Saniah a Izolda

Její matka často opakovala dvě stejná slova: „Ticho léčí.“ Jako posedlá vypínala rádio a televizi. Všechno, co vydávalo zvuky bylo jakoby prokleté. Saniah to považovala za projev stesku a zoufalství a jen nerada si přiznávala, že by její matka mohla dopadnout tak špatně. Před pěti lety zemřel Saniah hluchý bratr Median. Tehdy jí bylo deset let a tolik si neuvědomovala, jak moc to její matku změnilo.
Snad aby si připomenula ztraceného syna, který nikdy nemohl slyšet její hlas, zbožňovala ticho. Bylo pro ni posvátné, nezaměnitelné a byla pro něj schopná udělat cokoliv.
Bohužel bolest jí zatemnila mysl natolik, že na svojí dceru skoro zapomněla. Ale Saniah byla statečná, trpěla matčiny požadavky a chápala její bolest. Často jí brávala za město na travnatý pahorek, ze kterého byl výhled až na moře. Seděly tam spolu a dívaly se do dálky. Pak zase mlčky odjely a zanechaly po sobě v trávě otisky. Nic nemilovala Saniah víc než právě tyto okamžiky. A přece i ty jednou měly skončit.
Když ráno otevřela oči měla dojem, že ještě stále sní. Celý modrý strop jejího pokoje byl polepen útržky fotografií a střepy gramofonových desek. Vyběhla ven z pokoje a rozhlédla se po bytě. Saniahina matka Izolda seděla na zemi vedle křesla a v ruce držela kuchyňský nůž. Nábytek okolo byl rozpáraný a k hrudi si tiskla fotografii syna. V uplynulých letech si Saniah zvykla na to, že její matka trpí občasnými záchvaty úzkosti nebo agrese, ale doposud nikdy se to neprojevilo v takovém množství. Pomalu došla až k Izoldě a vzala jí nůž z dlaně. Pohladila matku po vlasech a sesula se vedle ní.
„Jsem tu s tebou,“ řekla Saniah a se slzami v očích objala Izoldina ramena.
„Ale on tu není,“ odpověděla tichým hlasem Saniahina matka a silněji k sobě přitiskla Medianovu fotku.
„Je tu s námi všechno dobré, co po něm zůstalo,“ snažila se Saniah utěšit matku a ruce nespouštěla z jejích ramen.
„Nikdy na něj nazapomenu,“ zazněla Izoldina slova jako doživotní závazek.
„Ani já ne.“
Ještě dlouho spolu seděly v obývacím pokoji a neříkaly nic, slyšet byl jen tichý pláč Saniah.
Neplakala kvůli bratrovi, protože s jeho ztrátou už se dávno smířila. Slzy jí tekly ze zoufalství.
Izolda kvůli svému duševnímu stavu nechodila do práce a tak obě žily jen ze sociálních dávek. Otec Saniah zemřel dva roky po tom, co se narodil Median. Nikdy se nezjistilo, kdo za jeho smrt tenkrát mohl, jisté bylo jen to, že ho našly mrtvého v řece na kraji města. Možná to byla sebevražda. Už tehdy na tom byla Izolda zle, ale kvůli dětem se snažila být statečná. Po tom, co Mediana srazilo auto, byla na tom podstatně hůř, ale stále se snažila předstírat, že všechno bude dobré a to hlavně kvůli němu. Ležel dlouhé měsíce v nemocnici a nakonec se uzdravil. Naneštěstí dva roky po té zemřel na následky omrzlin, když se pod ním prolomil led při bruslení na zamrzlém jezeře. Když Izoldě řekli, že už mu není pomoci, strávila nějaký čas pod dohledem psychologů. Díky troše předstírání a Saniahině snaze propustili Izoldu domů. Jenže od té doby se její stav značně zhoršil a Saniah její chování pomalu přestala zvládat. Matka často volala ze spaní Medianovo jméno a Saniah začala brát prášky na spaní, aby vůbec usnula. Její život byl plný velkých překvapení a smutných událostí. Toho dne měl nastat další zvrat.
Když se Saniah povedlo odvést Izoldu do ložnice a když alespoň částečně uklidila napáchané škody, ozval se zvonek u dveří. Drnčivým zvukem protnul celý byt a probudil Izoldu z polospánku. Saniah otevřela dveře a pohlédla do tváře vysokému policistovi s černým knírem a neoblomným svraštělým obočím.
„Dobrý den. Bydlí tu Izolda Lunerová?“ zeptal se hlubokým hlasem a sundal si čepici.
„Ano, to je moje matka. Děje se něco?“ řekla Saniah a zkoumavě se zadívala na policistu.
„Jsem tu kvůli stížnosti vašich sousedů, ale když dovolíte rád bych si o tom promluvil s vaší matkou. Mohu dál?“ odpověděl a pomalu vstoupil do bytu.
Došli společně do obývacího pokoje a policista poslal Saniah do jejího pokoje. Pak dlouho mluvil s Izoldou a nakonec jí zavolal zpátky.
„Je mi líto, co ti teď musím říct. Kvůli mnoha udáním a stížnostem je nutné, abych tvoji matku odvedl na policejní stanici a následně za lékařem, který jí s největší pravděpodobností bude muset poslat do ústavu pro duševně choré. Tvoje matka se vším, co jsem jí řekl souhlasí a vyšetření se podrobí dobrovolně,“ řekl policista a utřel si zpocenou dlaň o modré kalhoty.
„Ale vždyť je v pořádku! Je jen smutná a to by byl přeci každý, kdyby si prožil to, co ona,“ protestovala Saniah a skelnýma očima pohlédla na Izoldu. Ta se dívala z okna a mlčky sledovala lidi na ulici.
„Pokud je skutečně v pořádku, vrátí se ti domů. Ale než budou dokončena všechna vyšetření, tak tě musím umístit do dětského domova,“ pronesl policista a čekal na výbuch emocí.
„Ale to přeci nejde! Do děcáku patří sirotci a já mám maminku. Zůstanu prostě doma a počkám až přijede. Vždyť to může trvat maximálně týden.“
„Bohužel i na ten týden by se o tebe neměl kdo starat a tak tě zavezu do Palientova domova opuštěných duší.“
„Ale ten je přeci až daleko za městem!“podivila se Saniah.
„Všechny ostatní už nemají volné ani jediné místo. Teď si prosím sbal oblečení a oblíbené věci, ukaž mi ložnici matky a já jí sbalím to nejnutnější.“
Pak už se všechno seběhlo nesmírně rychle. Saniah ani nevěděla jak a už se ocitla před vysokými vraty s nápisem: „Palientův dům opuštěných duší“. Svírala v rukou tašku a pomalu vešla na štěrkovou cestu vedoucí ke vchodovým dveřím. Všechno okolo působilo tajemně a smutně. Stěny obrovské stavby byly sešlé časem a okna byla špinavá a šedá stejně jako všechno ostatní. Saniah vystoupala po schodech a neustále si pro sebe opakovala: „Je to jen na pár dní.“ Místo ní zaklepal na dveře policista, který ji přivezl a pak oba chvíli stáli v naprostém tichu šerého rána na pozemku dětského domova se zamřížovanými okny.
Klika se pohnula a za dubovými dveřmi se objevila hlava staré ženy s širokým nosem a štíhlým pasem. Ostrým hlasem promluvila a Saniah si všimla, že má tik v oku, protože pravým víčkem neustále pomrkávala.
„Přejete si?“
„Přivezl jsem vám novou schovanku. Jmenuje se Saniah Lunerová,“ odpověděl policista.
„Je to jen na pár dnů,“ dodala chvatně Saniah, aby uvedla věci na pravou míru.
Na to se žena uchechtla a vyzvala je, aby vstoupili. Pak policistu zavedla do ředitelovy kanceláře a Saniah nechala čekat na dřevěné na lavici v chladné chodbě. Strop se zdál být nedosažitelně vysoko a světlo ze zaprášených lustrů se odráželo na kamenné podlaze. Saniah přepadala úzkost a zařekla se, že se odtud dostane co nejdříve, stůj co stůj. Pak se otevřely dveře do kanceláře, policista kývl na Saniah a odešel z domova. Ona se zvedla a zamířila k ředitelovi. Drenten Palient byl velmi starý přísný muž s odhodlaností loveckého psa, ale i přesto tolerantní.
„Posaďte se, slečno Lunerová,“ pokynul Saniah a opřel se dlaněmi o stůl.
„Děkuji. Jsem si jistá, že tu moc dlouho nebudu, takže slibuji, že se mnou nebudou potíže.“
„O tom jsem s vámi chtěl mluvit,“ řekl Palient a propletl prsty u rukou. Tázavě na něj pohlédla a čekala na jeho slova.
„Vyšetření bylo dokončeno nečekaně brzy.“ Pak se na dlouho odmlčel.
„Věřte, že ji mi líto, co vám teď musím oznámit... Lékaři prohlásili vaši matku za duševně chorou,“ promluvil konečně ředitel a dlouze pohlédl na Saniah. Ta nejprve naprázdno pootevřela ústa, ale pak vystrašeným tónem vznesla otázku, na kterou už stejně znala odpověď.
„Znamená to tedy, že můj pobyt v tomhle zařízení bude stálý?“ vyhrkly slzy Saniah.
„Do jisté míry ano. Budete tu žít dokud pro vás nenajdeme náhradní rodinu,“ odpověděl Palient a znovu se dlouze podíval na novou schovanku.
„Ale to přeci nejde. Maminka se jistě brzy uzdraví a budu zase žít s ní!“ rozkřikla se.
„Bohužel je v takovém stavu, že jí lékaři už nebudou moci uvést do normálu. Až do konce života bude muset zůstat pod dohledem lékařů.“
„Ale jak...“ a zbytek už nedořekla. Zavalila ji vlna hořkých emocí a měla pocit, že se udusí. Sevřela pevně pěsti a zuby zaryla do rtů. Plakala, křičela a pevně svírala koleny tašku s oblečením. Schoulela se v klubko zničené osobnosti a nechala se odvést do jejího nového pokoje, ve kterém měla strávit příští roky. Nakonec usnula vyčerpáním a v dlani pevně svírala Izoldinu fotografii.

Stála sama uprostřed malé místnosti s tvrdou postelí a rozvrzanou židlí. Bílé stěny odrážely i tu trochu světla, která se prodrala skrz zamřížované okénko nahoře u stropu. Po zádech jí běhala husí kůže a cítila, že opět ztratila někoho blízkého. Holubice v jejím srdci přestala mávat křídly. Stála tam zlomená, opuštěná a navždy zatracená. Izolda Lunerová, vdova a matka dvou ztracených dětí. Dlouhá bílá košile jí pramálo chránila před chladem, který se plížil místností jako jedovatý had.

Saniah otevřela oči a měla zvláštní pocit, že spala několik let a i přesto byla hrozně unavená.
Věděla, že dnešní ráno bude zcela jiné než všechny ostatní. Probudila se v pokoji s bílými zdmi, tvrdou postelí, skříňkami a velkým psacím stolem. Vůbec jí netrápilo, že už asi nikdy neuvidí nikoho ze svých kamarádů z města, protože žádné neměla. Všechny její spolužačky o ní říkaly, že je divná, ujetá nebo podezřelá. Saniah zkrátka od té doby, co zemřel Median, trávila veškerý volný čas s Izoldou. Ležela na posteli odkrytá a v myšlenkách prožívala znovu celý svůj život.
Stále před sebou viděla úsměv svojí matky. Stalo se to dva roky po smrti Mediana. Izolda měla narozeniny a Saniah jí nakreslila obrázek holubice v srdci. Tehdy se Izolda usmála naposledy.
„Chybíš mi... Chybíte mi všichni.“ řekla nahlas Saniah a rozplakala se. Měla za sebou težké chvíle, ale mnohem těžší teprve měly nastat.
„Hej ty zrzavá obludo!“ ozvalo se z chodby a Saniah zpozorněla. Otevřela dveře a vykoukla na chodbu. Na lavici tam seděla dívka s dlouhými zrzavými vlasy a knihou. Opodál stál hlouček kluků a smějících se děvčat.
„No tak! Jsi snad hluchá? Nebo mě jenom neslyšíš přes ty svoje kudrny?“ zakřičel nejvyšší z chlapců a dívky okolo něj propukly v smích. Ta, na kterou všichni křičeli a které se očividně smály jen kvůli jejím vlasům, v klidu odložila knihu vedle sebe a rukou přejela její strany. Pak zvedla zelené oči a zostra se zahleděla na hlouček posmívajících se dětí.
„Člověk, kterého matka kojila až do tří let, mě vážně nevyvede z míry.“ Pak se otočila a pomalu vykročila chodbou. Hlouček utichl a pak se vydal svou cestou. Saniah si utřela slzy a zavřela dveře. Znovu si lehla na postel a zamyslela se nad tím, co viděla. Bylo jasné, že ta zrzka nemá život vůbec jednoduchý a možná právě tím jí byla sympatická. Někdo zaklepal na dveře a bez vyzvání vstoupil. Byla to ta stará žena, která Saniah včera večer zavedla do pokoje.
„Dobré jitro, slečno Lunerová. Včera jsem se nestihla představit. Jmenuji se Gruzová. Provedu vás po celém pozemku a dnes již začnete ve výuce a seznámíte se zdejším režimem,“ pronesla suchým hlasem. Saniah se nezmohla na více než přikývnutí a pak se společně se slečnou (ovšem značně v letech) Gruzovou vydala na poznávací výpravu do hlubin dětského domova.
Po tom, co jí provedla budovou a zahradou, zavedla Saniah slečna Gruzová do jídelny, kde snídaly všechny děti z celého domova a promluvila víc než nahlas, aby přehlušila hluk talířů a smíchu.
„Utište se! Všichni se prosím podívejte na vaší novou kamarádku. Přišla k nám teprve včera a já od vás čekám naprostou toleranci a kolegiálnost. Je zde někdo, kdo by jí pomohl ze začátku s učivem a se začleněním do kolektivu?“ dořekla a rozhlédla se po celé místnosti. Nikdo se nepřihlásil.
„Vidím, že jste všichni velmi ochotní, takže někoho určím sama...“ rozhodla se Gruzová, přimhouřila oči a chystala se k Saniah někoho přiřadit.
„Počkejte! Já se jí klidně ujmu...“ promluvila zrzavá dívka na konci stolu a trochu se usmála na Saniah, která jí úsměv opětovala.
„Výborně slečno Wanová,“ řekla Gruzová, otočila se a odešla z jídelny rychlým krokem.
Saniah zůstala stát a nevěděla, co má dělat. Ta zrzavá dívka na konci stolu jí ale gestem vyzvala, aby počkala. Pak se zvedla, odnesla ještě nesnězenou snídani, popadla Saniah za zápěstí a vyvedla jí z jídelny. Na chodbě se zastavily a podívaly se jedna na druhou.
„Kromě toho, že mám příjmení, pojmenovali mě rodiče i křestním jménem,“ zasmála se dívka „Jmenuji se Deriell.“ A podala Saniah ruku.
„Já jsem Saniah Lunerová,“ představila se druhá z dívek, tektokrát ta černovlasá a stiskla Deriell ruku.
„Tak dobře Saniah Lunerová. Čeká nás náročný den. Domov je veliký a je tu spousta zákoutí, o kterých Gruzová ani žádná jiná vychovatelka neví,“ řekla Deriell šibalsky a ukázala štíhlými prsty směrem ke dveřím uprostřed chodby. „Tam je můj pokoj. Když budeš něco potřebovat, tak se klidně stav.“
„Jsi hodná, že ses mě ujala. Cítila jsem se tam dost trapně,“ mnula si zápěstí Saniah.
„Řekla jsem si, že nepatříš k těm chychotajícím se holkám, kterých je tu plno. A navíc jsem si všimla těch uplakaných očí.“
„Všechno je pro mě nové a hlavně jsem tu nešťastnou náhodou,“ řekla omluvným hlasem Saniah.
„Nemusíš nic vysvětlovat. Nešťastnou náhodou jsme tu úplně všichni. Důležité je, že tu jsi a musíš se s tím vyrovnat. Chvilku určitě potrvá než si zvykneš, ale uvidíš, že časem se tu naučíš žít. Stejně jako my všichni,“ odpověděla Deriell, po tváři jí proletěl temný stín a položila Saniah ruku na rameno. Až do oběda zvládla Deriell vyprávět Saniah o jejím životě a při tom jí ukazovat učebny, pokoje, kterým by se měla vyhnout a zaprášené místnosti schované za těžkými koberci z orientu. Když za sebou zavřely dveře učebny číslo 21, viděla už Saniah všechno.
„Víš, kde jsme ještě nebyly?“ zeptala se Deriell záludně.
„Nic mě nenapadá.“ odpověděla Saniah.
„Ve sklepě a na půdě. To jsou nejzajímavější místa ze všech. Půda je plná starého nábytku, učebnic, novin, gramofonových desek, hraček a příběhů. Její dveře jsou sice zamčené, ale na dívčích umývárnách v posledním patře je široký parapet. No uvidíš sama. Jen doufám, že se nebojíš výšek.“
„Pokud budeme dělat to co si myslím, tak tě ujišťuji, že strach z výšek mám,“ řekla vystrašeně Saniah a zavrtěla hlavou, aby dala najevo svůj nesouhlas.
„Když to zvládnu já, tak ty musíš taky.“
Za Deriellinými zády se objevila jedna z vychovatelek a vlídným hlasem promluvila k oběma dívkám.
„Za pár minut bude oběd, tak nezapomeňte přijít včas do jídelny.“
„Jistě, už jdeme,“ řekla Deriell.
„Ty jsi ta nová dívka, že ano?“ obrátila se vychovatelka na Saniah.
„Ano. Jmenuji se Saniah Lunerová.“
„Vítám tě v našem domově,“ usmála se. „Budeme se vídat na hodinách biologie.“
A pak opět přešla v rychlou chůzi směřujíc k jídelně. Saniah a Deriell šly pomaleji za ní a připojily se k frontě ostatních dětí, které vplouvaly do jídelní místnosti.
„Jaká je ta učitelka, co se u nás zastavila?“ zeptala se tiše Saniah.
„Jmenuje se Ellová. Je to jediná mladá vychovatelka v téhle budově a také jediná příjemná. Vážně, je ze všech nejlepší,“ odpověděla Deriell a podala tác své nové kamarádce. Když vystály frontu na oběd, zasedly na konec stolu uprostřed obrovské jídelny. Jedly, povídaly si a trochu se smály. Pak odevzdaly tácy s poloprázdnými talíři a ocitly se znovu na chodbě.
„Máš štěstí, že je víkend. Ve všední den máme odpoledne ještě čtyři hodiny většinou naprosto nesnesitelných předmětů,“ obrátila oči v sloup Deriell.
„Máš teď ještě něco v plánu?“
„Sobota je volný den. Každý si může dělat co se mu zlíbí, tedy pokud to není proti řádu. A nás dvě čeká exkurze do sklepení a na půdu.“
„Jsem ti vděčná, že se mi tolik věnuješ, ale musím se ti omluvit. Dnešní dopoledne bylo dost vyčerpávající a ráda bych teď byla chvíli sama,“ pronesla omluvným tónem Saniah a pocítila, jak se jí do očí opět derou slzy.
„Času máme dost a dost. Zavedu tě tam jindy. Tak se tedy sejdeme v sedm před jídelnou,“ rozloučila se Deriell.
Saniah došla rychlým krokem ke svému pokoji a stiskla kliku, ale ta jí zůstala v ruce. Zaklela a snažila se vrátit kliku na své místo.
„Ukaž pomůžu ti. To se tady stává často,“ ozvalo se za jejími zády. Stál tam nejtlustší kluk, jakého kdy Saniah viděla. Vzal kliku, jediným prudkým pohybem jí vrátil zpět a otevřel dveře.
„Děkuji ti. Bez tebe bych se asi nedostala dovnitř,“ řekla vděčně.
„V pohodě,“ odvětil kluk a zařadil se do proudu lidí, který mířil ven z budovy. Saniah pokrčila rameny a vešla do pokoje. Tam se posadila na postel a pozorovala staré větve stromu, který rostl před jejím pokojem. Celý den stále znovu a znovu přemýšlela co bude dělat. Před Deriell se snažila zadržovat slzy a tvářit se, že se nic neděje, alespoň ne o nic hrozného. Ale teď, když byla sama se sebou, se znovu rozplakala. Hlavou jí běžel plán, předsevzetí, úkol, který musí splnit. Její život mezi stěnami dětského domova by rychle zvadl jako květina bez vody. A proto chtěla za každou cenu utéct a dostat matku z ústavu pro duševně choré. Stýskalo se jí a úzkost svírala její srdce tak pevně až měla pocit, že snad pukne.