Elephant post

Elephant post



Samuel Gerdy stál na římse vysokého činžáku a byl mile překvapen, ale i zklamán, že ho nikdo nezastavil.

Byl pátek 5.7.2013 a zítra by Samovi mělo být padesát let.

Balíček od společnosti Elephant post převzal z rukou pana Aronova zhruba před měsícem a došlo mu, že jeho život tady už jednou byl a zřejmě zase minimálně jednou bude.

Podle dokladů, byla zásilka doručena na poštu 5. července 1963.

Tehdy, dočetl se z přiloženého dopisu, prý žil pod jménem Adam Nowak, coby syn přistěhovalců z východu a měl spáchat ve svém bytě sebevraždu. Je také možné, že to mohl být jiný den, ovšem je také možné, že tenkrát žádný jiný den ani nebyl.

Každopádně předtím než vypustil do vany všechnu svou proudící krev, osobně Adam zašel na poštu a balík poslal. Do papírového boxu vložil svůj pas, kovový identifikační štítek vojáka, rodný list, rodinné fotografie a dlouhosáhlý životopis včetně vzpomínek na rodiče a všechny důležité události padesátiletého života.

Překvapený Samuel nemohl uvěřit obsahu té zvláštní zásilky. Přečetl si znovu zprávu popisující jeho údajně bývalý život a v první chvíli měl pocit, že si z něj někdo pravděpodobně vystřelil. Je pravda, že už několik let pociťoval určité pochybnosti o společnosti, ve které žil, ale takový důkaz, najednou a s jednoznačnými fakty opravdu nečekal.

Samovo rozpolcené Já začalo polohlasně uvažovat: „Někdo mi naznačuje, že jsem se narodil jako Adam v roce 1913. Já a moji rodiče jsme zažili hrůzy světové války a později se přestěhovali za moře, abychom mohli budovat nový život. Sakra, kdo si tohle mohl vymyslet? To je přece čistá schizofrenie, ale adresa se jménem směřovala ke mně...“

„Samueli, už je ti lépe?“. Ve dveřích pokoje se objevila hlava jeho ženy.

„Jistě,“ odpověděl, „jen mě rozbolela hlava a celkově se mi nějak udělalo špatně. To bude v pořádku.“

„Nezapomeň Same, že nás dnes pozval Martin na večeři a chce nám představit tu svou Kateřinu,“ dále upozorňovala manželka.

„Ano, Martin, jejich syn. Ale v téhle nové situaci, je to vlastně jejich syn?“ Samuelovi dál třeštila hlava.

Už dříve se mu zdálo, že kolem jeho osoby vzniká více náhod, než by člověk předpokládal.

Například, před necelým měsícem, to malé zdržení u vchodu do jejich domu. Pospíchal jako vždy do práce a najednou soused, muž starší o celou jednu generaci ho zastavil: „Pane Gerdy, dovolíte, chtěl bych jen na slovíčko.“

„Sakra,“ zauvažoval Sam, „takhle nestihnu autobus.“

„Jistě pane Aronove,“ mile se usmál na staříka, „copak potřebujete?“

„Ale,“ odmlčel se na chvíli soused, „potřeboval bych poradit. Vnuk mi pořídil ten nový mobil a já si s ním nevím rady. Omlouvám se, ale pokud vás mohu dnes večer požádat, abyste mi s tou věcičkou poradil, pak budu moc rád.“

„Určitě se k večeru rád zastavím,“ odvětil Samuel a s lehkým pokývnutím hlavy přidal do kroku. Samozřejmě, že svůj autobus zmeškal a musel si vzít taxi, aby byl včas v práci. Nemohl si dovolit přijít pozdě.

Ještě toho dopoledne, se na internetu objevila tučně zvýrazněná zpráva: „Tragické neštěstí na pravidelné lince autobusu.“

Překvapený Samuel se dočetl, že jen o vlásek unikl jisté smrti, když jeho zmeškaný spoj dostal v prudké zatáčce smyk a zřítil se do rokle pod silnicí. Řidič a všech osm cestujících zemřeli.

„Same..., Same, já jsem tak ráda, že jsi v pořádku,“ vzápětí volala jeho žena, „to byl přece tvůj autobus, tady čtu, že nikdo nepřežil. Já jsem se tak vyděsila...“ Plakala manželka do telefonu.

Tehdy začal Samuel jinak přemýšlet nad svým životem a každý večer si třídil myšlenky a postupně skládal části roztroušených střípků.

„Bylo tady ještě více náhod a osudů, které překonával a žil, ale nikdy ho nenapadlo dávat je do nějakých souvislostí.

Kudy se vlastně ubíral jeho život? Jaký je smysl všech změn, které učinil a vybral si cestu, na kterou nastoupil? Jaký osud mu připravil setkání s jeho ženou Marií?“

Samuel od té tragédie s autobusem rozjímal pečlivě všechny své kroky. Díval se na svět jinýma očima. Večer opět přemýšlel.

„Je tomu bezmála dvacet osm let, kdy uhnul z cesty, kterou mu připravila jeho matka. Nechtěl už dál studovat a rozhodl se odejít z domova. Samozřejmě dál navštěvoval své rodiče, ale nechtěl být neustále vystavený jejich blízkosti. Začal pracovat u společnosti, se kterou mohl cestovat a neustálé loučení a vítání mu vyhovovalo. Zažíval občasná nebezpečí a o samotách, která trávil v hotelových pokojích a četl knihy. Stal se z něj samotář, který se vyhýbal večírkům a společnosti.

Tehdy, po několika takto strávených letech potkal Marii. Pocítil a zažil lásku. Najednou musel budovat zázemí pro rodinu a přestal hloubat nad životem, který ubíhal překotným tempem.“

„Dobrý den pane Aronove,“ pozdravil Samuel starého pana profesora ten večer, kdy se stala nehoda. „Dnes byl pro mně výjimečný den, ale každopádně jsem vám slíbil, že se zastavím.“

„Ano, ano, četl jsem v novinách o té tragédii s autobusem,“ odpověděl stařík, „bohužel se takovéto věci stávají. Říkám bohužel, ale je pravda, že tady mi Bůh nějak uniká.“

Profesor pozval svého souseda dál do domu a přinesl láhev koňaku. Aniž by se zeptal, nalil dvě sklenky a postavil zlatavý nápoj před svého hosta.

„Děkuji,“ řekl překvapeně Samuel, protože v té chvíli, jako by mu starý profesor četl myšlenky, chtěl se hlavně napít a uklidnit si stále ještě roztřesené nitro.

„Pane Gerdy,“ profesor se posadil a pokračoval, „omlouvám se, ale syn mi už ten telefon nastavil, takže vaši pomoc již nepotřebuji...,“ na chvíli se odmlčel, „každopádně mám tady pro vás balíček. Vím, bude to vypadat divně a možná také podezřele, ale dovolte, abych vám to vysvětlil.

Naše rodina je již od nepaměti součástí jistého systému, kterému se oficiálně říká Elephant post. Jedná se vlastně o doručování zásilek osobním předáním v složité síti kontaktů, která tady vznikala po staletí. Nikdo z nás se neptá. Prostě přijede kurýr a předá nám poštu s dalšími pokyny. Někdy to trvá i několik let.“

„Několik let?“ překvapeně zareagoval Samuel, „Co tím chcete říct?“

„Váš balíček, pane Gerdy schovávám již 28 let a to od roku 1985...“

Adam Nowak ve svém životopisu dále uvádí svůj podnět pro ukončení života: „Zůstal jsem zcela sám. Po hrůzách a všech válečných útrapách není možné nepřemýšlet nad našim dalším osudem. Hledal jsem boha, ale ten se mi vytratil stejně jako víra v pravdu. Něco řídí naše životy, ale osud to není. Vrátil jsem se do staré vlasti a snažil se najít stopy svého rodu, ale nenašel jsem nic. Jako kdyby vymizela jména našich předků. Jediné, co bylo možné najít, jsou indicie, které neustále směřovaly ke společnosti Elephant post, jako kdyby tato organizace svými nitkami spojovala naše životy.“

„Zase Elephant post,“ přemýšlel Sam nad starými listy Adamovy výpovědi, „nikdo o nich nic neví, dokud vás přímo neosloví.“

Pozorně si prohlížel černobílé fotografie, které ležely na dně krabice. Bral je postupně do rukou a hledal v Adamové tváři nějakou podobu, nebo shodu se svými rysy. Nemohl nic nalézt. Adam byl vcelku urostlý chlapík temných očí a tmavých vlasů s uhrančivě posazeným obočím. Kdežto Samuel byl snad pravý opak. Menší podsaditý muž s kudrnatými a světlými vlasy. „Jak je tedy možné nás dva spojovat?“

Když tu se náhle upřeně zadíval na další fotografii, na které pózoval Adam s nějakou ženou.

Díval se pozorně a s velkým překvapením zjistil, že ta žena... je až neuvěřitelně podobná jeho manželce Marii ! Rychle otočil snímek rubem,... a tam bylo inkoustovým perem a úhledným písmem připsáno: „Manželé Adam a Sára Nowakovi při návštěvě Londýna v roce 1937.“

„Pane Aronove, potřeboval bych si s Vámi promluvit. Nemůžu se Vám dovolat a několikrát jsem se pokoušel navštívit Vás osobně, ale nikdo mi neotevřel. Až se vrátíte z cest, zavolejte mi prosím. Děkuji. Samuel Gerdy.“ Psaní v úhledné obálce vložil Sam do poštovní schránky připevněné na zdi domu starého profesora.

To ještě nevěděl, že pana Aronova už nikdy neuvidí.

„Jak je možné, že jeho Marie a Adamova Sára jsou si tak podobné? Snad jednovaječná dvojčata jsou si podobnější, ale kromě dobových šatů Sáry, mají tyto ženy i stejně nakrátko střižené vlasy.“ Ovšem co se nedalo přehlédnout, je jasná piha u levého koutku úst, která, jak občas se smíchem dodával, se pohybovala, když byla Marie rozčílená a snažila se mu něco prokazatelně vysvětlit. Říkal jí, že podle toho pozná kdy chce dát věcem ten správný směr.

Teprve nyní si začal Samuel uvědomovat, že se jeho život ubíral jasnou a zřetelnou cestou teprve až poznal svou ženu Marii.

Bolestivé poznání posledních dnů napomáhalo Samuelovi při jeho hledání své osoby v této bizarní hře. Ta tragedie neměla jasný děj a pravidla. Nějaký režisér nad našimi životy sleduje kam protagonisté doputují. „Jasný Kafka,“ pomyslel si Sam, „a vůbec, kdo ví jestli existoval. Jsme cizinci v našich tělech, která okupují tento svět.“

Marie se vždy velice vkusně oblékala. Její jemný pas a ruce spolu s nádhernou šiji Samuela fascinovaly. I po těch letech si dokázala udržet rovný postoj s lehce vystouplým zadečkem, který se teď tak oble dotýkal večerních šatů.

„Same,“ okřikla manžela za flirtované pohledy, „už si mě zase tak prohlížíš? Jako kdybys mě viděl poprvé. Na co zase myslíš? Pronesla laškovně a vzorně mu upravila klopy na saku.

„Mám dojem, že nám chtějí Martin s Kateřinou oznámit radostnou událost. Právě se to hodí, když budeš mít zítra ty padesátiny. Chtěl bys být dědečkem ?“

„Chtěl bych, ale jaký to má smysl plodit další děti do tohoto divadla.“ Samuel se narovnal a při pohledu do zrcadla se mu zaleskla v oku slza. Odvrátil tvář a bez odpovědi otevřel dveře, aby Marie mohla projít první. Byl červencový vlažný večer, proto se rozhodli jít k Martinovi pěšky. Měli to jen pár bloků ve stejné čtvrti klidného města.

Po chvíli Marie promluvila: „Myslíš si Same, že náš život měl smysl? Myslím tím náš společný život, jen my dva. V poslední době se mi zdáš být nějaký zadumaný a mlčenlivý. Jako kdybych ti nerozuměla, nebo ty nerozumíš nám.“

Samuel nechtěl odpovídat, ale musel. Chtěl být sám, ale nemohl.

„Asi potřebuji chvíli času. Od té události s autobusem mám nějaké divné myšlenky a pak taky, vždyť mi bude padesát a jak víš, na chlapa dopadají pochybnosti,“ snažil se zavtipkovat. „Počkej až tobě bude padesát, uvidíš jaké budeš mít deprese.“

Uchopil svou ženu kolem pasu a podíval se jí do očí. „Jsou stejné, jako kdysi. Jsou neměnné. Měla Adamova Sára také takové oči?“

„Všechno bude v pořádku-uvidíš...Jsem zvědavý, co nám Martin přichystal. Pojď, už je to jen kousek.“

Došli k vysokému činžovnímu domu a Samuel zaklonil hlavu, aby dohlédl k vrcholu. Hlavou mu probleskla myšlenka a lehce se pousmál.

Martin vyčkával před vchodem a objal oba rodiče. Očividně měl radost a zároveň nemohl skrýt nervozitu.

„Pojďte dál, Katka připravuje pohoštění, na tátu čeká dárek a pak...máme pro vás překvapení. Dnes je vynikající den.“

Jeli výtahem do osmnáctého patra.

„Ano, dnes je opravdu krásný a výjimečný den,“ chytil se slova Samuel.

„Martine, dá se vystoupit až na střechu vašeho domu?“ zeptal se a snažil se nezachytit pohled své manželky.

„Jistě tati, ale z našeho patra je také pěkný výhled, ...každopádně ti můžu dát klíč, ale podíváme se tam po večeři spolu...pokud budeš chtít. Aspoň necháme ženy na chvíli samotné.“

Kateřina už vyčkávala u dveří do bytu a mile se usmála. Martin představil dívku rodičům a Samuel předal své snad budoucí snaše kytici, kterou vybalil z papíru. Martin šel pro vázu a Kateřina vedla hosty dál do bytu.

Samuelovi utkvěly oči na broušeném skvostu, který zpola naplněný vodou Martin přinášel. Na rubu spodního okraje byl patrný reliéfní nápis „EP Elephant post.“ Díval se nevěřícně na ten křišťálový výtvor.

„Odkud máte tu vázu Martine? Je tak nádherně zpracovaná.“ Zeptal se a trochu zalhal.

„Ano..., je překrásná, to je dárek od Katčina otce. Pracuje ve velmi významné společnosti...viď lásko.“ Odpověděl Martin a mile se pousmál na svou budoucí ženu.

„Ano, tatínek je vysokým manažerem společnosti, která má působnost po celém světě. Prý kdyby mohli, tak si vybudují pobočku i na měsíci,“ zasmála se Kateřina a pozvala hosty ke stolu, aby mohla za chvíli podávat večeři.

„Jestli dovolíte,“ poprosil Samuel, „potřeboval bych si na chvíli vydechnout. Můžeš mi Martine půjčit ty klíče. Chci se pokochat pohledem na město. Za chvíli se vrátím.“

Samuel Gerdy stál na římse vysokého činžáku a byl překvapen, ale i zklamán, že ho nikdo nezastavil.

„Co nás nutí dál žít, pokud příjdeme o své sny a touhy. Musíme hledat smysl života a pokud ho najdeme pak má cenu pokračovat? Adam tento smysl ztratil a proto odešel, aby ho mohl nahradit Samuel.“

Třpyt nočních světel v dálce prostupoval tmou a jasná obloha nabízela nekonečno ve svém vesmíru.

Samuel zhluboka dýchal, vyčkával a snažil se pochopit tento svět.

„Mám tu odvahu, kterou v sobě našel Adam? Jaký význam má tento experiment, ...a kdo má zájem na našem bytí?“

Díval se do té hloubky s tenkými nitkami světel na horizontu.

"Důvody mám, ale tu sílu jsem nenašel."

Samuel zamknul vchod na střechu a čekal na výtah. Dveře se otevřely a uvnitř čekala Marie. V matném světle byla tak malá. Dívali se spolu na sebe a potom Sam nastoupil a objal svou ženu. Dveře se zavřely a výtah tiše sjížděl s tím nákladem, které tvořilo jedno jediné tělo.



----------------------------------------------------------------
-----

„Na všechno, co může zasáhnout v těchto zdech, vnímající nebo bezduché, živé nebo mrtvé, působí moje vůle tak, jak se hýbe střelka kompasu...“ ( úryvek z povídky Strašidelný dům od Edwarda Bulwera-Lyttona )