Jeden život 02

Opět mé kroky směřovaly tou cestou, kterou jsem za ty čtyři roky šel vice jak tisíckrát. Dnes se mi zdála být jiná. Možná to bylo proto, že mě netížil batoh plný učebnic a sešitů. Šlo se mi daleko lehčeji. Ale nechtělo se mi tam. Dnes se mi do školy nechtělo více, než kdy předtím a to přestože to byla má poslední cesta tam. Mé někdejší představy o konci čtvrťáku a o tom, jak jdu naposledy do školy se ukázaly být diametrálně odlišné od nynější reality. Nedokončil jsem jí. Celé čtyři roky mého působení zde byly zbytečné. Na konci roku mi vycházely tři nedostatečné. Angličtina, chemie a matematika. Což automaticky znamenalo opakování ročníku a to jsem nechtěl. Můj krok, nikdo v mém okolí včetně rodičů a učitelů, pro něž jsem byl vždy ten lajdák ale zároveň i snaživec, nechápal. Nikdo s ním nesouhlasil. Já však věděl, že další rok škole obětovat nechci. Že nechci ještě minimálně jeden rok psát domácí úkoly a písemky, že nechci další rok poslouchat nezáživný výklad učitelů a že nechci aby mi zvonek přikazoval, kdy mám volno a kdy mám znovu usednout do školní lavice.

Hodinky na mé opálené ruce ukazovaly něco po půl deváté. Škola už dávno začala ale mě to bylo jedno. Vlastně jsem si tento čas vybral schválně. Než tam dojdu, začne už druhá hodina – rozhodně jsem chtěl dojít do školy až budou všichni ve třídách. Nechtěl jsem se s nikým ať už známým nebo neznámým střetnout. Dokonce či možná hlavně s žádným mým přítelem ze třídy. Mým cílem bylo dostat se k řediteli a oznámit mu ukončení mého působení na škole. Byl jsem z toho celý nervní. Co mu asi řeknu, až se mě zeptá proč raději nezkusím opakovat ročník? Nejraději bych to vyřídil zcela bez emocí. Prostě tam přišel sdělil mu, že chci skončit, on by se na mě stěží podíval a bez zbytečných řečí mi dal potvrzení. Potvrzení, že mě se školou již nic nespojuje. Ale věděl jsem že to takhle snadno nepůjde. Bude mě přesvědčovat, nechápavě se na mě bude beze slov dívat. A pak mě bude znovu přesvědčovat. Ne, nechci znovu psát písemky plné čísel a dlouhých chemických vzorců. Zvláštní, v prvních dvou ročnících jsem ke škole takovou averzi neměl. Nyní jsem ji už bytostně nesnášel.

Všechny body, které jsem už tolikrát při svých cestách míjel a sledoval jejich proměny v závislosti na ročních obdobích, jakoby na mě dnes nechápavě zíraly. Věděl jsem že dnes jdu okolo nich naposledy. Zlatý retrívr, věčně zalezlý ve své boudě a hlídající seschlou a neudržovanou zahradu, oprýskaná značka zákaz vjezdu, na níž přibyly od té doby, co jsem ji spatřil poprvé spousty nalepených samolepek nebo vysoký dům u mostu, který vždy z nějakého důvodu upoutal mou pozornost, když jsem kolem něho šel. Možná to bylo díky jeho rozlehlému balkonu na jehož zábradlí bylo připevněno krmítko, které v zimních měsících hojně navštěvovaly ptáci nebo možná díky jeho velkým oknům, na které jsem se díval a představoval si možný interiér za nimi. Přestal jsem se sněním a začal přemýšlet, co řeknu řediteli. Už jsem procházel dveřmi školy a stále jsem nic neměl vymyšlené. Kdyby alespoň větu myšlenku něco. Musím to nechat na situaci třeba mě něco napadne během rozhovoru s ním.

Zkontroloval jsem čas. Bylo za pět minut devět. Takže běžela druhá hodina, čemuž odpovídala i vylidněnost všech chodeb. Věděl jsem, že jimi jdu dnes naposledy. Naposledy vidím nástěnku s rozvrhem hodin. Vždy, když jsem přišel do školy, jsem směřoval v první řadě k ní. Směřoval k ní a doufal, že dnes budou v hodinách nějaké změny. Někdy mě mile překvapila, když odpadla angličtina nebo tak ale často mi také sdělila, že odpadl třeba dějepis a místo něho přibyla matematika. Došel jsem ke dveřím ředitelny, nadechl se a hlasitě zaklepal. Nečekal jsem až se zevnitř ozve ,,dále,´´ to se sice krátce na to ozvalo ale to už se dveře otevíraly. Vstoupil jsem do ředitelovi rozlehlé pracovny a donutil ho, aby vstal od svého stolu a vydal se mi naproti. Jistě to pro něho nebylo nic příjemného protože se jednalo o poněkud hmotnějšího člověka.
,,Tak co bys rád?´´ aniž by počkal na mou odpověď, pokračoval, ,,Posaď se.´´
Ten tón, jakým to pronesl mě trochu vystrašil. Jakoby tušil, že to co mu sdělím se mu nebude zamlouvat. Posadil jsem se do nízkého křesla pro hosty, jednou rukou se chyt boku a druhou si volně položil na nohu. Ředitel se se zafuněním posadil do křesla naproti mně. Zdálo se, že ho má přítomnost opravdu zajímá.
,,Chci to skončit,´´ řekl jsem nepřesvědčivým hlasem.
,,Skončit školu?´´
,,Skončit se školou,´´ řekl jsem současně a naše věty se spojily dohromady. Chvíli neříkal nic a jen na mě nechápavě hleděl. Brýle se mu posunuly až na samotný konec nosu.
,,No počkej, to mi musíš vysvětli, proč bys končil?´´
,,Protože jsem propad a nechci opakovat čtvrťák,´´ řekl jsem a doufal že to pochopí stejně, jako to chápu já, jenomže nestalo se tak. Místo toho zase pracně vstal a došel k poličce, kterou měl u svého stolu. Chvíli se hrabal v šanonech a pak jeden vytáhl. Byl červený a plný papírů. Přendal si jej na stůl, poposunul si brýle blíže k očím a začal mezi jednotlivými papíry hledat ten správný.
,,Jestli jsi propadl, tak to ale neznamená, že musíš skončit se školou,´´ řekl, když se ke mně s otevřeným šanonem vracel. Položil si ho na stolek, který byl mezi našimi křesly a zahleděl se do papírů. Trvalo mu to na můj vkus příliš dlouho. Bylo jasné, že mě jen tak snadno nepustí.
,,Jo tady si. Hmm... angličtina, matematika a chemie. S tím už nic nenaděláme. To se mělo řešit, když byl na to čas,´´ řekl a zdvihl hlavu od šanonu. Neměl jsem mu na to co říct. Jen jsem napůl souhlasně a napůl nesouhlasně zamručel.
,,Chci odsuď pryč,´´ řekl jsem už bez obalu, tak aby to jasně pochopil.
,,No přece nevyhodíš čtyři roky?!´´ zamračil se na mě a brýle mu znovu sjely ke špičce nosu. Když to tak řekl, opravdu mi připadalo hloupé zahodit čtyři roky ale už jsem se rozhodl.
,,Já znova do čtvrťáku jít prostě nechci a už jsem se rozhodl,´´ řekl jsem razantně.
,,Co já si pamatuju, tak ti ale třeba chemie ve třeťáku...,´´ chvíli se odmlčel a hledal v šanonu mé známky ze třetího ročníku, ,,šla ne? Měl jsi dvojku.´´ Znovu se na mě zadíval a čekal na odpověď. Byla to pravda ale chemii ve třeťáku nebylo dost dobře možné srovnávat s chemií ve čtvrťáku. Ve třeťáku byly chemie více méně teoretickou záležitostí, plus ještě naučit se nějakou tu rovnici ale ve čtvrťáku šlo zcela výlučně o počítání.
,,Jo, ale tam šlo... To prostě nemůžete srovnávat, chemii ve třeťáku a ve čtvrťáku, kde je to víc matika, kde se jenom počítá.´´
,,A byl jsi v průběhu pololetí, za učiteli? Zajímal ses o ty předměty nebo jsi se na to vykašlal?´´ Měl pravdu. Věděl jsem že má pravdu. Poté, co jsem začal dostávat pětky jsem se na další učení vykašlal alespoň v těchto předmětech. Nechtěl jsem se je dál učit. Začal jsem na ně a na učitele, kteří je vyučovaly mít averzi. A představa, že se s těmito předměty budu muset potýkat další rok pro mě byla neschůdná.
,,Ne já opravdu,´´ to slovo jsem zdůraznil, ,,chci skončit. Já už bych další rok nevydržel.´´
,,A co ti tak vadí? Mohl by sis přece sehnat doučování, nebo ty učitelé ti vadí? Máš s nima problém?´´ To, co jsem chtěl aby skončilo krátce po vstupu do kanceláře se začalo nepříjemně vléci. Ano měl jsem s nimi problém. Učitele všeobecně jsem považoval za zbytečná hovada, která si jen ztěžují, že chtějí více peněz, přitom většina zkutečně pracujících lidí na jejich platy ani zdaleka nedosáhne. Navíc mají dva měsíce prázdniny a co dávají společnosti? Bože, ve většině případů jsou naprosto k ničemu, každý zahleděný do svého oboru, který málokdy jejich žáky zajímá, neschopní se měnit nebo vyvíjet. Vlastně jsem rozlišoval dva typy učitelů: přísný typ, většinou se jednalo o starší učitele, které už ani učení nebavilo, kteří důsledně dbali na byrokracii a kteří žili už jen vyhlídkou na důchod a pak tu byla druhá skupina, ta se skládala povětšinou z mladších jedinců. Většina z nich byla ještě plná ideálů a snahy ve školství něco změnit, jenomže pomalu zjišťovali, ať díky svým starším nekompromisním kolegům, kteří je nebrali za sobě rovné nebo díky nevychované mládeži, na níž jejich domluvy a varování nezabíralo.
,,Mě vadí všechno, vzdělávací systém jako takový.´´ Spustil jsem. Jemu zamyšlení dlouho netrvalo a začal:
,,Já si myslím, že zrovna českej vzdělávací systém patří mezi nejlepší. V čem ti tak vadí?´´
,,Prostě mi vadí, tak jak je nastavenej, vadí mi dělení na jednotlivý předměty, vadí mi, že se učíme věci, které stejně do dalšího týdne zapomeneme a kdyby ne, tak by nám v životě stejně k ničemu nebyly. Učíme se je nazpaměť jenom kvůli tomu, abychom je pak napsali do písemky nebo řekli při zkoušení. K ničemu dalšímu,´´ teď, když jsem to řekl jsem se cítil být lehčí.
,,Tak jdi do politiky a změň to,´´ jakoby mu nedocházelo, že na to, abych se dostal do té jeho politiky (jakože politika toho moc nevyřeší) bych musel opakovat čtvrtý ročník.
,,Já prostě nemůžu. Už to psychicky nezvládnu. Tahle společnost je hrozně nemocná a špatná. Já se jí prostě nemůžu přizpůsobit. To se radši vydám neznámou temnou stezkou. Nyní to byl on, kdo byl zaskočen. Nevěděl, co si o mém výstupu myslet.
,,No jestli uděláš něco proti téhle společnosti tak se připrav na trest,´´ řekl a mně to už tenkrát přišlo prorocké. Jakoby věděl, že jednou opravdu téhle společnosti něco udělám.
,,Prosím vás, dejte mi už ten papír,´´ žadonil jsem ho už téměř. Ale on byl neoblomný.
,,Né. Mě prostě nejde do hlavy, že žák čtvrtého ročníku sám od sebe přeruší školu. Nota bene když už jí věnoval čtyři roky.´´

Náš rozhovor trval dalších deset minut v podobném stylu. On mě stále nemohl pochopit. Už jsem se bál, že mě ze školy nepropustí. Nicméně jsem byl tvrdohlavý a on asi potřeboval jít na hodinu takže se mě ještě optal, co hodlám dělat. Já mu zalhal, že mám už vyhlídnutou a domluvenou práci ale odmítl jsem mu říci kde. Stejně jsem lhal. Nakonec pochopil, že mě nepřemluví a dohodli jsme se, že skončím. Říkal, že pro mé jednání neexistuje precedens. Díky bohu jsem z té školy konečně vypadl i s jakýmsi papírem, který představoval rozvodovou smlouvu mezi ní a mnou.

V následujících dnech jsem se přihlásil na úřadu práce. Chvíli trvalo, než se nějaké podřadné místo pro mě najde a já mezitím chodil na procházky nebo byl na internetu. Nepanikařil jsem z toho ale uvědomoval jsem si vážnost situace. Ze dne na den jsem si uvědomoval, že se ve mně něco probouzí. Něco, co nade mnou už brzo získá nadvládu. Zvláště silně to ke mně promlouvalo když jsem byl v přírodě. Přírodu považuji za zcela dokonalou. Je dokonalá, protože vše nedokonalé a defektní včas nemilosrdně odstraní. Nikdo přestárlý, nemocný či příliš slabý v ní nepřežije. Jen díky tomu mohou prosperovat silní a odolní. Srovnával jsem si ve svých úvahách přírodu se školou. V přírodě se nic neděje zbytečně kdežto škola je z větší části zbytečná. By možná vyloženě škodlivá. Jediné, na co jsem si vzpomněl, že mi vzdělávací systém dal bylo čtení, jakž takž psaní a základní početní úkony. Na nic jiného jsem si nemohl vzpomenout. Vlastně ještě něco mi dala – roky strachu, nudy a stresu. Na tyto pocity jsem si vzpomínal dobře a dokonce bych ke každému byl schopen přiřadit konkrétní situace. Strach, když jsem se ve třetí třídě pokoušel narýsovat nějaký trojúhelník, který měl být asi rovnoramenný ale na to si už nevzpomínám. Vzpomínám si, že mi to nešlo a já jen gumoval. Přestárlá, seschlá učitelka, která krátce na to skončila v blázinci nade mnou stála a já jen rýsoval a gumoval, dokud jsem neprodřel papír. Nudu, tak ta byla opravdu častá, vlastně se objevila každý den a mohla tvořit až dvě třetiny času stráveného ve škole a strach, ten jsem měl třeba permanentně ve chvílích, kdy jsem se octl před tabulí a snažil se na ní něco spočítat. Chodil jsem s těmito představami kolem vzrostlých stromů, díval se do jejich korun a mé představy začínaly nabírat reálnější podobu. Začal jsem o tom opravdu uvažovat. Je to nutné pro můj posmrtný život přece. A už jsem se tam viděl. Vypadá to tam podobně jako v tomto lese. Vykračuji si po pěšince a několik metrů za mnou lezou po čtyřech mí otroci – duše, které jsem si vzal z jejich pozemských těl. Lezou za mnou a kolena a dlaně už mají z té kamenité cesty zcela rozedrána. Nenaříkají ale bolest v té či oné podobě cítí. Mnoho menších kamínků se jim už zcela zabořilo do masa. Jdu pomalu a obdivuji vysoké smrky ale někdy schválně zrychlím aby mě mí služebníci museli dohánět. Zrychlené tempo jim už zcela odralo kůži z kolen a jejich čéšky mají na sobě mnoho rýh a hlubokých škrábanců.

Zastavuji se u velkého hnízda lesních mravenců a z bezpečné vzdálenosti a za častého přešlapování obdivuji činnost těchto malých pilných tvorečků. Je to jeden dokonalý organismus. Kéž by lidé byli jako oni pomyslím si a má fantazie začne opět pracovat. Ohlédnu se a na cestě stojí skupinka asi pěti, šesti nahých lidí, mužů i žen. Z rozbitých kolen jim dolů po nohách stékají pramínky špinavé krve a jejich poničené ruce na tom nejsou o moc lépe. Přikážu jednomu z mích otroků, aby do mraveniště bosýma nohama vstoupil a on můj šílený příkaz okamžitě začne plnit. Jeho chodidla se pomalu boří do jehličnaté struktury mraveniště a on pomalu stoupá na jeho vrchol. Jakmile na něm stane, zastaví se a já sleduji, jak mu rozzuření mravenci jeden po druhém stoupají po nohách. Jistě víte, jak dokáží mravenci a zvláště pak ti lesní bránit svůj domov před vetřelcem. O pár okamžiků později, mu již nohy zmizely pod černou vrstvou malých odhodlaných obránců. Nyní pověřím další z mých bývalých obětí – tentokráte jednu dívku – aby přišla k mraveništi a aby jí již zmiňovaný otrok vložil do otevřených úst hrst mraveniště a jeho obyvatel. I ona mě poslechne neboť vlastním její duši a nemůže žádný z mých příkazů nesplnit, byť by byl sebe šílenější a jeho provedení by bylo sebe bolestivější. A tak je jí do otevřených úst vsypán tento živý obsah. Netrvá dlouho a dívce začnou z úst jednotlivý mravenci vylézat...

,,Au!´´ zařvu a tlesknu rukama. Přitom ucítím, jak se mi něco malého mezi nimi rozmázlo. Byl to jeden z lesních mravenců a vytrhl mě ze snění. Uvědomil jsem si, že tu už na místě stojím nehnutě příliš dlouho. Bůh ví, kolik jich už na mě nalezlo. Oklepu se a pokračuji dál v příjemné procházce. Začal jsem znovu uvažovat: musím zabít někoho, koho nebudu znát aby mě s obětí nic nespojovalo. Ale čím svou oběť usmrtím? Nožem? Ránou železnou tyčí do hlavy? A pak jsem na to přišel – sekerou. Sekera je ideální. Její úder člověka stoprocentně zabije a navíc si od své oběti udržím odstup, což by v případě nože nebylo možné. Zbraně se pak budu muset někde zbavit, uvažoval jsem dál. Ale kde to provést? Kde si najdu svou kořist? Předně to musí být dostatečně daleko od mého bydliště protože, a to jsem věděl už tehdy, vrazi začínají zabíjet alespoň poprvé na místě, které dobře znají. Musím si vytipovat vhodné místo, přemýšlel jsem dál a utrhl u cesty rostoucí dlouhou travinu, která měla tolik drzosti, že si dovolila zasahovat na mou pěšinku. Stéblo jsem si pak namotával na prst, jen proto abych ho pak zase rozmotal a znovu namotával, neboť mi tato činnost pomáhala při uvažování. Zastavil jsem se a zahleděl na prosluněnou mýtinu. Ideální by bylo provést to na nějaké diskotéce v přírodě. Byl by u toho hluk a mé oběti by mohly být opilé. Usmál jsem se a dal se opět do chůze, cestičkou, která vedla hlouběji do lesa a přitom jsem vymýšlel detaily celého plánu. Nicméně to už byly jen detaily a o podobě celého činu bylo rozhodnuto.