Jeden život 03

Ráno jsem nemohl dospat. Někdy se mi to stává a já ani nevím proč. Většinou mám se stáváním v půl šesté problémy (bez ohledu na to, jak dlouho jej už praktikuji) ale dnes jsem se probudil raz dva. Linoleum, které pokrývalo pokrývalo většinu mé podlahy mě studilo do nohou. Vyšel jsem ze své skromně zařízené ložnice, do které by se stejně nic dalšího kromě postele a dvou skříní nevešlo, mihl se v chodbičce a došel do něčeho, čemu jsem říkal hlavní místnost, možná proto, že byla největší a trávil jsem v ní díky přítomnosti televize a počítače nejvíce času ale správnější název pro ni by byl asi obývací pokoj. Místnost byla navíc spojená s kuchyňkou. Vlastně šlo jen o takový malinkatý koutek, který byl před návštěvníkem obýváku skryt, neboť celá místnost měla tvar písmena L. U okna se nacházela pro mě nejdůležitější část bytu – počítač. Byl již starý a na dnešní poměry nevýkonný. Rodiče mi jej koupili před jedenácti lety a já si ze svého platu nový dovolit nemohl. Tedy vlastně mohl ovšem to bych nesměl investovat do svého vybavení pro lov. Doufal jsem, že si snad na nový ušetřím, než půjdu zase na sběr otroků, pro nějž jsem již měl veškeré vybavení z minula jen byla potřeba nová sekera. Ale to může trvat ještě mnoho měsíců. Nejdříve bylo důležité, aby mě nechytili za můj první čin – dvojnásobnou vraždu, od které uplynuly čtyři měsíce. A jistě také nějaký čas potrvá, než zase dostanu hlad. Stejně jsem už dvě duše vlastnil. Dvě duše, které na mě čekali. Které čekali, až zemřu a začnu jim vládnout.

Zapnul jsem počítač a dobu, než naběhne jsem využil pro přípravu kafe. Každý den jsem si dal po ránu půl litru silného černého instantního nápoje. Nikdy jsem nesnídal a ani jsem nebyl ochoten s tím začínat ale z ranního kafe se stal již takový můj rituál.
,,Sakra, že bych se dnes do práce i těšil? Nebývalé...,´´ pronesl jsem při míchání černé břečky a zasmál se, když jsem si uvědomil, jak bude můj posmrtný život krásný. Posléze jsem přešel k počítači ale žádné nové informace k mému případu nikde nebyly. Možná jsem mohl na místě nechat tenkrát nějaký předmět či vzkaz ale to by mou vraždu dělalo rizikovější a policie by nález mohla stejně před veřejností zatajit.

Zamknul jsem své 2+kk a zamířil k autobusové zastávce. Už půl roku jsem měl práci. Vyráběl jsem elektrotechniku v jednom závodě. Pracovat mi nedělalo problémy. Vlastně jsem měl svou zvláštní metodu, jak si svých osm hodin nudné manuální činnosti, při níž není potřeba příliš přemýšlet, alespoň když už se zaběhnete a když už se vám pájkování malinkatých barevných elektrosoučástek stane samozřejmostí. Už jsem přesně podle tvaru a barvy té které součástky věděl, kam patří přidělat a nemusel jsem o tom dlouze přemýšlet jako na začátku. Takže jakmile jsem začal, ponořil jsem se do svého vnitřního světa. Mé ruce pracovaly ale má mysl byla jinde. Toulala se po různých místech a přemýšlela o různých skutečnostech. Nemohl jsem pochopit hekání a nadávání mých kolegů, kteří si ustavičně stěžovali. Já jsem si zkrátka jel svojí a dosahoval dobrých pracovních výsledků. Možná i proto, že jsem se nepřidával ke skupinovým nadávkám na svou práci jsem byl tak trochu mimo... no neřekl bych přímo že jsem by mezi svými kolegy neoblíbený jen jsem se s nimi tak často nedával do rozhovorů. A popravdě já ani nechtěl protože mí kolegové byli z větší části banda hlupáků a idiotů, kteří byli schopní napsat měkké í i po tvrdých souhláskách. A pak tu byl další důvod, moje výplata, která byla obvykle vyšší než výplaty ostatních. Nicméně má výplata měla do té průměrné hodně daleko. Postačovala mi však, protože jsem bydlel sám, k tomu abych se udržel při životě, zaplatil energie a ještě mi devět-deset stovek zbylo. Nechápu, jak se mohli udržet při životě někteří jíní zaměstnanci, kteří jíž měli děti. Já jsem rodinu neplánoval. Bylo mi čerstvě 23 let, měl vlastní byteček a žil svým koníčkem. Více jsem nepotřeboval.

Seděl jsem na lavičce u zastávky a dělal, že čtu knihu. Ve skutečnosti jsem se více zajímal o ostatní čekající lidi. Vždycky jsem si všímal svého okolí ale poté, co mi prošly vraždy jsem si svých spoluobčanů všímal více. Ať to byli spolucestující v autobuse, lidé v práci nebo lidé kteří kolem mě projížděli k autech, můj zrak na ně vždy dopadl. Jaký pak asi vedou život? Kdo jsou, co dělají? Jaké pak by bylo je zabít? Můj zrak zrovna směřoval na chlápka v obleku, přes který měl přehozený kabát. Nepatřil sem. Nikdy tímto autobusem nejel a bylo to na něm znát. Vypadal nervní. Šlo z jeho chování, z toho jak koukal na ostatní včetně mě vytušit, že se v naší společnosti necítí dobře. Dával na obdiv své lesklé polobotky, jakoby tím říkal že se považuje za někoho důležitějšího. Copak se mu asi stalo, že musí jet hromadným dopravním prostředkem se vší tou dělnickou pakáží? Rozbilo se mu jeho černé SUV? Prohrál sázku se svými kolegy z kanclu?

Stará modrá, naftou páchnoucí karosa konečně přijela a lidičkové, směřující do výrobního procesu se začali hrnout dovnitř. No hrnout asi není to správné slovo ale bylo na jejich snažení znát, že opravdu stojí o to aby si mohli sednout neboť tyto ranní spoje byly opravdu vytížené a mě samotnému se málo kdy podařilo sednout. Na tváři toho důležitého chlapíka bylo znát zděšení, když uviděl nacpanost autobusu i množství lidí, kteří chtějí nastoupit. Možná i zvažoval, zda vůbec pojede ale konec si řekl že musí. Lidé se vzájemně o sebe otírali, když nastupovali i poté, co nastoupili a zjistili, že není jediného volného místa a že budou muset stát. Osobně jsem tohle skupinové cestování nenáviděl. Jednak mi nedělala dobře společnost spousty cizích lidí na omezeném prostoru, který sebou navíc házel a druhak taková spousta lidí hned vydýchá všechen vzduch a začne jej nahrazovat svým často zapáchajícím dechem. K tomu si připočtěte horké léto a zpocenou kůži, která nemůže přirozeně dýchat. A to navíc zdražili jízdné.

Stál jsem v uličce, jednou rukou se přidržoval mastného stropního držadla a sledoval utrpení úspěšného muže, který stál několik metrů přede mnou. Jeho někdejší hrdost byla ta tam. Koukal zaraženě do země a proklínal důvod, který jej přivedl až sem. Uvědomil jsem si, že bych moc rád zabil někoho jako je on. Třeba se mu dostat do baráku a dlouhé hodiny ho mučit. Znásilňovat před ním jeho ženu... Všechno má svůj čas, uklidňoval jsem se v duchu. Musím nyní přemýšlet nad svou další akcí, která by se mohla odehrát už příští měsíc, když budu chtít. Potřebuju do té doby sehnat novou sekeru ale jiný model. Bojím se, že kdyby našli tu předchozí (a možná že ji ve skutečnosti našli jen to zatajili) a mou budoucí... ideální by bylo zajet o víkendu k rodičům a vzít si jednu z těch starých, které jsou v kůlně. Autobusem to drclo, jak řidič přeřadil a já ucítil jak někdo ze spolucestujících, kteří stáli nebo seděli blízko mě vypustil ze svých útrob trávicí plyny. Přitiskl jsem nos k rukávu ruky, které jsem se přidržoval a přemýšlel, jak se teď cítí ten dotyčný/á. Je pachateli trapně nebo se snad uvnitř směje?

Karosa zastavila na další zastávce a jelikož byla jednou z posledních, tak ji mnoho lidí opustilo, včetně pana úspěšného, který hned jakmile dosáhl na chodník, zařadil nejvyšší rychlost, jaké mu jeho naleštěné polobotky umožňovaly a snažil se od vystoupivší skupinky dělnické třídy distancovat. Uvolnil se dostatečný počet míst a tak jsem si i já mohl sednout.
,,Ahoj!´´ Ozvalo se k mému zděšení od dívky sedící u okna. Nejprve mi její hlas zněl cize ale ve spojení s jejím obličejem jsem se rozpomněl. Byla to jedna z mích kolegyň ze směny. Bohužel, neznal jsem ji blíže a dokonce i její jméno pro mě bylo tajemstvím.
,,Á nazdar,´´ odpověděl jsem s předstíranou radostí, ,,my spolu tuším pracujeme. Je to tak?´´ Když se přemůžu, dokážu být i milej a samotného mě to překvapí. Chvilinku na ní bylo znát překvapení, možná se rozmýšlela, zda neudělala chybu, když mě pozdravila ale pak se jí vrátil úsměv a ona odpověděla:
,, Myslím si, že ano ale pracuje tam spousta lidí, nemůžeme se všichni znát.´´
,,43,´´ odpověděl jsem naučeně, ,,ano na našem pracovišti je značná fluktuace,´´ řekl jsem to jako vtip a na konci věty se usmál jenomže ona neznala význam toho slova a teď vypadala zmateně což v první chvíli zmátlo zase mě protože jsem čekal že se taky alespoň trošku pousměje.
,,Cože to tam máme?´´ zeptala se hloupoučkým hláskem a neméně hloupoučce se i zatvářila. Co bych mohl čekat od dvacetileté dělnické husičky, jejíž život se skládá pouze z práce, šukání a spánku.
,,Fluktuace, jakože se tam hodně lidí prostřídá a většina jich tam dlouho nezůstane protože to tam stojí za hovno.´´
,,Aha,´´ řekla a pousmála se přitom, ,,tak to si asi nezapamatuju fluktuace, fluktuace,´´ opakovala si hloupě pro sebe. Bylo mi jasné, že na zpáteční cestě už nebude vůbec tušit. Musím říci, že byla vcelku pohledná, i když asi hloupá ale muži mají rádi, když jsou jejich drahé polovičky o úroveň níže co se týká mentálních schopností. Upoutaly mě její zelené oči. A pak nepochybně i její poprsí, jež vystupovalo zpod jejího lehkého oděvu.
,,Je fakt, že hodně lidí odtuď po krátký době odejde. Já taky zvažuju, že si najdu něco jinýho.´´ Tak ty zvažuješ, že by sis našla něco jinýho? A co? Mohla bys jít do bordelu nebo si nabrnknout nějakýho starýho pracháče. Jo mrdat tě.,,Že bych si udělala maturitu a dostala místo v kanclu, někde...´´ Věřím, že bys ten bezcenej papír dostala ale musela bys hodně kouřit ptáka panu učiteli.,,Aha,´´ zamyslel jsem se, ,,určitě to zkus.´´
,,A co ty? Uvažuješ o něčem jiným? Jak jsi tam vůbec dlouho?´´ Položila mi příliš mnoho otázek najednou.
,,jsem tam půl roku a neuvažuju, že bych si hledal něco jiného.´´ Začala si hrát s řetízkem a odtahovat si jej od krku až se zdálo, že ho přetrhne.
,,A jak se vůbec jmenuješ?´´ Řekla to naivně a mile zároveň – ideální kombinace.
,,Radek,´´ odpověděl jsem a čekal, že se mi nyní představí ona.
,,Můj bratr je taky Radek. Já sem Karolína.´´ Na chvíli se odmlčela ale já jsem nechtěl, aby náš náhodný rozhovor skončil.
,,Vidíš, ani jsme se mezi tou masou lidí neznali.´´ Už chtěla něco odpovědět ale v tu chvíli autobus prudce zatočil doleva což mělo za následek, že odstředivá síla vrhla dívku na mě. Věděl jsem, že tady tato odbočka je, sakra jezdil jsem tím podělaným autobusem půl roku ale přitom rozhovoru jsem se nějak na cestu nesoustředil. Nicméně za jejím přitisknutím ke mně nemohla stát jen samotná odstředivá síla. Na to prostě autobus nezatočil dostatečně prudce, musela tomu pomoct.
,,No je tam spousta lidí a často se mění. Flu...,´´ podívala se na mě tázavýma očima.
,,Fluktuace,´´ pomohl jsem ji.
,,Budu si to muset napsat,´´ tomu jsem se musel uvnitř smát. Řekla to, jakoby to slovo měla někdy v budoucnu potřebovat.

Karose začaly fungovat vzduchové brzdy a ona za charakteristického zvuku začala zpomalovat. Vystupovali jsme. Byla za mnou ale já jsem venku na ni chvíli počkal. Lidé okolo mě procházeli a já jim poněkud překážel ale bylo by nesmyslné na ni nepočkat a vydat se k bráně továrny sám. Nic na to neřekla ale vytušil jsem, že je mi za toto gesto vděčná. Zase jsme byli u sebe a šli k zrezivělé staré bráně, která na sobě měla odchlipující se zbytky modré barvy.
,,To takhle jezdíš vždycky?´´ zeptal jsem se jí, když jsme vstupovali do závodu.
,,Teď už jo. Nějakej tejden. Dřív mě vozil přítel, kterej tu taky dělal ale už jsme se rozešli a on dal výpověď. Byl příšernej, tupej, jak jsem s ním mohla být?!´´ Zdálo se, že se od něho, od člověka, kterého jsem si nemohl vybavit, maximálně distancuje a že vlastně říká – jsem volná. Chtěl jsem říct něco, co by navazovalo ale co? Muselo mě to napadnout rychle protože jsme se už brzo museli rozdělit. Naštěstí něco řekla ona:
,,Mohli bychom jet spolu až nám skončí šichta.´´ Ten návrh byl z mé strany přijat dříve, než větu dokončila.
,,Dobře, proti tomu nic nemám a budu jenom rád.´´
,,Tak jo, měj se,´´ rozloučila se se mnou a znělo to, jako bychom už byli staří milenci.