Výjev

No umíte si to představit???Já myslím, že ne, když s tím mám problém i já…Tím nechci říct, že jsem nějak na vyšší úrovni než vy, ale na to, že jsem…no teď nevím, jak to říct. No prostě nejsem tak blbá, jak vypadám.
No, ale ten výjev, co se mi naskytne před vlastníma očima, mi prostě vyrazí dech. Nevím, jestli by vyrazil dech i Vám, ale to je mi v tenhle okamžik asi jedno.
Protřu si ještě jednou oči. To pro jistotu, že špatně vidím, ale ani to nepomohlo a ten výjev nesmazalo. Zhluboka dýchám, to abych se uklidnila natolik, aby se mi aspoň jedna noha odlepila od podlahy a já konečně vypadla. Ale pořád to nějak vázne a nohy ne a ne se pohnout. To mě trestají za to, že je dvakrát týdně trápím v posilovně.
Tak teď opravdu nevím, co mám dělat, když mi ani pořádné nadechnutí a protření očí nepomohlo. Mám začít ječet? Nebo brečet? Na brečení je času dost, to si nechám na doma. Přece se tady nerozbrečím. Právě cítím více zuřivosti než lítosti nad sebou.
Ale s tím řvaním, to taky nevypadá zrovna nejlépe. Pořád dokola si namlouvám, že jsem prostě naprosto klidná.
A jsem vůbec klidná??? V téhle situaci by klidný nezůstal snad nikdo a já už určitě ne. V hlavě se mi honí tisíce otázek. Proč? Proč mi to jen udělal? Dělala jsem snad něco špatně? Každý vztah má přece své chyby. Ať už velké nebo malé, ale takhle jsem si potrestat prostě nezasloužila.
Vůbec nevím, co mám dělat. Mám odejít v tichosti, s jakou jsem přišla a dělat, jako že nic??? A dokázala bych vůbec snášet jeho úsměvy, doteky a hlazení po tom co tady vidím? Ne, nedokázala. Vždyť se mi strašně hnusí…
Stojím tady pěkně dlouho na to, aby si mě všimli, ale ani jeden mě nezaregistruje a já nejsem schopná se pohnout z místa, což mě štve ještě víc! Proč se trápím pohledem na tuto situaci? Proč prostě neodejdu? Nemůžu odejít, protože to chci teď hned vyřešit, ublížit mu, tak jak on ublížil mě….
„Asi se k Vám nemůžu přidat že?“ prolomím ticho.
Oba se ke mně otočí a zírají na mě.
„Pavlo, není to tak, jak si myslíš.“ Svěsí hlavu Jakub.
„No, jasně, že to tak není. Všechno, co tady vidím je vlastně přelud že?“řeknu ironicky.
Jakub ztěžka vstane a jde směrem ke mně. Ani se nesnaží zakrývat svou nahotu.
„Všechno ti vysvětlím. Přece se nestalo nic tak strašného.“ Chytne mě a začne mi třít ramena.
„Nesahej na mě! Už nikdy na mě nesahej.“ Řeknu ledově a setřesu jeho ruce.
Jak mi mohl ještě tvrdit, že se nic nestalo? A ještě má tu odvahu na mě šahat, když před tím šahal na ni! Nejraději bych teď zalezla pod sprchu a vydrhla všechny jeho dotyky, ale těch už se nikdy nezbavím. Stejně jako vzpomínek na všechno, co jsme spolu prožili.
„Nechci tě už nikdy v životě vidět, rozumíš? Už nikdy, Nepokoušej se mi volat, psát nebo dokonce se stavovat ke mně domů. My dva už jsme skončili. Běž si užívat dál.“
„Pavlo, to snad nemyslíš vážně. Všechno zahodíš kvůli jednomu flirtu? Přiznávám, že jsem selhal, ale prosím tě, neopouštěj mě.“ Začne prosit a mně je hned na zvracení.
Ale já už mířím do předsíně, abych si obula boty a konečně vypadla z tohoto prokletého místa. Když se narovnám, Jakub stojí přede mnou a ve tváři má provinilý výraz. Snad to na mě tady nebude hrát??? Kdyby byl aspoň trošku charakter, tak přizná, že to nebyl jenom nějaký flirt. Vždyť já viděla ten jeho oddaný výraz, když ležel v posteli s tou svou neznámou. Jenom si říkám, kde jsem nechala oči, že jsem se nechala zase nachytat a připustila jsem, aby mě zklamal další kluk?
„Pavlo.“
„Jdi pryč od těch dveří Jakube. Jsi mi strašně odporný, je mi z tebe na zvracení, tak mě nech jít. Tady máš klíčky od bytu a už mě nech na pokoji a o nic se nepokoušej. Stejně by ti to nepomohlo. Pořád nechápu, jak si mi to mohl udělat. Ale teď je mi to v celku jedno, už tě nechci vidět.“ Odstrčím ho ode dveří a rázně je otevřu a ještě silněji jimi bouchnu.
Tak, a je to za mnou. Konec další kapitoly v mém zpackaném životě.