Prošoupaný vazby

Pozorovala ji už delší dobu.

Delší, narezlý vlasy zacuchaný na zátylku, jako kdyby jí nezajímal její odraz v zrcadle, jako kdyby snad ani žádný neměla. Její prchavý šedý oči za skly brýlí, těkajíc z vazby na vazbu, hltajíc alternativní reality, úniky, který jí můžou poskytnout. Její nevědomý pohyby rukama s popraskaným lakem na nehtech a prstýnkem cinkajícím snad na každým prstě, mírně ohrnutej ret a znechuceně nakrčenej nos, když se probírala regálama, duchem nepřítomná, časem nedotčená. Světem nezaujatá. Na nohou rozedraný tenisky a roztrhaný punčochy, možná sukně nebo kraťasy a možná taky ne, schovaný pod sepraným modrým svetrem skoro až po kolena, kterej jí jakoby schválně padal z ramene.
Lidi se za ní otáčeli a ona se otáčela za nimi, drze plazila jazyk, pitvořila se a ptala, skoro zvědavě, nevinně: "Na co čumíš !?"

Při té vzpomínce se mírně pousmála.

Mezi půl čtvrtou a půl pátou, každej den, spolehlivě jako (hodně špatně seřízený) hodinky narázovala do její šichty s vervou rozdrážděný medúzy a v tom svým hypnotickým obluzení se ponořila do sekce, která byla ten den vylosována jako šťastný výherce her na asociace. Vytahovala je skoro poslepu, namátkově, sci-fi, fantasy, thrillery, horory, sbírky poezie, zpěvníky Beatles a autobiografický romány, likvidovala jednu za druhou a nikdy neodešla s prázdnou. Jako kdyby se živila písmenkama, jako kdyby samotnej proces výběru další adeptky na říši za zrcadlem byl jakýmsi posvátným rituálem, obětí bohu imaginace.

V jejích očích byla perfektní.

Krásná. Statečná, bez zábran, bez společenskejch konvencí a norem. Možná tak trochu sociopat. Neomezená tím, co musí, nespoutaná tím, co nemůže. Sen všech pozérů s obroučkama bez dioptrií, objekt touhy a závisti těch, co nedostali na výběr, co nechtěj ráno vstávat do práce.

Představovala si, jak každej večer přijde k sobě do bytu, maličký, zatuchlý garsonky s neladícím nábytkem a otřískanýma, různobarevnýma hrnkama, ladem naházenýma do dřezu. Svetr si nesundá, jen tenisky s nezájmem odkopne pod pohovku, ne, pod křeslo, je nijace barevný a nijace tvarovaný, skoro jako pytel naplněnej pískem, přes kterej někdo bez větší pozornosti přehodil modrou deku z Ikey. Uvaří si čaj ve starý konvici, ještě tý, kterou můžete postavit na plotnu a píská, když začne vařit voda, napůl nepřítomným gestem si shrne vlasy z obličeje, jako to dělává, když se naklání k nižším policím a narezlej vodopád jí padá do výhledu, posadí se do křesla a vychutnává náhlou samotu, svoje malý, misantropický vítězství nad světem za zdma bytu. Přitáhne si svojí prošoupanou tašku na rameno a zaloví v nekonečných hlubinách po svém dnešním úlovku, skrčí nohy pod bradu a skočí střemhlav do neznáma, utopí se ve světě za syntaxí.

Byla jejím živým obrazem, prostorem pro vlastní interpretaci.

Nikdy s ní nebude nezávazně mluvit o nově vyšlém Brownovi, o jejích promoklých vlasech ve dnech, kdy venku zuří bouřky, o příběhu náramků na její ruce, kterou jí nikdy nepodá. Nepodívá se jí do očí. Neusměje se, když poděkuje za dvoustovku, jen upře pohled na její zápěstí, přes které si tak bezbranně tahá rukáv svetru, a pak rychle uhne očima k pokladně, ze strachu, aby kouzlo nepominulo, aby se nerozsypala na prach, na definice povahy a životních příběhů. Zůstane Iluzí, nedotčenou myšlenkou, platonickou dokonalostí bez kontaktu s realitou.

Nikdy nedostane jméno.