ Nabízíme:                                                                  │

│ * motivující platové ohodnocení,                                           │

│ * zajímavou práci v příjemném prostředí,                                   │

│ * samostatnost,                                                            │

│ * možnost snadného kariérního a profesního růstu,                          │

│ * zaměstnání,                                                              │

│ * zvýhodněné stravování v podnikové jídelně.                               │

│                                                                            │

│ Zájemci nechť se přihlásí v době od 8.00 do 15.00 kterýkoliv pracovní      │

│ den od 10. do 21. února 1992 v sídle společnosti Autona Autice, s. p.,     │

│ na adrese Autice 1, 105 99 Autice.                                         │

└────────────────────────────────────────────────────────────────────────────┘

Tomáš Vápeník informoval Antonína Bernarda Eichlera, že v Autoně je zmatek, a pokud nastoupí nyní, nebude nejspíš muset vůbec pracovat, a kdyby něco sabotoval, stejně na to nikdo nepřijde.

"Když tam půjdeš, získáš snadno a bezpracně praxi. V kapitalismu tě bez praxe vezmou málokde, ale v Autoně jo. A navíc možná ani nebudeš muset nic dělat," řekl.

"Možná," řekl Antonín Bernard Eichler, "ale tady požadují vlastní řidičský průkaz a ten já nemám."

"To nevadí, věř mi," řekl Tomáš Vápeník. "Stačí, když se budeš při pohovoru chovat trochu sebevědomě a určitě tě přijmou."



12. Nástup do zaměstnání

Po několikadenním váhání se Antonín Bernard Eichler přece jen rozhodl zaměstnání v Autoně zkusit. Jednoho dne ho jeho dáda Antonín dovezl do Autic. Před halami Autony Autice se nacházelo obrovské parkoviště pro mnoho tisíc automobilů. Uprostřed bylo přerušeno terasovitým stupněm, na němž rostlo křoví, které bylo nyní pokryté sněhem, a v zemi zde byla upevněna (podobně jako v Hollywoodu) obří tyrkysová písmena, jež při pohledu z dálky tvořila nápis AUTONA AUTICE. Všichni zaměstnanci parkovali v blízkosti továrny, jen Eichlerova dáda zastavila pod nápisem, takže je z továrny nebylo vidět. Řekla svému synovi, že na něj počká.

Inženýr Antonín Bernard Eichler šel tedy pěšky přes asfaltové parkoviště. Měl na sobě kabát, sako a kalhoty, ne však kravatu, protože kravaty nenáviděl, stejně jako jeho dáda Antonín. Nesl si s sebou dokumenty o svém vzdělání a velkou dávku sebevědomí.

Došel na personální oddělení. Vstoupil.

"Dobrý den, jmenuji se Antonín Bernard Eichler a jdu se ucházet o zaměstnání v tomto podniku," řekl nahlas a tak sebejistě a charismaticky, že jeden z pracovníků úlekem málem spadl z otočné židle.

Poslali ho do jedné z kanceláří. Tam si odložil kabát a hned se ho ujal mladý hoch. První, co ho zajímalo, byl životopis, ale když jej inženýr Eichler předložil, pracovník se na něj ani nepodíval a pohodil jej na stůl na hromadu dalších papírů. Pak se zeptal na kvalifikaci.

Antonín Bernard Eichler prohlásil, že je inženýr v oboru dopravní obsluha území a vytáhl svůj diplom.

Pracovník na něj okouzleně zazíral a ve tváři měl výraz největšího údivu. "Inženýr?" Po chvíli pokračoval: "Právě takové lidi, jako jste vy, teď Autona potřebuje nejvíc."

Ihned mu nabídl pracovní smlouvu. Inženýr Eichler si ji pečlivě přečetl (Hoch zatím vyřídil další tři uchazeče.) a podepsal.



13. V Autoně Autice

Další týden pak Antonín Bernard Eichler skutečně nastoupil. Označil si u vchodu příchod a začal pátrat po někom, kdo by mu přidělil práci, tedy zejména po svém nadřízeném. Zeptal se několika dělníků a ti mu ukázali cestu do kanceláře dílovedoucí haly A. Tam se představil jako "inženýr Antonín Bernard Eichler" a sebevědomě prohlásil, že je tu nový a chce se pustit do práce.

"Inženýr?" řekla zamyšleně dílovedoucí. "Následujte mě." Vedla inženýra Eichlera stovkami metrů chodeb, přes haly, kolem obrovských a obdivuhodných strojů a dalšími chodbami, po schodech, přes několik dveří a kolem mnoha kanceláří až na ředitelství v úplně jiné budově, daleko od hluku tovární výroby.

Tam Antonín Bernard Eichler předstoupil před technického ředitele Autony inženýra Jana Váhala. Chvíli si povídali mezi čtyřma očima. Pak dal ředitel Váhal inženýru Eichlerovi několik složitých matematických úloh. Inženýr Eichler všechny brilantně vyřešil. Jan Váhal z toho měl radost a jmenoval ho dílovedoucí v hale Q. Inženýr Eichler se dosud tvářil sebejistě, ale vnitřně byl tak rychlým kariérním růstem velmi překvapen.

O několik dní později se konala porada dílovedoucích. Tam se inženýr Eichler blíže seznámil s aktuálními problémy v Autoně. Dozvěděl se o čtyřech příkazech (či spíše rozkazech), které zatím stačil generální ředitel Eduard Chechtal vydat:

1. přijmout deset tisíc nových zaměstnanců;
2. obnovit výrobu Autony 100[5];
3. všechny vozy (včetně nákladních) vyrábět jen ve třech barevných odstínech - hnědé, růžové a červené (rudé) bez ohledu na přání zákazníků;
4. okamžitě splatit všechny dluhy a půjčky u bank a nové nezřizovat.

{[5] Autona 100 - automobil vyráběný v letech 1971-1990 (v rámci 5. až 8. pětiletky) s karoserií z plastu. Říkalo se mu dlouhá rakev, protože měl neobvykle dlouhou přední část (s prostorem pro motor), což komplikovalo dávání přednosti v jízdě. V osmdesátých letech Autona představila model "Plechovka", jehož karoserie byla z plechu (proto název Plechovka). Nový model neměl tak dlouhou přední část a stal se mnohem populárnějším.}

Po schůzi se blíže seznámil s jednou z ostatních dílovedoucích a ta mu vypověděla, jak to v Autoně ve skutečnosti vypadá. Dala mu také několik rad, jak v současné situaci přežít na pozici dílovedoucí.

Dílovedoucí Eichlerovi bylo přímo či nepřímo podřízeno skoro pět set zaměstnanců, většina z nich byla čerstvě přijata. Nemělo smysl snažit se je uřídit, to nešlo. Věděl ale, že v ostatních halách jsou podobné problémy, a pokud na sebe nebude zvlášť upozorňovat, nic mu nehrozí.

Dílovedoucí Eichler často chodíval mezi zaměstnance. Když chystali něco zlého nebo nebezpečného, vždy jen apeloval na jejich zdravý rozum. Měl velkou přirozenou autoritu, ale nezneužíval ji; pokaždé se snažil nejprve vysvětlovat a většinou všichni pochopili, proč to, co chystají, je špatné. Získal si u podřízených velkou oblibu a oni ho respektovali a on je. Dokonce podřízeným vykal a jednal s nimi více méně jako se sobě rovnými, což bylo za Chechtala zcela výjimečné.

O několik týdnů později přišel pátý Chechtalův příkaz. Všichni zaměstnanci z hal M, N, O, P, Q a R a mnozí další byli přeloženi do Automobilní Osady. Tam měla být zřízena tzv. dopravní sekce, samosprávné oddělení s čtyřmi tisíci zaměstnanců. Neoficiální cestou se dílovedoucí Eichler dozvěděl, že skutečným Chechtalovým záměrem je odsunout část přebytečných zaměstnanců do Automobilní Osady, a snížit tak jejich množství v Auticích, aby se továrna dala opět řídit.

Dopravní sekci měl vést ředitel a ke svému překvapení byl vybrán právě inženýr Eichler. Jan Váhal za ním zašel a poučil ho, že musí předstírat loajalitu řediteli Chechtalovi, jinak bude nemilosrdně propuštěn jako většina ředitelů v lednu toho roku. Poprvé dostal inženýr Eichler strach, ale rozhodl se, že udělá, co bude v jeho silách. Hned následujícího dne jej generální ředitel Eduard Chechtal osobně jmenoval ředitelem dopravní sekce a dal mu za úkol "držet tu lůzu v továrně na uzdě".

Tehdy inženýr Eichler trochu zalhal. "Budu," řekl.

Jako ředitel dopravní sekce pak jmenoval Tomáše Vápeníka svým zástupcem, čímž mu projevil svoji vděčnost a utvrdil jejich přátelství.



14. Dopravní sekce

Od té doby vozila inženýra Eichlera jeho dáda do Automobilní Osady. Inženýr Eichler brzy poznal, že tam není pod žádnou kontrolou. Nechělo se po něm ani jeho zaměstnancích, aby odváděli jakoukoliv práci.

I zde chodil inženýr Eichler mezi své podřízené a mluvil s nimi jako se sobě rovnými. V Automobilní Osadě vládla ještě otevřenější atmosféra než předtím v hale Q. Zaměstnanci mu říkali "ředitel Eichler". Někteří ho zkoušeli oslovit "pane řediteli", jak by bylo v tehdejší době běžné, ale on jim říkal, že se necítí být jejich pánem a že mu tak říkat nemají.

Ředitel Eichler zjistil, že dělníci zdaleka nemají k automobilům tak kladný vztah, jak se zdálo. Občas opatrně říkal, že nemá automobily rád a mnozí dělníci s ním souhlasili. Výroba automobilů pro ně nebyla posláním, ale nutným živobytím. Z té doby také pochází popěvek "Jen tří barev, víc jich není", který pro svého ředitele dělníci ve volném čase složili:

Jen tří barev, víc jich není,
má zákazník k posouzení.
Plechovku či dlouhou rakev
může mít jen ze tří barev.

Každý se tu jednou v životě zmýlí,
když hnědou zvolí jak pomeranč shnilý.
Růžová nebude o nic lepší,
vypadajíc jak zdechlí vepři.

Vznešená rudá jest barva krve,
mnozí však lidé v ní vidí jen sebe.
Vytéká z obětí, tryská jim z žil,
když srazí je nepřítel - automobil.

Antonín Bernard Eichler řešil ještě jiný problém. V saku, které nosil, se necítil dobře. Připadalo mu tvrdé a nepohodlné. Navštívil proto firmu Spojené šaty Východní Mezihoří, spol. s r. o., kde byli ochotni vyvinout nové šaty podle jeho představ. Jejich návrh a výroba prototypu trvaly několik týdnů. Situace v Autoně se zatím zhoršovala.

V jídelně byla zavedena tzv. úsporná jídla (značně nechutná), množství pohonných hmot zdarma pro každého zaměstnance postupně klesalo z původního litru za měsíc až na jeden mililitr za měsíc a jejich výdej byl přesunut do těžko dostupné kanceláře, kam se muselo lézt po provazovém žebříku, takže většina zaměstnanců si tam ani pro ten mililitr nechodila. V Automobilní Osadě se nic nevyrábělo. Stroje stály a čtyři tisíce dělníků se osm hodin denně nudily.

Pracovní podmínky byly hrozivé a situace absurdní. V té době přišel šestý a poslední Chechtalův příkaz: Z důvodu úspor dostanou zaměstnanci pracující v Automobilní Osadě kromě dílovedoucích a ředitele Eichlera mzdu za květen vyplacenu až o měsíc později.

Chechtalův pokus zasít sémě sváru však neuspěl. Ředitel Eichler již měl mezi zaměstnanci pevnou pozici a ti si ho zvolili za svého odborového předáka.

V té době Antonín Eichler starší vyjednával se zástupci československého státu o sídle Eichlerů. Přes pozemek, na němž stálo, totiž měla vést nová dálnice. Antonín Eichler věděl, že jeho syn v diplomacii, rétorice a vyjednávání vyniká víc než on, a tak mu vyjednávání přenechal. Antonín Bernard Eichler se rychle zorientoval, brzy získal kontakty na některé vlivné šedé eminence tehdejší politiky a zapůsobil na ně falešným dojmem, že "na ně něco ví".

Antonín Bernard Eichler pak přišel s návrhem na vznik samostatného státu v oblasti Autic a Automobilní Osady. Za normálních okolností by takový návrh neměl šanci na úspěch, někteří z lidí, kteří o tom rozhodovali, však zřejmě byli zapleteni do finančních machinací v Autoně a jmenování Eduarda Chechtala jejím generálním ředitelem. Eichlerův požadavek byl proto přijat za podmínky, že nový stát převezme Autonu Autice se všemi závazky a plnou zodpovědností za všechny dosud nepotrestané delikty, které s ní souvisejí.

Koncem dubna dostal ředitel Eichler objednané šaty a byl s nimi spokojen. Byly černé a pohodlné a později se staly uniformou pro ústavní činitele EDDR a vstoupily do historie pod názvem angyklos.



15. Stávka

Dne 4. května 1992 vystoupil ředitel Eichler s projevem, který byl přenášen audiovizuální technikou do všech továrních hal Autony Autice. V tomto projevu vyhlásil stávku proti zhoršování poměrů v továrně a vyzval generálního ředitele Eduarda Chechtala k předání podniku dělníkům. Také v něm odsoudil individuální automobilismus a vyhlásil projekt "státu bez aut".

Ke stávce se připojili téměř všichni zaměstnanci v Auticích i Automobilní Osadě (kde to ovšem neznamenalo prakticky žádnou změnu) a výroba v Autoně byla ochromena. Eduard Chechtal zprvu protestoval a snažil se všechny dělníky propustit, ale když poznal, že jeho snaha je marná, odjel z Autony neznámo kam (možná do místa svého trvalého bydliště, ale nikdo se neobtěžoval ho tam hledat) a od té doby se tam skrýval.

Zásluhou ředitele Eichlera bylo rychle zorganizováno materiální zabezpečení dělníků v průběhu stávky, jídelny začaly opět připravovat poživatelná jídla a ředitel Eichler ve spolupráci s podnikovými právníky zahájil přípravy na vznik nového autonomního státu.

Když opadla vlna revoluční euforie a kouzlo Eichlerova charismatu, dělníkům začalo docházet, co znamená "stát bez aut", a většina z nich z továrny odešla. Vznikla odbojová skupina, která hlásala příznivý vztah k automobilům jako k symbolu technického pokroku a protestovala proti prezentovaným plánům. Ředitel Eichler se však jejich předáka veřejně zeptal, zda mu bylo lépe "pod Chechtalem", na což oponent nedokázal najít odpověď, a tak raději svoji odbojovou skupinu rozpustil a odešel.

Po nějaké době zůstalo v Autoně už jen kolem tisíce zaměstnanců, kteří byli věrní řediteli Eichlerovi, nebo (jak se později ukázalo) mu věrnost předstírali.

Sídlo Eichlerů již bylo bezúplatně převedeno (podle dohody o vzniku nového státu), a Antonín Eichler se přestěhoval do kancelářské budovy v Automobilní Osadě a bydlel tam, než se později přestěhoval do domu Domů.



16. Rozpad republiky

Antonín Bernard Eichler jako zakladatel nového státu rozhodl, že jej pojmenuje sám po sobě. Nový stát tak dostal jméno Eichlerská dopravně demokratická republika.

Ústavu EDDR vypracoval ve spolupráci s ředitelem Eichlerem podnikový právník Autony JUDr. Antonín Rusovský. Ústavu schválil na poslední chvíli v době Vánoc Ústavodárný výbor, který zasedl na radnici v Démonicích. Jeho členy byli starostové obcí na eichlerském území a vybraní ředitelé Autony Autice. Pozván byl i Eduard Chechtal, ale nedostavil se.

Proti nové ústavě hlasovali z členů Ústavodárného výboru jen dva - starosta Pekla pod Modrohradem a Karel Brzek, starosta Automobilní Osady, který později založil Staromilskou stranu Automobilní Osady (SSAO).

1. ledna 1993 se pak Československá federativní republika rozpadla na tři části - Českou republiku, Slovenskou republiku a Eichlerskou dopravně demokratickou republiku. Prezidentem EDDR se z ústavy stal Antonín Bernard Eichler. Ústava mu dávala pravomoc vydávat dekrety s platností zákona, dokud nezasedne řádně zvolený parlament. Vydal tři, známé pod souhrnným označením Eichlerovy dekrety.

Nejpozoruhodnější z nich byl zřejmě první Eichlerův dekret ("o jméně"), který stanovoval, že prezident Eichler se jmenuje Antonín Bernard Cyril Doprava Eichler. Jméno Antonín měl od narození po dádě Antonínovi, jméno Bernard přijal již dříve po dádě Bernardě, jméno Cyril používal jako krycí jméno v Náboženské společnosti půdce Eusebia a jméno Doprava přijal na počest veřejné dopravy.



17. Dennis Kernel

V únoru 1993 přijel do EDDR americký miliardář Dennis Kernel a po krátké rozmluvě s prezidentem Eichlerem mu poskytl značnou finanční podporu na vybudování státu bez aut. Pak nasedl do své limuzíny s tmavými kouřovými skly a odjel. Peníze však dorazily. Stávka v Autoně byla ukončena a prezident Eichler přednesl dlouhý projev objasňující jeho vizi. Předpověděl v něm zavedení homosexuálních sňatků, unisex záchodů, zákaz individuálního automobilismu a jazykovou reformu. Většina zaměstnanců, kteří až dosud prezidenta Eichlera bezvýhradně podporovali, zaujala nyní ovšem ambivalentní postoj. Většina z nich chtěla jen normálně pracovat a tehdy tak nepředstavitelné věci jako zavedení unisex záchodů či zákaz individuálního automobilismu je vůbec nelákaly. Proto Autonu opustilo dalších několik set dělníků. Někteří z těch, co zůstali, však později ve volbách podpořili SSAO.

Prezident Eichler pak z titulu nadministra bez portfeje odvolal Eduarda Chechtala z pozice generálního ředitele Autony Autice a na jeho místo jmenoval svého přítele Tomáše Vápeníka. Autona Autice pomalu obnovila provoz, ačkoliv se už nezabývala výrobou automobilů. Poslední automobil značky Autona Plechovka, který sjel z výrobní linky, byl zalit do betonového kvádru a tento památník dodnes stojí ve dvoře továrny, lze jej zahlédnout z projíždějícího vlaku či tramvaje a školní exkurze se na něj chodí dívat.

Na svátek Práce se prezident Eichler s dádou Antonínem přestěhoval do svého nového sídla; (tehdy ještě rozestavěné) bílé vily uprostřed obory severně od Centrálního náměstí. Vila dostala název dům Domů a stala se oficiálním sídlem prezidenta Eichlerské dopravně demokratické republiky.



Rodokmen

                        Vilém E. + Karla E.ová

                                 │

                                 │

Beáta F.ová + Jiří F.          Jaroslav E. + Marie E.ová

            │                              │

   ┌────────┘        ┌─────────────────────┤

Bernarda E.ová + Antonín E.            Alena N.ová + Ondřej N.

               │ 

               └─────────┐

               Antonín Bernard E.

Použité zkratky:
E. = Eichler
E.ová = Eichlerová
F. = Forman
F.ová = Formanová
N. = Nepil
N.ová = Nepilová