Stopař Zatemněný

Byl tichý nezčeřený bezměsíčný noční čas a stopař Zatemněný jemně a nenuceně kráčel po okapu pro pěší. Vzpomínal na den plný zdlouhavých a zvláštních kurzů, když vtom se doslechl tichého zatroubení ve vzdálenosti. Zdržel se a zaposlouchal. Neslyšel však nic víc.

Byla zima a pouliční osvětlení vyzařovalo jemné elektromagnetické vlnění, jež povrch okapu odrážel a pil v harmonii se svou spektrální charakteristikou. Stopař Zatemněný zasněným pohledem sledoval netečný vlhký povrch, když v tom světlo dohořelo a neviděl nic víc.

V temnotě se sám vydal do okrajové uličky a poslepu se rozkročil po pozemských grafických diagnózách. Zakopl o zákop hyacintů, vykřikl a nic víc.

Ohmatával sousedství čtvrti, na níž spočinul. Pod sebou ucítil aksamitový kobereček a rostoucí nutkání. Sotvaže byl postaven, osvítil ho kotel a stopař Zatemněný spatřil slizkou karoserii plechovky, co někdo koksem opásal, vycpané sedadlo těsně u plechu a bezostyšné brány, ponurý dvoupatrový dům a nic víc.

Dlouho stála hrůza z plechovek spoutána na koberečku a stopař nepromluvil jediného slova. Pouliční ventil svítil na něj a plechovku. Když se vzpamatoval, odstavil plechovku na vedlejší kolej a všiml si otevřené brány hrozícího domu. Zamyslel se. Pomyslel na vesmír, do nějž náleží stopaři i lupiči, na Boha, který je příšerně jako on, a na drobné náklady existující pouze jako abstraktní motivy detektivních epizod. Napadl dům, povstal, ejakuloval a vykřikl: "Takové to je rušit noční klid" a nic víc.

Ocitl se ve vysoké, dlouhé, ponuré chodbě. Po pravé straně spatřil potichu stát mladou vesnickou ženu. Nevšímala si ho a tiše zírala do protilehlé zdi. Stopař k ní přistoupil, přejel ji pohledem a řekl: "Profesore nemocí, na této palubní hrůze duchové vás neminou; řekněte mi těsně, já vás zapřísahám, jsem v tom, jsem v tom balzám vonný v Jiljí?"

Žena se k němu tělem otočila, stále zírala do zdi a pravila: "Snažně jsem si přála kredity, marně usilovala o potravinový lístek. Jste jen houkavá slepice, o níž nestojím. Pamatujte si však věčně, že do stěny se můj zrak noří, mysl moje v tělech mých takřka hoří, mír strašný se ozývá a nic víc."

Venku pomalu začalo pršet. Kapky kulhaly na střeše a tóny jejich dopadu se rozléhaly po celém domě. Zatímco stopař usilovně přemýšlel nad slovy, zazvučela meluzína a ubohými závany dováděla jeho mysl k zoufalství.

Když stopař Zatemněný zaměřil svůj pohled ještě jednou na podlahu, spatřil na ní cosi hrozivého, čeho si ještě nevšiml. Leželo tam lidské maso! Stopař se hrůzou nemohl ani pohnout a to maso se také nemohlo ani pohnout. Stopař Zatemněný minutu sledoval nehybné maso, když vtom zahřmělo a stopař omdlel.

Když se vzbudil a vstal, maso bylo pryč. Venku již nepršelo, ale stále foukalo a bylo slyšet zoufalé skučení meluzíny. Na levé straně chodby byly dveře. Stopař se dlouho odvažoval je otevřít, ale když se odvážil, vypadlo na něj mražené mrtvé maso, totéž co leželo na zemi. Stopař Zatemněný chycen za hlavu cítil bezmoc a strach. Začal nicméně uvažovat a rozhodl se, že zavolá pomoc. "Pomoc!" vykřikl. Meluzína nezřetelně zafňukala. Zakřičel znovu a uslyšel skřípot dřevěných schodů. Po schodech na konci chodby z podzemí pomalu vystupovala stará sklepní žena opírající se o hůl. Vystoupala do chodby a prošla jí až ke stopaři, řekla: "Dobrý den," a nic víc.

"Jste snad slepá? Je noční čas a leží tu mrtvé maso," řekl stopař.

"Ó ano, jsem slepá a toto je noční čas a leží tu mrtvé maso," řekla stařena, "ale já mám ráda pomáhání a slyšela jsem, že je někdo volaný o pomoc. Víte, v nynější době se již někoho jen tak nedočkám, ale bývaly příhodnější časy. Když jsem byla mladá, zjevovala jsem se v této chodbě s pohledem upřeným do zdi a procházeli kolem mě lidé a žádali mě o pomoc a já jsem jim dělala pomoc a oni si za to vyslechli mé příběhy."

Stopař se zamyslel a zeptal se: "Je tu někdo?"

"Ano, jste tu vy," řekla stařena.

"A někdo jiný?" zeptal se stopař.

"Pokud jsem jiná než vy, pak je tu někdo jiný," řekla stařena.

"Nudíte mě," řekl stopař.

"Bavíte mě," řekla stařena.

"Unavujete mě," řekl stopař.

"Osvěžujete mě," řekla stařena.

"Jste stará," řekl stopař.

"Jste mladý," řekla stařena.

"Já odcházím," řekl stopař.

"Já zůstávám," řekla stařena.

Stopař vyšel z domu a prošel městy k policistům. Mezitím přestalo foukat a zavládlo opět klidné bezvětří. Stopař zaklepal na bránu policejního ředitelství a zvolal: "Vítejte, policisté, v našich městech!" a nic víc.

Otevřel mu seržant a představil se: "Dobrou noc, já jsem seržant Pán a jdu do postele."

"Ještě ne," řekl stopař. "Jdu zpravit vraždu."

"Smím vám nabídnout šálek čaje za pět dolarů?" dotázal se seržant.

"Je v ceně i čaj?" zeptal se stopař Zatemněný.

"Ne, čaj dávno došel," řekl seržant.

"Dobře, můžete, ale slyšte: u Plechovek byla zabitá bouřlivá, nemotorná, příšerná, vyzáblá a hrozná osoba," řekl stopař.

Seržant podal stopaři prázdný šálek, vzal si pět dolarů, popřál stopaři dobrou noc a zavřel dveře.

"Dobrou noc," popřál stopař zavřeným dveřím, šel domů a usnul.