přidáno 15.07.2013
hodnoceno 5
čteno 1016(10)
posláno 0
Jejich činy
jsou jako
zvrácené hodiny,
jdou pozpátku,
bez smyslu,
bez užitku.

Jejich svědomí
musí být černé
jako nejhlubší
hlubiny oceánů
-bez světla,
bez naděje.

A já vidím své,
jak je rozmazané
po pozadí silnice,
vědomí,
které je ztracené,
bez návratu...

Je tak nehmatatelné,
když slyším křik
mířený na mě,
skrčí se
...a zemře...

Ale svědomí mě trápí,
že nemůžu se bránit,
ještě je brzy,
brzy povstat
proti rodičům,
i když se mi bortí svět,
padají sny
a ztrácejí v temnotě,
bez šance k návratu...
přidáno 17.07.2013 - 16:27
FallenAngel: Boj jsem ještě nevzdala, i když už prohrávám... Debky mám dost často- na svůj věk- jak se říká... Ale já povstanu :))
přidáno 17.07.2013 - 16:26
taron: mannaz: Děkuji :))
přidáno 16.07.2013 - 23:45
Jsi na cestě stát se kým já jsem. Zachraň se, nedovol zajít k těžkým depresím, povstaň! :)
přidáno 16.07.2013 - 00:35
Zase jedna pěkná. I když smutná, je povedená. Svědomí je mrcha, ale potřbujeme ho.
přidáno 15.07.2013 - 22:02
Je tak nehmatatelné,
když slyším křik
mířený na mě,
skrčí se
...a zemře...

...tak toto je dobré...
jinak je dobrá celá :), smutná, ale přesto: líbí :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
(S)vědomí : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Střídáš je!
Předchozí dílo autora : Výkřiky století

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming